3.2.2009   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 27/129

1.1

Jak již dříve Výbor doporučil, „statistiky týkající se mezd (či příjmů) by se měly vyjadřovat alespoň v kvintilech, aby se lépe posoudil dopad mzdové politiky na stabilitu cen“ (1). Odstavec 4.3.3 ukazuje rozdíly mezi profily konzumace v závislosti na úrovni příjmů. S tím souvisí skutečnost, že mezní sklon ke spotřebě je rovněž natolik proměnlivý, že je třeba identifikovat, jaká třída důchodů těží z daného zvýšení platů (v procentech). Bez toho by měnová politika mohla nevhodně reagovat na zvýšení platů a důchodů.

1.1.1

Bylo by vhodné, aby Evropská komise nebo Evropská centrální banka jako doplnění po vzoru postupu Belgické národní banky (2) přinejmenším jednou ročně zveřejňovala inflační dopad na kupní sílu domácností v závislosti na výši jejich důchodů.

1.1.2

Pokud se jedná o evropské ostrovy, je nutné, aby všechny disponovaly na místní úrovni statistickými službami a indexem cen, tak aby bylo možné objektivně měřit dodatečné náklady způsobené ostrovní situací. Aby toho bylo dosaženo, měla by z jejich statistických služeb vzejít společná metodika hodnocení.

1.2

Stejně tak je třeba vyzvat členské státy a Eurostat, aby lépe využívaly cenových průzkumů, které provádějí, aby mohly sestavit podrobné indexy rozlišující vývoj cen podle kategorie okruhů distribuce a podle kategorie výrobků v nabídce (výrobky nižší cenové úrovně, střední, vyšší). Je možné se dokonce obávat, že cena výrobků – zejména potravin – „nižší cenové úrovně“ se ještě zvýší. Mimo jiné by mohlo mezinárodní srovnání údajů o cenách zjištěných institucemi pověřenými výpočtem inflace pomoci při hledání odpovědí na otázky uvedené v odstavci 1.4. EHSV se rovněž táže, zda by nebylo vhodné se zamyslet nad indexem cen pro nejstarší generaci.

1.3

Výbor si přeje, aby úvahy, které nyní započaly pod záštitou Eurostatu a které mají vést k návrhu přesných metod pro zahrnutí vývoje cen bydlení do ukazatelů inflace, došly rychle k závěrům a aby je provázely operativní návrhy, které by byly předloženy příslušným sociálním a hospodářským partnerům. Výbor obecně požaduje, aby byl zapojen do metodických přezkumů HICP, které provádí Eurostat.

1.4

Evropská komise by měla zkoumat souběžný vývoj indexů spotřebitelských, výrobních a dovozních cen; je překvapivé, že se cena dovozu některých položek podstatně snížila, aniž to pocítili koneční spotřebitelé. Nebylo by přijatelné, aby platili nadměrné částky, protože jim chybí určité základní informace. Vedlo by to k poškození společné měny, jejíž důvěra by bezdůvodně utrpěla.

1.5

Výbor si je vědom potíží, se kterými se Eurostat potýká při sběru dat, přesto se táže, zda by nebylo možné rychleji publikovat výsledky vztahující se ke spotřebním výdajům domácností. Současná lhůta dosahuje řádově tří let (takže údaje z roku 2005 byly zveřejněny až v roce 2008)! Některé údaje (zejména údaje popisující rozdělení důchodu) nebyly dokonce aktualizovány od roku 2001. Stojí také za úvahu, zda vzhledem ke společenskému vývoji by nebylo vhodné zkrátit intervaly mezi jednotlivými průzkumy (jednou za šest let).

1.6

EHSV doporučuje podpořit veřejné instituce a nevládní organizace, které spotřebitelům objasňují situaci a usnadňují jim jejich rozhodování, které je v důsledku sofistikovanějších technik marketingu a kombinovaných nabídek stále obtížnější.

