–

za UM A. Wittwerem, Rechtsanwalt,

–

za německou vládu J. Möllerem, M. Hellmanem a U. Bartlem, jako zmocněnci,

–

za španělskou vládu J. Rodríguez de la Rúa Puigem, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi M. Heller a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu č. 3 odst. 1 písm. b) a čl. 83 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení (Úř. věst. 2012, L 201, s. 107, dále jen „nařízení o dědění“).

2

Tato žádost byla předložena v řízení zahájeném na návrh UM, německého státního příslušníka, na zápis vlastnického práva k nemovitosti nacházející se v Rakousku do katastru nemovitostí.

3

Body 9, 11, 14 a 49 odůvodnění nařízení o dědění zní:

[…]

[…]

[…]

4

V článku 1 tohoto nařízení, nadepsaném „Oblast působnosti“, se stanoví:

„1.   Toto nařízení se použije na dědění majetku zemřelých osob. […]

2.   Z oblasti působnosti tohoto nařízení jsou vyloučeny:

[…]

[…]

5

Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Definice“, v odstavci 1 stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]“

6

Kapitola III uvedeného nařízení, nadepsaná „Rozhodné právo“, obsahuje články 20 až 38.

7

Článek 21 tohoto nařízení, nadepsaný „Obecné pravidlo“, stanoví:

„1.   Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti.

2.   Je-li ze všech okolností věci zřejmé, že v době smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, než je stát, jehož právo by se použilo na základě odstavce 1, bude právem rozhodným pro dědění výjimečně právo tohoto jiného státu.“

8

Článek 22 tohoto nařízení, nadepsaný „Volba práva“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Každá osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti.

[…]

2.   Tato volba musí být učiněna výslovně v prohlášení ve formě pořízení pro případ smrti nebo musí vyplývat z ustanovení takového pořízení.“

9

Článek 83 téhož nařízení, nadepsaný „Přechodná ustanovení“, v odstavci 2 stanoví:

„Pokud zůstavitel zvolil přede dnem použitelnosti tohoto nařízení právo rozhodné pro dědění po něm 17. srpna 2015, je tato volba platná, vyhovuje-li podmínkám stanoveným v kapitole III nebo je-li platná podle pravidel mezinárodního práva soukromého, jež byla v době provedení volby v platnosti ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoli ze států, jichž byl státním příslušníkem.“

10

Ustanovení § 956 Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník), ve znění použitelném na spor v původním řízení, zní následovně:

„Darování, jehož účinky mají nastat teprve po smrti dárce, se při dodržení stanovených formálních požadavků považuje za odkaz. Za smlouvu se považuje pouze v případě, že obdarovaný dar přijal, dárce se výslovně vzdal práva dar odvolat a obdarovanému o tom bylo vydáno písemné osvědčení.“

11

Ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) Notariatsaktsgesetz (zákon o notářských zápisech) váže platnost darovací smlouvy, u níž nedošlo k faktickému předání darované věci, na pořízení notářského zápisu.

12

Ustanovení § 26 Grundbuchgesetz (zákon o katastru nemovitostí) stanoví:

„1)   Zápisy a předběžné zápisy lze povolit pouze na základě listin, které jsou vyhotoveny ve formě, která je vyžadována pro jejich platnost.

2)   V případě nabytí nebo změny věcného práva musí tyto listiny obsahovat platný právní důvod.“

13

Ustanovení § 2 Rechtspflegergesetz (zákon o vyšších soudních úřednících) stanoví:

„Soudního úředníka lze ustanovit vyšším soudním úředníkem pro jednu nebo několik z následujících oblastí činnosti: […]

3. ve věcech týkajících se katastru nemovitostí a lodního rejstříku.

[…]“

14

Ustanovení § 16 odst. 2 bodu 6 tohoto zákona zní:

„Soudci vždy zůstávají vyhrazena:

[…]

6. rozhodnutí, při kterých se použije cizí právo.“

15

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že dne 22. července 1975 upravil otec UM ve smlouvě pro případ své smrti převod vlastnického práva k pozemku nacházejícímu se v Rakousku a ke všem stavbám, které se na něm k okamžiku jeho smrti budou nacházet, a to polovinu na svého syna a polovinu na tehdejší snachu, budou-li splněny určité podmínky. Při uzavření této smlouvy, pro kterou bylo jako použitelné právo zvoleno rakouské právo, měly všechny strany místo obvyklého pobytu v Německu.

