—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci se S. Varonem, avvocato dello Stato,

—

za Evropskou komisi A. Marghelisem a A. Aresuem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká otázky, zda s ohledem na rozsudek ze dne 25. února 2010, Pontina Ambiente (C-172/08, Sb. rozh. s. I-1775) je předkládající soud povinen ponechat nepoužita vnitrostátní ustanovení, o kterých má za to, že jsou v rozporu s článkem 10 směrnice Rady 1999/31/ES ze dne 26. dubna 1999 o skládkách odpadů (Úř. věst. L 182, s. 1; Zvl. vyd. 15/04, s. 228), ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1882/2003 ze dne 29. září 2003 (Úř. věst. L 284, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 447, dále jen „směrnice 1999/31“), jakož i s články 1 až 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/35/ES ze dne 29. června 2000 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích (Úř. věst. L 200, s. 35; Zvl. vyd. 17/01, s. 226).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Amia SpA, v likvidaci (dále je „společnost Amia“) a Provincia Regionale di Palermo ve věci platebního výměru týkajícího se zvláštního poplatku za ukládání pevných odpadů na skládku.

3

Článek 10 směrnice 1999/31 stanoví:

„Členské státy přijmou taková opatření, aby cena požadovaná provozovatelem za ukládání jakéhokoli druhu odpadu na skládce zahrnovala náklady na zřízení a provozování skládky, pokud možno včetně nákladů na finanční jistinu nebo její ekvivalent uvedený v čl. 8 písm. a) bodu iv) a předpokládané náklady na uzavření skládky a následnou péči ukončení provozu alespoň po dobu třiceti let. Na základě požadavků směrnice Rady 90/313/EHS ze dne 7. června 1990 o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí [(Úř. věst. L 158, s. 56; Zvl. vyd. 15/01, s. 402)] zajistí členské státy transparentnost v oblasti shromažďování a využívání veškerých nutných informací týkajících se nákladů.“

4

Článek 1 směrnice 2000/35 stanoví, že se její ustanovení vztahují na veškeré platby, které jsou úhradou za obchodní transakce.

5

Podle čl. 2 bodu 1 směrnice 2000/35 se „obchodní transakcí“ rozumí transakce mezi podniky nebo mezi podniky a orgány veřejné moci, která vede k dodání zboží nebo poskytnutí služeb za úplatu.

6

Článek 3 směrnice 2000/35, nadepsaný „Úrok z prodlení v případě opožděné platby“, zejména stanoví, že členské státy zajistí, aby se úrok stal splatným v případě opoždění platby a mohl být požadován věřitelem, který splnil své smluvní a zákonné povinnosti a neobdržel splatnou částku včas, s výjimkou případu, kdy za takové prodlení není dlužník odpovědný.

7

Zákon č. 549 ze dne 28. prosince 1995 o racionalizačních opatřeních v oblasti veřejných financí (běžný doplněk GURI č. 302 ze dne 29. prosince 1995, dále jen „zákon č. 549/95“) zavádí zvláštní poplatek za ukládání pevných odpadů na skládku s cílem podporovat snížení produkce odpadů a jejich využívání jako zdroje surovin a energie.

8

Podle čl. 3 odst. 25 zákona č. 549/95 je důvodem pro uložení tohoto poplatku ukládání pevných odpadů na skládku.

9

Z článku 3 odst. 26 zákona č. 549/95 vyplývá, že osobou povinnou k uvedenému poplatku je provozovatel podniku zabývajícího se konečným uskladněním, který má povinnost tento poplatek přenést na územně správní celek, který provede uložení odpadu na skládku.

10

Článek 3 odst. 27 zákona č. 549/95 stanoví, že se uvedený poplatek hradí regionům.

11

Článek 3 odst. 30 zákona č. 549/95 stanoví, že provozovatel skládky musí poplatek uhradit regionu, na jehož území se uvedená skládka nachází. K této úhradě musí dojít v měsíci následujícím po skončení kalendářního čtvrtletí, v němž byly uskutečněny operace ukládání odpadu.

12

Článek 3 odst. 31 zákona č. 549/95 stanoví, že provozovateli skládky se v případě chybějící evidence nebo nesprávné evidence operací ukládání odpadu na skládku, v případě neexistujícího prohlášení nebo nesprávného prohlášení a v případě neuhrazení nebo opožděného uhrazení poplatku uloží finanční sankce.

