ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

22. prosince 2010(*)

„Justiční spolupráce v občanských věcech – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Věci manželské a rodičovská zodpovědnost – Dítě nesezdaných rodičů – Pojem ‚obvyklé bydliště‘ kojence – Pojem ‚právo péče o dítě‘ “

Ve věci C‑497/10 PPU,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) (Spojené království) ze dne 8. října 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 18. října 2010, v řízení

Barbara Mercredi

proti

Richardu Chaffovi,

SOUDNÍ DVŮR (první senát),

ve složení A. Tizzano, předseda senátu, A. Borg Barthet, M. Ilešič, E. Levits (zpravodaj) a M. Berger, soudci,

generální advokát: P. Cruz Villalón,

vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,

s přihlédnutím k žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení v souladu s článkem 104b jednacího řádu Soudního dvora,

s přihlédnutím k rozhodnutí prvního senátu ze dne 28. října 2010 uvedené žádosti vyhovět,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 1. prosince 2010,

s ohledem na vyjádření předložená:

–        za B. Mercredi M. Scott-Mandersonem, QC, jakož i M.‑C. Sparrow, barrister, a H. Newman, solicitor,

–        za R. Chaffa H. Setrightem, QC, a D. Williamsem, barrister, jakož i K. Gieve, solicitor,

–        za vládu Spojeného království S. Ossowskim, jako zmocněncem, ve spolupráci s H. Walker, solicitor, a D. Beardem, barrister,

–        za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,

–        za francouzskou vládu B. Beaupère-Manokha, jako zmocněnkyní,

–        za Irsko N. Traversem, BL,

–        za Evropskou komisi A.-M. Rouchaud-Joët a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí generálního advokáta,

vydává tento

Rozsudek

1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s.1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243; dále jen „nařízení“).

2        Tato žádost byla předložena ve sporu mezi otcem dívky, R. Chaffem, a její matkou, B. Mercredi, ve věci práva péče o toto dítě, které se v současnosti nalézá se svou matkou na ostrově Réunion (Francie).

 Právní rámec

 Haagská úmluva z roku 1980

3        Článek 1 Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“) stanoví:

„Předměty této úmluvy jsou:

a)      zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém Smluvním státě;

[...]“

4        Článek 13 uvedené úmluvy stanoví:

„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:

a)      osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, [...]“

5        Podle článku 19 uvedené úmluvy:

„Rozhodnutí o návratu dítěte, vydané podle [Haagské úmluvy z roku 1980], se nedotýká věcné úpravy práva péče o dítě.“

 Právo Unie

6        Článek 2 nařízení stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení:

1)       ,soud‘ zahrnuje všechny orgány členských států příslušné k rozhodování ve věcech spadajících do oblasti působnosti tohoto nařízení podle článku 1;

[...]

7)       ,rodičovskou zodpovědností‘ se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena [soudním] rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem;

[...]

9)      ,právem péče o dítě‘ se rozumějí práva a povinnosti týkající se péče osoby o dítě, a zejména právo určit místo bydliště dítěte;

10)       ,právo na styk s dítětem‘ zahrnuje zejména právo vzít dítě na omezenou dobu na místo odlišné od místa jeho obvyklého bydliště;

11)       ,neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením‘ se rozumí odebrání [přemístění] nebo zadržení dítěte,

a)       kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí [...] podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním [přemístěním] nebo zadržením,

a

b)       za předpokladu, že v době odebrání [přemístění] nebo zadržení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání [přemístění] nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti.“

7        Článek 8 nařízení zní následovně:

„1.       Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

2.       Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12.“

8        Článek 10 nařízení stanoví:

„V případech neoprávněného odebrání [protiprávního přemístění] nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě a

a)      každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k odebrání [přemístění] nebo zadržení,

nebo

b)      dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek:

i)      do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno [přemístěno] nebo kde je zadržováno;

[...]