16

K podmínkám sjednaným v této smlouvě patřila zejména povinnost otce UM postavit do deseti let po uzavření smlouvy dvojdomek, jakož i to, že UM a jeho manželka budou nadále sezdáni a posledně uvedená bude stále naživu. V opačném případě smlouva stanovila, že UM bude jediným oprávněným ze smlouvy. Otec UM rovněž odsouhlasil zapsání převodu vlastnického práva do rakouského katastru nemovitostí na základě předložení úmrtního listu a důkazu, že podmínky pro převod byly splněny. Před úmrtím otce UM, k němuž došlo dne 13. května 2018 v Kolíně nad Rýnem (Německo), se UM a jeho manželka rozvedli a ona následně zemřela.

17

Dědické řízení bylo zahájeno u Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem, Německo), kde se nachází místo posledního pobytu otce UM.

18

UM, který tvrdí, že byl v okamžiku úmrtí svého otce jediným oprávněným ze smlouvy, podal návrh na zápis svého vlastnického práva k nemovitosti dotčené ve věci v původním řízení do katastru nemovitostí k Bezirksgericht Hermagor (okresní soud v Hermagoru, Rakousko). Rechtspfleger (vyšší soudní úředník, Rakousko) tohoto soudu pověřený projednáním tohoto návrhu dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo rakouské, a uvedený návrh zamítl pro nedostatek listinných důkazů dokládajících splnění všech podmínek uvedených ve smlouvě dotčené ve věci v původním řízení.

19

Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu, Rakousko) toto rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že zaprvé nařízení o dědění není z důvodu volby rakouského práva učiněné v této smlouvě použitelné a zadruhé že převod nemovitosti darováním pro případ smrti nelze provést bez prokázání, že byl postaven dům tak, jak je sjednáno v uvedené smlouvě.

20

UM podal opravný prostředek Revision k předkládajícímu soudu, Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko).

21

Tento soud uvádí, že otázka platnosti volby rakouského práva jako rozhodného práva pro smlouvu o převodu vlastnictví pro případ smrti a otázka použitelnosti nařízení o dědění na tuto smlouvu jsou předběžnými otázkami, kterým se musí věnovat z úřední povinnosti pro účely odpovědi na to, zda má vyšší soudní úředník funkční pravomoc ve sporu v původním řízení.

22

Podle uvedeného soudu z listin předložených soudu příslušnému k zápisu do katastru nemovitostí vyplývá, že podle kritérií rakouského práva byla uzavřena smlouva o převodu vlastnického práva pro případ smrti ve prospěch UM. Klade si však otázku, zda toto právní jednání spadá do působnosti nařízení o dědění a zda jej lze kvalifikovat jako „dědickou smlouvu“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) a d) tohoto nařízení.

23

Pokud ano, v otázce aplikace rakouského práva zvoleného stranami smlouvy ve věci v původním řízení zastává předkládající soud názor, že se použijí přechodná ustanovení nařízení o dědění, avšak má pochybnosti o tom, jak vykládat čl. 83 odst. 2 tohoto nařízení, pokud jde konkrétně o volbu rozhodného práva stranami smlouvy.

24

Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25

Poté, co Soudní dvůr rozhodl na základě čl. 61 odst. 1 svého jednacího řádu, že vydá ve věci rozhodnutí bez nařízení jednání, zaslal účastníkům řízení a zúčastněným uvedeným v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie několik otázek k písemnému zodpovězení, na které odpověděli UM, německá a španělská vláda, jakož i Evropská komise.

26

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení o dědění vykládán v tom smyslu, že smlouva, ve které si určitá osoba sjedná budoucí převod vlastnického práva ke své nemovitosti, k němuž má dojít po její smrti, na druhou smluvní stranu, je dědickou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení.

27

Úvodem je třeba uvést, že čl. 1 odst. 2 písm. g) nařízení o dědění vylučuje z oblasti působnosti tohoto nařízení „práva a majetek vytvořené nebo převedené jiným způsobem než děděním, jako například formou daru“. Naproti tomu dědické smlouvy, jak jsou definovány v čl. 3 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, představují „pořízení pro případ smrti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. d) uvedeného nařízení, stejně jako závěti nebo společné závěti.

28

Článek 3 odst. 1 písm. b) nařízení o dědění definuje dědickou smlouvu jako „smlouv[u], včetně smlouvy vyplývající ze vzájemných závětí, která s protiplněním nebo bez něj vytváří, mění nebo ruší práva k budoucí pozůstalosti nebo k budoucím pozůstalostem jedné či více osob, které jsou smluvními stranami“.