13

Společnost Amia provozuje skládku nacházející se v Palermu v lokalitě Bellolampo, kde provádí činnosti odstraňování odpadů, které pravidelně ukládají místní územně správní celky.

14

Podle zákona č. 549/95 a regionálního prováděcího zákona byla společnost Amia plátcem zvláštního poplatku za ukládání pevných odpadů na skládku, který měla hradit Provincia Regionale di Palermo každé čtvrtletí, a byla povinna tento poplatek přenést na místní územně správní celky, které vyvážejí svůj odpad na skládku.

15

Společnost Amia provedla pouze částečnou úhradu poplatku vztahujícího se k prvnímu a druhému čtvrtletí roku 2007 a poplatek vztahující se ke třetímu a čtvrtému čtvrtletí téhož roku neuhradila. Tato situace vedla k tomu, že jí příslušné orgány Provincia Regionale di Palermo zaslaly platební výměr za účelem vymožení neuhrazeného poplatku ve výši 3574205,19 eur a úroků, jakož i pokuty rovnající se 30 % výše tohoto poplatku.

16

Společnost Amia dne 22. března 2010 u Commissione tributaria provinciale di Palermo proti tomuto platebnímu výměru podala žalobu.

17

Podle předkládacího rozhodnutí opožděná platba poplatku ve věci v původním řízení souvisí striktně s prodlením, se kterým územně správní celky ukládající odpady na skládku hradily provozovateli skládky dotčený poplatek. Podle předkládajícího soudu zákon č. 549/95 zavádí poplatek za ukládání odpadů na skládku a stanoví lhůty k jeho vymožení od provozovatele skládky, nestanovuje však, že územně správní celek, který ukládání provádí, poplatek tomuto provozovateli uhradí v přiměřené lhůtě, a nestanoví ani účinný postup pro získání uvedené úhrady. Předkládající soud dodává, že zákon č. 549/95 nestanoví možnost, aby provozovatel skládky zahájil regresní řízení proti subjektu, který odpady ukládá, a to z titulu správní sankce uložené v důsledku opožděné platby uvedeného poplatku.

18

Za těchto podmínek se Commissione tributaria di Palermo rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je [třeba] s ohledem na [výše uvedený] rozsudek [Pontina Ambiente] ponechat nepoužita ustanovení čl. 3 [dvacátého šestého a třicátého prvního] odst. zákona č. 549 […] v rozsahu, v němž jsou v rozporu s článkem 10 směrnice 1999/31, a stejně tak ponechat nepoužita tatáž ustanovení v rozsahu, v němž jsou v rozporu s články 1 [až] 3 směrnice 2000/35?“

19

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení a s ohledem na výše uvedený rozsudek Pontina Ambiente, třeba ponechat nepoužita vnitrostátní ustanovení typu, jako jsou dotčená vnitrostátní ustanovení, jestliže podmínky uvedené v tomto rozsudku k tomu, aby uvedená vnitrostátní ustanovení mohla být považována za ustanovení, která jsou v souladu s článkem 10 směrnice 1999/31 a s články 1 až 3 směrnice 2000/35, splněny nejsou.

20

Italská vláda přípustnost předběžné otázky zpochybňuje. Jednak není relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení v rozsahu, v němž předkládající soud nemá pravomoc rozhodovat o regresní žalobě podané provozovatelem skládky proti územně správním celkům, které odpad uložily na skládku. Tato vláda uvádí, že v souladu s italskými právními předpisy jsou k rozhodování o takové žalobě příslušné správní soudy. Dále pak byla předběžná otázka vznesena, aniž bylo předtím zkoumáno, zda byly ve věci v původním řízení skutečně splněny podmínky uvedené ve výše uvedeném rozsudku Pontina Ambiente, a zvláště zda v italském právu již obecně existují vyhovující právní nástroje.

21

Je však třeba konstatovat, že z předkládacího rozhodnutí, které obsahuje dostatečný popis skutkových okolností sporu, jakož i z použitelného vnitrostátního práva vyplývá, že otázka vznesená předkládajícím soudem, kterému přísluší posoudit její nezbytnost, má zjevnou souvislost s předmětem sporu v původním řízení.

22

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tudíž třeba považovat za přípustnou, přičemž případné otázky týkající se toho, zda má předkládající soud pravomoc rozhodovat o regresní žalobě proti místnímu územně správnímu celku a o tom, zda v italském právu existují právní nástroje splňující podmínky uvedené ve výše uvedeném rozsudku Pontina Ambiente, které vznesla italská vláda, na přípustnost této žádosti dopad nemají.