iii)      věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7;

iv)      soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.“

9        Článek 11 odst. 8 nařízení zní následovně:

„Bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení.“

10      Článek 13 odst. 1 nařízení stanoví:

„V případě, že nelze zjistit obvyklé bydliště dítěte [...], jsou příslušné soudy členského státu, ve kterém se dítě nachází.“

11      Podle článku 16 nařízení:

„[z]a zahájení řízení u soudu se považuje okamžik, kdy

a)       návrh na zahájení řízení nebo jiná obdobná písemnost byl podán k soudu za předpokladu, že navrhovatel následně neopomněl přijmout opatření požadovaná pro doručení odpůrci,

[...]

[...]“

12      Článek 19 nařízení stanoví:

„[...]

2.       Pokud je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti [k dítěti s týmž předmětem a] v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

3.       Pokud je určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, prohlásí se soud, který řízení zahájil později, za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu.

V tom případě může strana, která podala návrh u soudu, který zahájil řízení později, podat tento návrh u soudu, který zahájil řízení jako první.“

13      Podle čl. 60 písm. e) nařízení má ve vztazích mezi členskými státy toto nařízení přednost před Haagskou úmluvou z roku 1980, pokud se tato úmluva týká věcí upravených uvedeným nařízením.

14      Článek 3 uvedené úmluvy v podstatě odpovídá čl. 2 bodu 11 nařízení, její čl. 5 písm. a) odpovídá čl. 2 bodu 9 nařízení, a čl. 5 písm. b) uvedené úmluvy odpovídá čl. 2 bodu 10 nařízení.

15      Článek 62 nařízení stanoví:

„1.      Dohody a úmluvy uvedené v čl. 59 odst. 1 a v článcích 60 a 61 jsou i nadále účinné ve vztahu k věcem neupraveným tímto nařízením.

2.      Úmluvy uvedené v článku 60, zejména Haagská úmluva z roku 1980, jsou i nadále účinné mezi členskými státy, které jsou jejich smluvními stranami, v souladu s článkem 60.“

 Vnitrostátní právo

16      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že podle práva použitelného v Anglii a Walesu není biologický otec dítěte ze zákona nositelem rodičovské zodpovědnosti.

17      Podle článku 4 zákona o postavení dětí z roku 1989 (Children Act 1989) se však otec může stát nositelem rodičovské zodpovědnosti uvedením na rodném listu dítěte, uzavřením dohody o rodičovské zodpovědnosti s matkou nebo rozhodnutím soudu, kterým je mu rodičovská zodpovědnost přiznána („parental responsibility order“).

18      Krom toho v soukromoprávních řízeních týkajících se dětí mohou soudy v Anglii a Walesu přijímat rozhodnutí na základě článku 8 uvedeného zákona, nebo jde-li o High Court of Justice (England & Wales), v rámci své inherentní pravomoci v oblasti ochrany dětí. Těmito rozhodnutími mohou soudy rozhodovat o místě bydliště („residence order“) a právu na styk s dítětem („contact order“), zakázat určitá jednání („prohibited steps order“) a řešit zvláštní otázky („specific issue order“).

19      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zmiňuje vnitrostátní judikaturu, podle níž soudy v Anglii a Walesu, jimž byl předložen návrh směřující k vydání rozhodnutí ve věci práva péče o dítě, mohou takové právo nabýt, i když navrhovatel sám právo péče o dítě nemá.

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

 Skutkové okolnosti vedoucí ke sporu v původním řízení

20      Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že žalobkyně v původním řízení, B. Mercredi, francouzská státní příslušnice narozená na ostrově Réunion, se během roku 2000 přestěhovala do Anglie, kde pracovala jako členka posádky pro leteckou společnost. Po dobu několika let žila s R. Chaffem, britským státním příslušníkem, takže dotyční tvořili nesezdaný pár.

21      Z tohoto vztahu se dne 11. srpna 2009 narodila dcera Chloé s francouzskou státní příslušností. V týdnu následujícím po narození tohoto dítěte se B. Mercredi a R. Chaffe, jejichž vztah již nebyl po určitou dobu stabilní a kteří již nežili spolu, jelikož R. Chaffe opustil společnou domácnost, rozešli.

22      Dne 7. října 2009, když byly Chloé dva měsíce, opustily B. Mercredi a její dcera Anglii a odebraly se na ostrov Réunion, kam dorazily následující den. Otec dítěte nebyl o odjezdu matky a dítěte předem informován, ale obdržel dne 10. října 2009 dopis, v němž B. Mercredi vysvětlovala důvody tohoto odjezdu.

23      Je nesporné, že se obvyklé bydliště dítěte před jeho odjezdem dne 7. října 2009 nacházelo v Anglii. Je rovněž nesporné, že přemístění Chloé na ostrov Réunion bylo zákonné, jelikož B. Mercredi byla v době, kdy k němu došlo, jedinou osobou mající „právo péče o dítě“ ve smyslu čl. 2 bodu 9 nařízení.

 Řízení zahájené otcem ve Spojeném království během roku 2009

24      Když R. Chaffe v pátek dne 9. října 2009 zjistil, že byt B. Mercredi byl opuštěn, podal téhož dne telefonicky návrh soudci Holmanovi, Duty High Court Judge. Tento soudce vydal rozhodnutí požadující sdělení informací o tom, kde se dítě nachází („location order“), a rozhodl, že se touto věcí bude zabývat dne 12. října 2009.

25      Dne 12. října 2009 podal R. Chaffe návrhy směřující zejména k přiznání rodičovské zodpovědnosti, určení bydliště pro účely střídavé péče a přiznání práva na styk s dítětem. Téhož dne vydal soudce Holman – aniž byla B. Mercredi s návrhem podaným dotyčným obeznámena a aniž byla přítomna či právně zastupována – rozhodnutí, kterým bylo B. Mercredi uloženo, aby navrátila Chloé do Anglie. Toto rozhodnutí za účelem zamezení jakýmkoli nejasnostem uvádí, že nezakládá povinnost navrácení dítěte svému otci ani zajištění jakéhokoli styku s ním, jelikož o těchto otázkách bude rozhodnuto později v následném řízení.

26      Je třeba podotknout, že předkládající soud vychází z předpokladu, že u něj bylo „řízení zahájeno“ ve smyslu článku 16 nařízení nejpozději dne 12. října 2009. Uvedenému soudu přísluší tuto okolnost případně ověřit. Soudnímu dvoru každopádně přísluší rozhodnout na základě okolností skutkové a právní povahy uvedených v předkládacím rozhodnutí.

 Řízení zahájená matkou a otcem ve Francii

27      Dne 28. října 2009 podala B. Mercredi návrh k tribunal de grande instance de Saint-Denis (Francie), jímž se domáhala přiznání výlučné rodičovské zodpovědnosti a určení bydliště Chloé na své adrese.

28      Dne 18. prosince 2009 předložil R. Chaffe témuž soudu návrh, aby bylo nařízeno navrácení Chloé do Anglie podle Haagské úmluvy z roku 1980. Rozhodnutím ze dne 15. března 2010 byl tento návrh zamítnut z důvodu, že R. Chaffe neměl ve vztahu ke Chloé „právo péče“, když opustila Spojené království. Proti tomuto rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek.

29      Dne 23. června 2010 vydal tribunal de grande instance de Saint-Denis své rozhodnutí, kterým byla B. Mercredi přiznána výlučná rodičovská zodpovědnost ve vztahu ke Chloé a kterým bylo stanoveno obvyklé bydliště tohoto dítěte na adrese matky. Z vyjádření předneseného R. Chaffem, jakož i francouzskou vládou na jednání vyplývá, že se toto rozhodnutí dosud nestalo konečným.