29

Podle ustálené judikatury Soudního dvora jak z požadavků na jednotné použití unijního práva, tak ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt nejen s přihlédnutím k jeho znění, ale i ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (rozsudek ze dne 1. března 2018, Mahnkopf, C‑558/16, EU:C:2018:138, bod 32 a citovaná judikatura).

30

Pokud jde o znění čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení o dědění, je třeba uvést, že toto ustanovení se obecně týká dohody, která přiznává mimo jiné práva k budoucí „pozůstalosti“.

31

Článek 3 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení pro tyto účely definuje „dědění“ jako „dědění majetku zemřelé osoby“, přičemž tento pojem zahrnuje „jakoukoli formu přechodu majetku […] ať již se jedná o přechod jako projev vůle v pořízení pro případ smrti, nebo o přechod na základě dědění ze zákona“.

32

Z toho vyplývá, že smlouva, na jejímž základě si osoba sjedná, že po její smrti dojde k převodu vlastnického práva k nemovitosti, která jí patří, a která tak právo ke své budoucí pozůstalosti převádí na druhou stranu této smlouvy, je „dědickou smlouvou“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení o dědění.

33

Takový výklad je potvrzen cílem sledovaným tímto nařízením, kterým je zabránit štěpení dědictví v souladu se zásadou celistvosti dědictví a zavést jednotný režim použitelný na všechny občanskoprávní aspekty dědění majetku zůstavitele s přeshraničním dopadem, a zejména „jakýkoli způsob přechodu majetku z důvodu smrti“, jak vyplývá z bodu 9 odůvodnění uvedeného nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. června 2018, Oberle, C‑20/17, EU:C:2018:485, body 55 a 56).

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, že i když je podle čl. 1 odst. 2 písm. g) nařízení o dědění z jeho působnosti vyloučen zejména majetek vytvořený nebo převedený jiným způsobem než děděním, jako například formou daru, musí být toto vyloučení vykládáno striktně.

35

Z toho vyplývá, že pokud ujednání obsažené v dohodě o pozůstalosti spočívá stejně jako „forma daru“ ve smyslu uvedeného článku 1 odst. 2 písm. g) v darování, avšak nabývá účinnosti až úmrtím zůstavitele, spadá do působnosti téhož nařízení.

36

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení o dědění musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva, ve které si určitá osoba sjedná budoucí převod vlastnického práva k nemovitosti, která jí patří, k němuž má dojít po její smrti, na druhou smluvní stranu, je dědickou smlouvou ve smyslu tohoto ustanovení.

37

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 83 odst. 2 nařízení o dědění vykládán v tom smyslu, že se použije na přezkum platnosti volby rozhodného práva učiněné před 17. srpnem 2015, které se použije na dědickou smlouvu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení.

38

Je třeba připomenout, že článek 83 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přechodná ustanovení, stanoví v odstavci 2, že „[p]okud zůstavitel zvolil přede dnem použitelnosti tohoto nařízení právo rozhodné pro dědění po něm 17. srpna 2015, je tato volba platná, vyhovuje-li podmínkám stanoveným v kapitole III nebo je-li platná podle pravidel mezinárodního práva soukromého, jež byla v době provedení volby v platnosti ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoli ze států, jichž byl státním příslušníkem“.

39

V tomto ohledu je nutno konstatovat, jak vyplývá ze samotného znění tohoto ustanovení vykládaného ve spojení s články 21 a 22 nařízení o dědění, že toto nařízení upravuje platnost volby práva rozhodného pro dědění jako celek. V projednávaném případě přitom ze spisu předloženého Soudnímu dvoru a s výhradou ověření předkládajícím soudem vyplývá, že volba rakouského práva se týkala pouze dědické smlouvy uzavřené zůstavitelem ve věci v původním řízení ve vztahu k jedné nemovitosti z jeho majetku a jejím cílem nebylo určit právo rozhodné pro dědictví jako celek, takže podmínka pro použití čl. 83 odst. 2 nařízení o dědění nemůže být za takových okolností považována za splněnou.

40

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 83 odst. 2 nařízení o dědění musí být vykládán v tom smyslu, že se nepoužije na přezkum platnosti volby rozhodného práva učiněné před 17. srpnem 2015, kterou se volí právo rozhodné pouze pro dědickou smlouvu ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, jenž se týká konkrétního majetku zůstavitele, a nikoli dědictví zůstavitele jako celku.

41

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: