1)

Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud, k němuž byl podán návrh na vydání platebního rozkazu, přičemž dlužník, který je spotřebitelem, se daného řízení neúčastní až do vydání tohoto platebního rozkazu, je povinen i bez návrhu nepoužít zneužívající ujednání smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi tímto spotřebitelem a příslušným prodávajícím nebo poskytovatelem, na němž je založena část uplatněného nároku. V takovém případě má tento soud možnost tento návrh částečně zamítnout za podmínky, že tato smlouva může nadále existovat bez jakékoli jiné změny, úpravy či doplnění, což přísluší ověřit uvedenému soudu.

2)

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že i když toto ustanovení ukládá vnitrostátnímu soudu, k němuž byl podán návrh na vydání platebního rozkazu, povinnost vyvodit všechny důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají ze zjištění zneužívající povahy ujednání obsaženého ve smlouvě uzavřené mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, aby se ujistil, že tento spotřebitel není tímto ujednáním vázán, v zásadě tomuto soudu neukládá povinnost automaticky započíst platbu provedenou na základě tohoto ujednání oproti zůstatku dluhu z této smlouvy, avšak s výhradou dodržení zásad rovnocennosti a efektivity.

3)

Článek 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že by na základě tohoto ustanovení vykládaného ve světle zásad rovnocennosti a efektivity byl vnitrostátní soud, k němuž byl podán návrh na vydání platebního rozkazu, povinen automaticky provést zápočet mezi platbou uskutečněnou na základě zneužívajícího ujednání obsaženého ve smlouvě o spotřebitelském úvěru a zůstatkem dluhu z této smlouvy, tento soud je povinen odhlédnout od judikatury soudu vyššího stupně, z níž vyplývá opak.