 Další průběh řízení zahájeného otcem ve Spojeném království během roku 2009

30      Dne 15. dubna 2010 se věc zahájená R. Chaffem v říjnu roku 2009 dostala k soudci McFarlaneovi. Podle R. Chaffa byl High Court of Justice (England & Wales) dne 9. října 2009 příslušný k rozhodnutí o situaci jeho dcery, jelikož Chloé k uvedenému dni své obvyklé bydliště v Anglii nepozbyla. Mimoto podle práva použitelného v Anglii a Walesu platí, že v důsledku návrhu směřujícího k vydání rozhodnutí ve věci práva péče o dítě může soud nabýt „právo péče o dítě“. Richard Chaffe dodává, že vzhledem k tomu, že byl anglickým soudům předložen návrh ve věci rodičovské zodpovědnosti, měl tribunal de grande instance de Saint-Denis podle článku 19 nařízení přerušit řízení až do doby, než bude určena příslušnost anglického soudu.

31      Podle B. Mercredi nebyly anglické soudy příslušné k rozhodnutí o situaci Chloé, neboť ode dne, kdy byla vzata na ostrov Réunion, již neměla své obvyklé bydliště ve Spojeném království, ale ve Francii.

32      Soudce McFarlane měl za to, že:

–        řízení u anglického soudu ve věci týkající se Chloé bylo zahájeno v okamžiku, kdy se otec telefonicky spojil se soudcem Holmanem;

–        od tohoto okamžiku měl anglický soud právo péče o Chloé;

–        jelikož byla přijata rozhodnutí ve prospěch otce, měl od tohoto okamžiku i on právo péče;

–        Chloé měla „[...] v okamžiku, kdy jak anglický soud, tak otec získali právo péče o [dítě] a kdy anglický soud nařídil, aby Chloé zůstala na území, pro něž je dána jeho místní příslušnost nebo sem byla navrácena“, své obvyklé bydliště stále v Anglii, a že

–        v důsledku toho byly dne 9. října 2009 anglické soudy příslušné k rozhodnutí o situaci Chloé.

 Řízení zahájené matkou ve Spojeném království

33      Dne 12. července 2010 podala B. Mercredi proti rozhodnutím High Court of Justice (England & Wales) opravné prostředky k předkládajícímu soudu.

34      Uvedený soud ve své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podotýká, že aby mohl určit soud příslušný ve věci rodičovské zodpovědnosti ve vztahu ke Chloé podle práva Unie, je nutné vyjasnit kritéria, jež je třeba použít za účelem určení obvyklého bydliště dítěte pro účely článků 8 a 10 nařízení.

35      Předkládající soud se mimoto domnívá, že odpověď na otázku, zda High Court of Justice (England & Wales) získal právo péče ve vztahu ke Chloé v důsledku návrhů podaných jejím otcem, závisí na pojmu „orgán nebo jiný subjekt“ ve smyslu nařízení, jehož výklad spadá do pravomoci Soudního dvora. Krom toho si uvedený soud přeje obdržet vodítka pro posouzení souběžné příslušnosti soudů Spojeného království a francouzských soudů rozhodujících o příslušných návrzích otce a matky Chloé.

36      Za těchto podmínek se Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Jaká kritéria jsou vhodná k určení obvyklého bydliště dítěte pro účely:

–        článku 8 nařízení [...] č. 2201/2003;

–        článku 10 nařízení [...] č. 2201/2003?

2)       Může být soud ‚orgánem nebo jiným subjektem‘, jemuž může být přiznáno právo péče o dítě pro účely ustanovení nařízení [...] č. 2201/2003?

3)       Uplatní se článek 10 i nadále poté, co soudy dožádaného členského státu zamítly návrh směřující k navrácení dítěte na základě [Haagské úmluvy z roku 1980] proto, že nejsou splněny podmínky stanovené v článcích 3 a 5?