23

Ve výše uvedeném rozsudku Pontina Ambiente Soudní dvůr rozhodl, že článek 10 směrnice 1999/31 je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, která podrobuje provozovatele skládky poplatku, jenž mu musí být uhrazen místním územně správním celkem, který uložil odpady na skládku, a která stanoví peněžité sankce dopadající na tohoto provozovatele v případě prodlení s úhradou tohoto poplatku, avšak pod podmínkou, že je tato právní úprava doprovázena opatřeními zajišťujícími, aby byl uvedený poplatek hrazen řádně a v krátké lhůtě a veškeré náklady spojené s jeho vymáháním – zejména pak náklady vyplývající z opožděné úhrady částek, které uvedený místní územně správní celek z tohoto titulu provozovateli dluží, včetně peněžitých sankcí případně uložených posledně uvedenému subjektu z důvodu tohoto prodlení – se odrážely v ceně, kterou platí tento územně správní celek uvedenému provozovateli. Soudní dvůr upřesnil, že je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda jsou tyto podmínky splněny.

24

Soudní dvůr kromě toho v tomtéž rozsudku rozhodl, že články 1 až 3 směrnice 2000/35 je třeba vykládat v tom smyslu, že částky, které dluží provozovateli skládky místní územně správní celek, který uložil odpad na skládku, jako jsou částky dlužné z titulu úhrady určitého poplatku, spadají do působnosti uvedené směrnice, takže členské státy musí v souladu s jejím článkem 3 zajistit, aby se v případě prodlení s platbou uvedených částek, které lze přičíst tomuto místnímu územně správnímu celku, stal splatným úrok z prodlení ve prospěch tohoto provozovatele.

25

Podle předkládajícího soudu se jeví, že znění ustanovení zákona č. 549/95 a jejich konkrétní použití je neslučitelné s článkem 10 směrnice 1999/31, jakož i s články 1 až 3 směrnice 2000/35.

26

Italská vláda tvrdí, že italská právní úprava obsahuje právní nástroje, které umožňují v přiměřené lhůtě dosáhnout toho, aby uživatelské místní územně správní celky uhradily veškeré náklady vynaložené provozovatelem skládky odpadů. Uvádí zejména, že provozovatel skládky může podat regresní žalobu u správního soudu, který má výlučnou pravomoc o ní rozhodovat.

27

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že otázka, zda vnitrostátní ustanovení musí v rozsahu, v němž je v rozporu s unijním právem, zůstat nepoužito, vyvstává pouze tehdy, není-li možný žádný konformní výklad tohoto ustanovení (rozsudek ze dne 24. ledna 2012, Dominguez, C-282/10, bod 23).

28

Podle ustálené judikatury platí, že vnitrostátní soudy jsou při použití vnitrostátního práva povinny jej vykládat v co největším možném rozsahu ve světle znění a účelu dotčené směrnice, aby dosáhly výsledku jí zamýšleného, a dosáhly tak souladu s čl. 288 třetím pododstavcem SFEU. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je totiž inherentní systému Smlouvy o FEU v tom, že umožňuje, aby vnitrostátní soudy v rámci svých pravomocí zajistily plnou účinnost unijního práva, rozhodují-li o sporech, které jim byly předloženy (výše uvedený rozsudek Dominguez, bod 24 a citovaná judikatura).

29

Zásada konformního výkladu kromě toho vyžaduje, aby vnitrostátní soudy učinily vše, co spadá do jejich pravomoci, s tím, že vezmou v úvahu veškeré vnitrostátní právo a použijí metody výkladu jím uznané, aby zajistily plnou účinnost dotčené směrnice a došly k výsledku, který by byl v souladu s cílem sledovaným touto směrnicí (viz výše uvedený rozsudek Dominguez, bod 27 a citovaná judikatura).

30

V důsledku toho předtím, než vnitrostátní soud ponechá nepoužita vnitrostátní ustanovení v takové věci, jako je věc dotčená v původním řízení, mu přísluší, aby při zohlednění nejen uvedených ustanovení, ale také veškerého vnitrostátního práva a při použití metod výkladu uznaných tímto právem ověřil, zda nemůže dospět k výkladu uvedeného vnitrostátního práva, který by byl v souladu se zněním a účelem dotčené směrnice.

