Keywords
Summary

Keywords

1. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003

[Nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 10 písm. b) bod iv)]

2. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003

(Nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 11 odst. 8, články 40 a 42)

3. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003

(Nařízení Rady č. 2201/2003, bod 24 odůvodnění a čl. 11 odst. 8, čl. 42 odst. 1, čl. 43 odst. 2, čl. 47 odst. 2 druhý pododstavec a článek 60)

4. Soudní spolupráce v občanských věcech – Příslušnost, uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti – Nařízení č. 2201/2003

(Nařízení Rady č. 2201/2003, čl. 42 odst. 1)

Summary

1. Článek 10 písm. b) bod iv) nařízení č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že předběžné opatření není „rozhodnutí[m] o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte,“ ve smyslu tohoto ustanovení a nemůže vést k přechodu příslušnosti na členský stát, do něhož bylo dítě protiprávně přemístěno. Vzhledem k ústřední úloze, kterou nařízení svěřuje příslušnému soudu, a zásadě trvání jeho příslušnosti totiž platí, že „rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte“ je pravomocným rozhodnutím přijatým na základě úplného přezkumu všech relevantních okolností, jímž příslušný soud rozhoduje o řešení otázky péče o dítě a které již nevyžaduje další správní či soudní řízení. Skutečnost, že toto řešení otázky péče o dítě předpokládá změnu či periodický přezkum této otázky v určité lhůtě nebo v závislosti na určitých okolnostech, nezbavuje toto rozhodnutí jeho konečné povahy. Tento závěr plyne ze systematiky nařízení a slouží též zájmům dítěte. V případech, kdy by prozatímní rozhodnutí vedlo ke ztrátě příslušnosti v otázce péče o dítě, hrozilo by totiž, že příslušný soud členského státu předchozího obvyklého bydliště bude odrazen od toho, aby takové prozatímní rozhodnutí přijal, a to navzdory skutečnosti, že to zájmy dítěte vyžadují. Tento závěr plyne ze systematiky nařízení č. 2201/2003 a slouží též zájmům dítěte. V případech, kdy by prozatímní rozhodnutí vedlo ke ztrátě příslušnosti v otázce péče o dítě, hrozilo by totiž, že příslušný soud členského státu předchozího obvyklého bydliště bude odrazen od toho, aby takové prozatímní rozhodnutí přijal, a to navzdory skutečnosti, že to zájmy dítěte vyžadují.

(viz body 46–47, výrok 1)

2. Článek 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí příslušného soudu nařizující navrácení dítěte spadá do působnosti tohoto ustanovení, a to i když mu nepředchází konečné rozhodnutí téhož soudu o právu péče o dítě.

V tomto kontextu výklad, při němž by výkon rozhodnutí příslušného soudu nařizujícího navrácení dítěte závisel na existenci konečného rozhodnutí o právu péče přijatého týmž soudem, nemá žádnou oporu ve znění článku 11 nařízení, a zvláště v jeho odstavci 8, který se naopak vztahuje na „každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte“. Stejně tak ani články 40 a 42 až 47 nařízení výkonu rozhodnutí vydaného podle čl. 11 odst. 8 a opatřeného osvědčením uvedeným v čl. 42 odst. 1 nařízení nikterak nespojují s předchozím přijetím rozhodnutí ve věci péče. Krom toho, účel rychlosti, kterou ustanovení čl. 11 odst. 8 a článků 40 a 42 nařízení sledují, a priorita příslušnosti soudu země původu by byly obtížně slučitelné s výkladem, podle kterého by rozhodnutí o navrácení muselo předcházet konečné rozhodnutí o právu péče. Tato podmínka by představovala prostředek nátlaku, který by příslušný soud případně nutil k přijetí rozhodnutí o právu péče, aniž by měl za tímto účelem veškeré informace a veškeré relevantní důkazy, jakož i čas nutný k jejich objektivnímu a uvážlivému posouzení. Konečně, zájem na vydání spravedlivého a podloženého konečného soudního rozhodnutí o péči o dítě, požadavek odrazovat od únosů dětí, jakož i právo dítěte udržovat pravidelně osobní vztahy a mít přímé kontakty s oběma rodiči mají přednost před případnými obtížemi, které by mohlo způsobit přemísťování vyplývající z výkonu rozhodnutí přijatého na základě čl. 11 odst. 8 a poté konečného rozhodnutí o právu péče.

(viz body 52, 54, 62–63, výrok 2)

3. Článek 47 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutím vydaným později soudem členského státu výkonu, které zakládá prozatímní právo péče a je považováno za vykonatelné podle práva tohoto státu, nelze bránit výkonu osvědčeného rozhodnutí vydaného dříve příslušným soudem členského státu původu nařizujícího navrácení dítěte. Opačné řešení by znamenalo obcházení mechanismu zavedeného oddílem 4 kapitoly III nařízení. Taková výjimka z příslušnosti soudů členského státu původu by zbavila čl. 11 odst. 8 nařízení, který právo rozhodnout ponechává v poslední instanci na příslušném soudu a který má na základě článku 60 nařízení přednost před Haagskou úmluvou o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí z roku 1980, užitečného účinku a zakládala by věcnou příslušnost soudů členského státu výkonu. Krom toho, jak plyne z bodu 24 odůvodnění a z čl. 42 odst. 1 a čl. 43 odst. 2 nařízení, není proti vystavení osvědčení možný opravný prostředek a takto osvědčené rozhodnutí je automaticky vykonatelné, aniž je možné se jeho uznání bránit. Pokud jde o neslučitelnost osvědčeného rozhodnutí s pozdějším vykonatelným rozhodnutím ve smyslu čl. 47 odst. 2 druhého pododstavce nařízení, lze tuto ověřovat jen v poměru k případným rozhodnutím vydaným následně příslušnými soudy členského státu původu. Taková neslučitelnost by se ostatně mohla projevit nejen v případech, kdy je rozhodnutí zrušeno nebo změněno na základě soudní žaloby ve členském státě původu, ale i v případě, kdy příslušný soud z vlastního podnětu nebo případně na návrh sociálních služeb svůj postoj přehodnotí, pokud to zájem dítěte vyžaduje, a přijme nové vykonatelné rozhodnutí, aniž výslovně zruší rozhodnutí první, které se tak stane vyhaslým.

(viz body 70, 76–78, výrok 3)

4. Výkon osvědčeného rozhodnutí nelze ve členském státě výkonu odmítnout z důvodu okolností, které nastaly po jeho přijetí a mohou vážně ohrozit nejlepší zájem dítěte. Taková změna totiž představuje hmotněprávní otázku, která může případně vést ke změně rozhodnutí příslušného soudu o navrácení dítěte. Přitom v souladu s dělbou příslušnosti mezi soudy členského státu původu a soudy členského státu výkonu spadá tato otázka do působnosti příslušného soudu členského státu původu, ke kterému by měl být rovněž podán případný návrh na odklad výkonu jeho rozhodnutí.

(viz body 81, 83, výrok 4)