Konkrétně, jak by měl být řešen střet mezi rozhodnutím dožádaného státu, podle něhož nejsou splněny podmínky stanovené v článcích 3 a 5 [Haagské úmluvy z roku 1980], a rozhodnutím dožadujícího státu, podle něhož podmínky stanovené v těchto článcích splněny jsou?“

 K naléhavému řízení

37      Předkládající soud požádal, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení upraveném v článku 104b jednacího řádu Soudního dvora.

38      Tuto žádost odůvodnil tvrzením, že jelikož není určen soud příslušný podle práva Unie ve věci rodičovské zodpovědnosti ve vztahu ke Chloé, nelze projednat návrhy podané jejím otcem směřující k vydání rozhodnutí, které by mu umožnilo udržovat vztahy se svým dítětem.

39      V tomto ohledu je důležité uvést, že z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že se projednávaná věc týká dítěte ve věku jednoho roku a čtyř měsíců, které je odloučeno od svého otce již více než rok. Vzhledem k tomu, že dotyčné dítě je z hlediska svého vývoje v citlivém věku, mohlo by prodlužování současné situace, která se nadto vyznačuje značnou vzdáleností mezi bydlišti otce a dítěte, vážně poškodit budoucí vztah mezi ním a jeho otcem.

40      Za těchto podmínek první senát Soudního dvora dne 28. října 2010 na návrh soudce zpravodaje po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

 K předběžným otázkám

 K první otázce

41      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, jak je třeba vykládat pojem „obvyklé bydliště“ ve smyslu článků 8 a 10 nařízení za účelem určení, který soud je příslušný k rozhodnutí o otázkách týkajících se práva péče o dítě zejména v případě, že – jako je tomu ve věci v původním řízení – jde o situaci kojence, který je svou matkou zákonným způsobem přemístěn do jiného členského státu, než je členský stát jeho obvyklého bydliště, a v době zahájení řízení u soudu státu odjezdu pobývá na území tohoto jiného členského státu pouze několik dní.

42      V tomto ohledu je třeba úvodem konstatovat, že podle čl. 8 odst. 1 nařízení se příslušnost soudu členského státu ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které se zákonným způsobem odebere do jiného členského státu, určuje na základě kritéria obvyklého bydliště tohoto dítěte v době zahájení řízení u uvedeného soudu.

43      Podle článku 16 nařízení se řízení u soudu považuje za zahájené až tehdy, když je podán k uvedenému soudu návrh na zahájení řízení nebo jiná obdobná písemnost. Jak bylo uvedeno v bodě 24 tohoto rozsudku, R. Chaffe podal dne 9. října 2009 dotčenému soudu, v osobě soudce Holmana, Duty High Court Judge, návrh pouze telefonicky. Je tedy třeba mít za to, že řízení u High Court of Justice (England & Wales) bylo zahájeno až dne 12. října 2009, s výhradou ověření, které musí – jak bylo uvedeno v bodě 26 tohoto rozsudku – provést předkládající soud, že navrhovatel následně neopomněl přijmout opatření požadovaná pro doručení odpůrci. K tomuto datu Chloé, která přijela na ostrov Réunion dne 8. října 2009, v tomto francouzském departementu pobývala čtyři dny.

44      V tomto ohledu je úvodem třeba konstatovat, že nařízení neobsahuje žádnou definici pojmu „obvyklé bydliště“. Z použití přídavného jména „obvyklý“ lze pouze usoudit, že pobyt musí vykazovat určitou trvalost či pravidelnost.

45      Podle ustálené judikatury vyplývá jak z požadavků jednotného použití práva Unie, tak ze zásady rovnosti, že znění ustanovení práva Unie, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím k souvislostem tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (viz zejména rozsudky ze dne 18. ledna 1984, Ekro, 327/82, Recueil, s. 107, bod 11; ze dne 6. března 2008, Nordania Finans a BG Factoring, C‑98/07, Sb. rozh. s. I‑1281, bod 17, jakož i ze dne 2. dubna 2009, A, C‑523/07, Sb. rozh. s. I‑2805, bod 34).