31

Z toho vyplývá, že v projednávané věci předkládajícímu soudu nejprve přísluší, aby předtím, než ponechá nepoužita relevantní ustanovení zákona č. 549/95, ověřil při zohlednění veškerého vnitrostátního práva, a to jak hmotného, tak procesního, zda nemůže v žádném případě dospět k výkladu svého vnitrostátního práva, který by byl v souladu se zněním a účelem směrnic 1999/31 a 2000/35.

32

Pokud by takový výklad nebyl možný, je třeba přezkoumat, zda článek 10 směrnice 1999/31 a články 1 až 3 směrnice 2000/35 vyvolávají přímý účinek, a případně to, zda se jej společnost Amia může vůči Provincia Regionale di Palermo dovolávat.

33

V tomto ohledu z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, jestliže směrnici neprovedl ve stanovené lhůtě do vnitrostátního práva nebo ji provedl nesprávně (výše uvedený rozsudek Dominguez, bod 33 a citovaná judikatura).

34

V projednávané věci článek 10 směrnice 1999/31 tato kritéria splňuje vzhledem k tomu, že členským státům jednoznačně ukládá přesnou povinnost dosáhnout výsledku, která není vázána na žádnou podmínku týkající se použití pravidla v ní obsaženého. Toto ustanovení totiž vyžaduje, aby členské státy přijaly opatření zabezpečující, že cena požadovaná za odstranění odpadů na skládce bude stanovena tak, aby byly pokryty veškeré náklady spojené s jejím zřízením a provozem (výše uvedený rozsudek Pontina Ambiente, bod 35).

35

I když článek 10 směrnice 1999/31 členským státům neukládá žádnou přesnou metodu, pokud jde o financování nákladů souvisejících se skládkami, tato okolnost se nedotýká přesnosti a bezpodmínečnosti povinnosti stanovené tímto článkem.

36

Pokud jde o články 1 až 3 směrnice 2000/35, je třeba uvést, že článek 3 této směrnice stanoví, že členské státy zajistí, aby se v případě opožděné platby stal splatným úrok z prodlení a mohl být požadován věřitelem, který splnil své smluvní a zákonné povinnosti a neobdržel splatnou částku včas, s výjimkou případu, kdy za takové prodlení není dlužník odpovědný.

37

Tato povinnost uložená členským státům je bezpodmínečná a dostatečně přesná k tomu, aby vyvolávala přímý účinek. Jelikož částky, které dluží provozovateli skládky místní územně správní celek, který uložil odpad na skládku, jako jsou částky dlužné z titulu úhrady určitého poplatku, spadají do působnosti směrnice 2000/35, vyplývá z toho, že v případě prodlení s platbou uvedených částek, které lze přičíst tomuto místnímu územně správnímu celku, je ve prospěch tohoto provozovatele splatný úrok z prodlení (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Pontina Ambiente, bod 48).

38

Vzhledem k tomu, že článek 10 směrnice 1999/31 a články 1 až 3 směrnice 2000/35 splňují podmínky vyžadované k tomu, aby vyvolávaly přímý účinek, jsou těmito ustanoveními vázány všechny orgány členských států, tedy nejen vnitrostátní soudy, ale rovněž všechny správní orgány včetně decentralizovaných orgánů, a tyto orgány jsou povinny tato ustanovení uplatňovat (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. června 1989, Costanzo, 103/88, Recueil, s. 1839, body 30 až 33, jakož i ze dne 14. října 2010, Fuß, C-243/09, Sb. rozh. s. I-9849, bod 61 a citovaná judikatura).

39

K entitám, vůči nimž se lze dovolávat ustanovení směrnice, která mohou vyvolávat přímý účinek, tak patří i takový orgán, jako je Provincia Regionale di Palermo.

40

Z toho vyplývá, že ve sporu v původním řízení se společnost Amia může u předkládajícího soudu dovolávat článku 10 směrnice 1999/31 a článků 1 až 3 směrnice 2000/35 vůči Provincia Regionale di Palermo.

41

Přísluší tedy předkládajícímu soudu, pokud konformní výklad vnitrostátního práva možný není, aby ve sporu v původním řízení ponechal nepoužita veškerá vnitrostátní ustanovení, která jsou v rozporu s článkem 10 směrnice 1999/31 a s články 1 až 3 směrnice 2000/35.

42

Na položenou otázku je tedy třeba za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním řízení, odpovědět takto:

43

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení: