1)

Pro účely právní úpravy Evropské unie v oblasti časového omezení reklamního prostoru, vzhledem k významu, který je obecně v právu [Evropské unie] přiznáván pojmu „skupina nebo jediný hospodářský subjekt“, vyplývající z mnoha pramenů práva hospodářské soutěže (zejména z bodu 43 odůvodnění směrnice 2018/1808/[EU] (1) a z nového znění článku 23 směrnice 2010/13/[EU] (2), jenž se použije v původním řízení), bez ohledu na rozdíl, jenž existuje v italském vnitrostátním právu mezi schválením stanoveným pro subjekty televizního vysílání a pro subjekty rozhlasového vysílání podle čl. 5 odst. 1 písm. b) legislativního nařízení č. 177/[2005], lze považovat za slučitelný s unijním právem výklad vnitrostátního práva v oblasti vysílání, který vyvozuje z čl. 1 odst. 1 písm. a) uvedeného legislativního nařízení č. 177/[2005], ve znění platném od 30. března 2010 (jímž se provádí směrnice 2007/65/ES (3)), že proces konvergence mezi různými formami komunikace (elektronická komunikace, publikace, včetně digitální, a internet ve všech aplikacích) se a fortiori uplatní mezi poskytovateli televizních a rozhlasových médií, zejména pokud jsou již součástí skupin propojených podniků, a že [tento proces] je obecně vyžadován s následnými důsledky, které z něj vyplývají pro výklad čl. 38 odst. 6 výše uvedeného legislativního nařízení, takže subjektem vysílání by mohla být skupina považovaná za jediný hospodářský subjekt, nebo naopak výklad, že s ohledem na výše uvedené unijní zásady na základě autonomie zákazu překračování časových omezení reklamního prostoru ve vztahu k obecnému právu hospodářské soutěže není možné – před rokem 2018 – přiznávat jakýkoli význam skupinám a výše uvedenému procesu konvergence, ani aktivitám napříč médii, neboť se pro účely výpočtu časového omezení reklamního prostoru posuzuje samostatně pouze subjekt vysílání, i když je součástí skupiny (tento aspekt je uveden pouze v konsolidovaném znění článku 23 směrnice 2010/13/EU, po přijetí směrnice 2018/1808/EU)?

2)

Ve světle výše uvedených zásad unijního práva ve věcech skupin a podniku jako jediného hospodářského subjektu, je možné pro účely zákazu překračování časových omezení reklamního prostoru a výše uvedeného sledu znění citovaného článku 23, bez ohledu na výše uvedený rozdíl mezi schváleními, odvodit zejména z protisoutěžních předpisů [integrovaného systému komunikací] uvedených v článku 43 legislativního nařízení č. 177/[2005] význam pojmu skupinový „poskytovatel mediálních služeb“ (nebo, slovy navrhovatelky, „vydavatelská skupina“), aby se vyloučily reklamy napříč médii v rámci stejné skupiny co se týče časových omezení reklamního prostoru ve smyslu čl. 38 odst. 6) legislativního nařízení č. 177/[2005], nebo naopak by měla být taková relevance před rokem 2018 vyloučena z důvodu autonomie soutěžního práva v oblasti televizního vysílání ve vztahu k právní úpravě časového omezení reklamního prostoru?

3)

Uznává nové znění čl. 23 odst. 2 písm. a) směrnice 2010/13/EU již dříve existující zásadu práva hospodářské soutěže, která má obecný význam pro skupiny, nebo se jedná o inovaci? V prvním případě se tedy jedná o právní realitu již vlastní unijnímu právu – která se tak bude týkat projednávané věci před novým zněním a bude podmiňovat výklad [vnitrostátního regulačního orgánu] tím, že v každém případě vyžaduje uznání pojmu skupinový „poskytovatel mediálních služeb“ – nebo v druhém případě je tato inovace překážkou k uznání relevantnosti skupin společností ve věcech, které byly zahájeny před jejím zavedením, takže ji nelze ratione temporis uplatnit na starší věci z důvodu inovativního rozsahu?

4)

V každém případě a nad rámec schvalovacího režimu stanoveného v článku 5 legislativního nařízení č. 177/2005 a nového znění článku 23 zavedeného v roce 2018, a tedy v případě, že toto nové ustanovení nebude představovat uznání toho, co již existuje, ale byl by mu přiznán inovativní charakter, což je předmětem otázky c), jsou integrované vztahy mezi televizí a rozhlasem – podle obecných úvah práva hospodářské soutěže a s ohledem na obecný a průřezový charakter pojmů hospodářský subjekt a skupina – klíčem k výkladu omezení reklamního prostoru, jež jsou v každém případě implicitně upraveny s ohledem na skupinu podniků (nebo přesněji kontrolní vztahy mezi podniky skupiny) a funkční jednotku těchto podniků, takže podpora pořadů mezi televizí a rozhlasem stejné skupiny, pokud uvedené integrační vztahy postrádají relevanci v rámci omezení reklamního prostoru, a proto je třeba mít za to, že „vlastní“ pořady uvedené v článku 23 (v původním znění) patří jedinému subjektu vysílání, který je propaguje, a nikoli skupině společnosti jako celku v tom, že tato právní úprava je samostatným ustanovením, které nepřipouští žádný systematický výklad rozšiřující jej na skupiny chápané jako jediný hospodářský subjekt?

5)

Závěrem, musí být článek 23 v původním znění, i kdyby neměl být vykládán jako ustanovení patřící do práva hospodářské soutěže, v každém případě chápán jako motivační ustanovení popisující zvláštnost reklamy, která má výlučně informativní charakter a nesnaží se nikoho přesvědčit, aby si zakoupil zboží a služby a týká se jen propagovaných pořadů, a musí být tedy považován za vyloučené z oblasti působnosti ustanovení v oblasti reklamního prostoru, a to v rámci společností patřících ke stejné skupině, ve všech případech integrované reklamy, která jde napříč médii, nebo by měl být v rámci výpočtu omezení reklamního prostoru chápán jako ustanovení s odchylným a výjimečným charakterem, a vyžaduje tudíž striktní výklad?