46      Vzhledem k tomu, že články nařízení zmiňující pojem „obvyklé bydliště“ neobsahují výslovný odkaz na právo členských států za účelem určení smyslu a dosahu uvedeného pojmu, musí být toto určení provedeno s ohledem na souvislosti ustanovení a cíl nařízení, zejména cíl vyplývající z dvanáctého bodu jeho odůvodnění, podle něhož jsou pravidla pro určení příslušnosti, která stanoví, formulována s ohledem na nejlepší zájem dítěte, a zejména na blízkost.

47      Aby byl zájem dítěte respektován v nejvyšší míře, rozhodl Soudní dvůr, že pojem „obvyklé bydliště“ podle čl. 8 odst. 1 nařízení odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Toto místo musí být vnitrostátním soudem určeno s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě (viz výše uvedený rozsudek A, bod 44).

48      Mezi kritérii, v jejichž světle vnitrostátnímu soudu přísluší určit místo obvyklého bydliště dítěte, je třeba uvést zejména podmínky a důvody pobytu dítěte na území členského státu, jakož i jeho státní příslušnost (viz výše uvedený rozsudek A, bod 44).

49      Jak krom toho Soudní dvůr uvedl v bodě 38 výše uvedeného rozsudku A, za účelem určení obvyklého bydliště dítěte musí kromě fyzické přítomnosti dítěte v členském státě i z dalších dodatečných skutečností vyplývat, že tato přítomnost nemá v žádném případě pouze dočasnou či příležitostnou povahu.

50      V této souvislosti Soudní dvůr zdůraznil, že záměr nositele rodičovské zodpovědnosti usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v hostitelském členském státě, může být indicií pro přesun obvyklého bydliště (viz výše uvedený rozsudek A, bod 40).

51      V tomto ohledu je třeba za účelem rozlišení mezi obvyklým bydlištěm a pouhou dočasnou přítomností zdůraznit, že pobyt musí obvykle určitou dobu trvat, aby se vyznačoval dostatečnou míru stálosti. Nařízení však nestanoví žádnou minimální dobu pobytu. Pro přesun obvyklého bydliště do hostitelského státu je totiž především třeba vůle dotyčného zřídit si zde trvalé nebo obvyklé centrum svých zájmů s úmyslem přiznat tomuto místu stálou povahu. Délka pobytu proto může být pouze indicií v rámci hodnocení stálosti pobytu, přičemž toto hodnocení je třeba provést ve světle všech konkrétních skutkových okolností jednotlivého případu.

52      Ve věci v původním řízení může mít nadto zvláštní význam věk dítěte.

53      Sociální a rodinné prostředí dítěte, které je zásadní pro určení místa jeho obvyklého bydliště, je totiž tvořeno různými faktory, které se liší v závislosti na věku dítěte. Skutečnosti, které je třeba vzít v úvahu v případě dítěte školního věku, se proto liší od skutečností, ke kterým je třeba přihlížet v případě nezletilého, který ukončil své studium, nebo také od skutečností, které jsou relevantní v případě kojence.

54      Prostředím dítěte nízkého věku je zpravidla především rodinné prostředí tvořené osobou či osobami, s nimiž dítě žije, které jej skutečně opatrují a pečují o něj.

55      To platí a fortiori v případě, že dotyčným dítětem je kojenec. Toto dítě nutně sdílí sociální a rodinné prostředí s blízkými osobami, na nichž je závislé. V důsledku toho v případě, jak je tomu ve věci v původním řízení, že je kojenec skutečně v péči své matky, je třeba vyhodnotit její míru integrace v jejím sociálním a rodinném prostředí. V tomto ohledu mohou být relevantní kritéria stanovená judikaturou Soudního dvora, jako například důvody přestěhování matky dítěte do jiného členského státu, její jazykové znalosti nebo také její zeměpisný a rodinný původ.

56      Ze všeho předcházejícího vyplývá, že na první otázku je třeba odpovědět, že pojem „obvyklé bydliště“ ve smyslu článků 8 a 10 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem je třeba – pokud jde o situaci kojence, který se svou matkou pobývá pouze několik dní v jiném členském státě, než je členský stát jeho obvyklého bydliště, do něhož byl přemístěn – přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území tohoto členského státu a přestěhování se matky do tohoto státu, a dále – zejména z důvodu věku dítěte – k zeměpisnému a rodinnému původu matky, jakož i k rodinným a sociálním vazbám, které matka a dítě udržují v tomtéž členském státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě.

57      V případě, že by použití výše uvedených kritérií ve věci v původním řízení vedlo k závěru, že obvyklé bydliště dítěte nelze určit, by musel být příslušný soud určen na základě kritéria „přítomnosti dítěte“ ve smyslu článku 13 nařízení.

 Ke druhé otázce

58      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba pojem „orgán nebo jiný subjekt“, jimž lze pro účely ustanovení nařízení přiznat právo péče, vykládat v tom smyslu, že zahrnuje rovněž pojem „soud“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 uvedeného nařízení.

59      V tomto ohledu je třeba uvést, že předkládající soud neuvedl konkrétní ustanovení nařízení, v jejichž rámci si přeje vyjasnit výklad tohoto pojmu, ani důvody, proč je pro něj tento výklad nezbytný k vydání jeho rozsudku. Je však zřejmé, že je tento pojem uveden ve znění článků 10 a 11 nařízení. Tato ustanovení se týkají příslušnosti v případě únosu dítěte, a v důsledku toho se použijí v případě protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte, přičemž článek 9 uvedeného nařízení se týká přestěhování se dítěte zákonným způsobem z jednoho členského státu do jiného.

60      Jak bylo konstatováno v bodě 23 tohoto rozsudku, je nesporné, že přemístění Chloé na ostrov Réunion bylo zákonné.

61      Z toho vyplývá, že článek 10 nařízení nemůže být použitelný. V důsledku toho není důvodné odpovídat na druhou otázku.

 Ke třetí otázce

62      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu – jak vyplývá zejména z bodů 1.4 a 4.6 předkládacího rozhodnutí – je, zda rozhodnutí soudu členského státu, kterými se podle Haagské úmluvy z roku 1980 zamítá žádost o bezodkladné navrácení dítěte na území, pro něž je dána místní příslušnost soudu jiného členského státu, a která se týkají rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k tomuto dítěti, mají vliv na rozhodnutí, která mají být vydána v tomto jiném členském státě v řízeních ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která byla zahájena dříve a stále v tomto státě probíhají.

 Rozhodnutí tribunal de grande instance de Saint-Denis ze dne 15. března 2010

63      Jak bylo uvedeno v bodě 28 tohoto rozsudku, návrh otce Chloé zaslaný tribunal de grande instance de Saint-Denis se zakládal na ustanoveních Haagské úmluvy z roku 1980. Cílem této úmluvy je podle jejího článku 1 zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě.

64      Tribunal de grande instance de Saint-Denis zamítl žádost, kterou se otec Chloé domáhal jejího navrácení do Spojeného království, „jelikož ne[byly] předloženy důkazy o tom, že v okamžiku přemístění malé Chloé Mercredi měl R. Chaffe právo péče, a skutečně jej vykonával, nebo by jej skutečně vykonával, kdyby k přemístění nedošlo“.

65      V tomto ohledu je nutné konstatovat, že podle článku 19 Haagské úmluvy z roku 1980 se rozhodnutí uvedeného soudu ze dne 15. března 2010 nedotýká věcné úpravy práva péče o dítě, i když se stalo konečným, jak bylo konstatováno v bodě 28 tohoto rozsudku.

66      Z toho vyplývá, že v případě, že by předkládající soud za použití kritérií uvedených v odpovědi na první otázku rozhodl, že je příslušný podle článku 8 nařízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ve vztahu ke Chloé, nemělo by rozhodnutí tribunal de grande instance de Saint-Denis ze dne 15. března 2010 vliv na rozhodnutí, které by měl předkládající soud vydat.

 Rozhodnutí tribunal de grande instance de Saint-Denis ze dne 23. června 2010

67      Pokud jde o rozhodnutí tribunal de grande instance de Saint-Denis ze dne 23. června 2010, které – jak bylo uvedeno v bodě 29 tohoto rozsudku – se dosud nestalo konečným, je úvodem třeba podotknout, že se předkládající soud bude případně muset vypořádat se skutečností, že uvedený soud opřel své rozhodnutí nikoli o Haagskou úmluvu z roku 1980, ale rovněž o nařízení.

68      V takovém případě střetu mezi dvěma soudy různých členských států, u nichž byla na základě nařízení zahájena řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k dítěti s týmž předmětem a v téže věci, se použije čl. 19 odst. 2 nařízení. Podle tohoto článku soud, který zahájil řízení později, přeruší řízení až do doby, než bude určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první.

69      Proto vzhledem k tomu, že otec dítěte podal dne 12. října 2009 žalobu k High Court of Justice (England & Wales) směřující zejména k tomu, aby mu byla přiznána rodičovská zodpovědnost, nemohl tribunal de grande instance de Saint-Denis, u něhož zahájila řízení matka dítěte dne 28. října 2009, rozhodnout o návrhu, který podala.

70      Z předcházejícího vyplývá, že v případě, že by předkládající soud za použití kritérií uvedených v odpovědi na první otázku rozhodl, že je příslušný podle článku 8 nařízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ve vztahu ke Chloé, nemělo by ani rozhodnutí tribunal de grande instance de Saint-Denis ze dne 15. března 2010, ani rozhodnutí téhož soudu ze dne 23. června 2010 žádný vliv na rozhodnutí, které by mělo být předkládajícím soudem vydáno.

71      V důsledku toho je třeba na třetí otázku odpovědět, že rozhodnutí soudu členského státu, kterými se podle Haagské úmluvy z roku 1980 zamítá žádost o bezodkladné navrácení dítěte na území, pro něž je dána místní příslušnost soudu jiného členského státu, a která se týkají rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k tomuto dítěti, nemají žádný vliv na rozhodnutí, která mají být vydána v tomto jiném členském státě v řízeních ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která byla zahájena dříve a stále v tomto státě probíhají.

 K nákladům řízení

72      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto:

1)      Pojem „obvyklé bydliště“ ve smyslu článků 8 a 10 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že toto bydliště odpovídá místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem je třeba – pokud jde o situaci kojence, který se svou matkou pobývá pouze několik dní v jiném členském státě, než je členský stát jeho obvyklého bydliště, do něhož byl přemístěn – přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území tohoto členského státu a přestěhování se matky do tohoto státu, a dále – zejména z důvodu věku dítěte – k zeměpisnému a rodinnému původu matky, jakož i k rodinným a sociálním vazbám, které matka a dítě udržují v tomtéž členském státě. Vnitrostátnímu soudu přísluší určit obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě.

V případě, že by použití výše uvedených kritérií ve věci v původním řízení vedlo k závěru, že obvyklé bydliště dítěte nelze určit, by musel být příslušný soud určen na základě kritéria „přítomnosti dítěte“ ve smyslu článku 13 nařízení.

2)      Rozhodnutí soudu členského státu, kterými se podle Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí zamítá žádost o bezodkladné navrácení dítěte na území, pro něž je dána místní příslušnost soudu jiného členského státu, a která se týkají rodičovské zodpovědnosti ve vztahu k tomuto dítěti, nemají žádný vliv na rozhodnutí, která mají být vydána v tomto jiném členském státě v řízeních ve věcech rodičovské zodpovědnosti, která byla zahájena dříve a stále v tomto státě probíhají.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: angličtina.