1)

Má být situace, jako je ta v projednávaném případě — v němž litevská státní příslušnice, která měla v den své smrti místo obvyklého pobytu pravděpodobně v jiném členském státě, ale která v žádném případě nikdy nepřerušila své vazby ke své domovské zemi, a která mimo jiné před svou smrtí pořídila závěť v Litvě a zůstavila všechen svůj majetek dědici, litevskému státnímu příslušníkovi, přičemž v době zahájení dědického řízení bylo zjištěno, že předmětem celého dědictví je nemovitý majetek nacházející se výlučně v Litvě, a státní příslušník onoho jiného členského státu jakožto pozůstalý manžel jasně vyjádřil svůj úmysl vzdát všech nároků na dědictví po zůstavitelce, neúčastnil se soudního řízení zahájeného v Litvě a souhlasil s příslušností litevských soudů a uplatněním litevského práva — považována za dědění s přeshraničními dopady ve smyslu nařízení č. 650/2012, na něž musí být toto nařízení uplatněno?

2)

Má být litevský notář, který zahajuje dědické řízení, vydává osvědčení o dědických právech a provádí další úkony nezbytné pro dědice k uplatnění jejich práv, považován za „soud“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení č. 650/2012 (1), a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že notáři při výkonu své činnosti dodržují zásady nestrannosti a nezávislosti, jejich rozhodnutí jsou pro ně samotné nebo pro soudní orgány závazná a jejich úkony mohou být předmětem soudního řízení?

3)

V případě kladné odpovědi na druhou otázku, mají být osvědčení o dědických právech vydaná litevskými notáři považována za rozhodnutí ve smyslu článku 3 odst. 1 písm. g) nařízení č. 650/2012, a z tohoto důvodu musí být pro účely jejich vydání určena příslušnost?

4)

V případě záporné odpovědi na druhou otázku, mají být ustanovení článků 4 a 59 nařízení č. 650/2012 (společně či samostatně, avšak bez omezení na tyto články) vykládána v tom smyslu, že litevští notáři jsou oprávněni vydávat osvědčení o dědických právech bez ohledu na obecná pravidla určování příslušnosti a že tato osvědčení mají být považována za veřejné listiny, které vyvolávají právní účinky také v jiných členských státech?

5)

Musí být článek 4 nařízení č. 650/2012 (nebo jiná ustanovení tohoto nařízení) vykládán v tom smyslu, že místo obvyklého pobytu zůstavitele lze určit pouze v jednom konkrétním členském státě?

6)

Mají být ustanovení článků 4, 5, 7 a 22 nařízení č. 650/2012 (společně či samostatně, avšak bez omezení na tyto články) vykládána a používána takovým způsobem, že v projednávané věci je v souladu se skutečnostmi uvedenými v první otázce třeba konstatovat, že dotčené strany se shodly na příslušnosti litevských soudů a použití litevského práva?