2.1

Od svého zavedení (stanovení kursů v roce 1999, uvedení mincí a bankovek do oběhu v prvních zemích EMU v roce 2002) je společná měna předmětem kritiky ze všech možných stran: počáteční pokles eura ve vztahu k významným světovým měnám vzbudil jisté posměšky, naopak jeho rychlé posilování během posledních tří let vedlo k obavám o konkurenceschopnost exportu evropských podniků. Některé vlády kromě toho tyto názory přiživovaly, aby zakryly vlastní chyby v hospodářských politikách. Některé – ovšem ojediněle – dokonce ukazovaly na společnou měnu jako na faktor vysvětlující přinejmenším částečně, že nedochází ke skutečné konvergenci zemí eurozóny, což je vedlo k úvahám, že eurozónu opustí.

2.2

Statistiky vztahující se k harmonizovanému indexu spotřebitelských cen (HICP) ukazují, že v průběhu třetí fáze přípravy EMU inflace znatelně poklesla a od té doby se drží na historicky nízké úrovni, pravděpodobně protože snazší srovnatelnost cen podnítila konkurenci a omezila cenový růst. Přesto velká většina Evropanů přisuzuje euru odpovědnost za nesnáze, kterými procházejí jejich národní hospodářství, a považuje přechod na společnou měnu za zdroj inflačních tlaků, které omezily jejich kupní sílu. Kromě toho by se někteří rádi vrátili ke dvojímu označování cen, což by znamenalo zničující krok zpátky pro stoupence evropské integrace. Z toho vyplývá nedůvěra ve vztahu k euru a tím také k Hospodářské a měnové unii. V září 2002 tak považovalo společnou měnu za „celkově přínosnou“ 59 % evropských občanů ve srovnání s 29 procenty skeptiků (průzkum Eurobarometru, 2006). O čtyři roky později dostalo nadšení vzbuzované jedním z největších evropských politických projektů v posledních dvaceti letech vážné trhliny – 81,4 % občanů považovalo euro ze příčinu nárůstu cen.

2.3

Vývoj vnímání inflace spotřebiteli až do zavedení eura celkově odpovídal vývoji HICP. Situace se změnila v roce 2002 a největší odchylka nastala v roce 2003; poté následovalo částečné přiblížení. Nové prohloubení tohoto rozdílu nastalo v roce 2006. Od konce roku 2004 se vnímaná inflace stabilizovala na úrovni vyšší, než byla úroveň zaznamenaná v roce 2001.

2.4

Ve většině zemí, které vstoupily do EU v roce 2004, se skutečná inflace zvýšila v okamžiku přistoupení – někde dokonce v roce 2003 – v důsledku zvýšení nepřímého zdanění a stanovených cen, zejména cen v zemědělství. V určitém množství zemí poté poklesla. Vnímaná inflace však rostla rychleji. Česká republika je podle údajů z počátku roku 2008 jedinou zemí, kde je vnímaná inflace nižší než skutečná.

2.5

Rovněž případ Slovinska, první z těchto zemí, která přijala společnou měnu, ukazuje, že vnímaná inflace vyskočila v roce 2007 během přechodu k fiduciárnímu euru; na tento skok bylo „zaděláno“ očekáváním nárůstu cen během dvou let před tímto krokem.

2.6

Pochybnosti o zdraví eura jsou v rozporu s očekáváním, které do něj státy, včetně mimoevropských, vkládají: podle MMF se podíl eura ve světových rezervách zvýšil ze zhruba 18 % v roce 1999 na přibližně 25 % v roce 2004. Tento úspěch je ještě výraznější v nově se rozvíjejících ekonomikách. O úspěchu svědčí také skutečnost, že 37 % všech světových transakcí a 41 % až 63 % dovozů a vývozů probíhá v eurech.

2.7

Cílem stanoviska z vlastní iniciativy je lépe vysvětlit vývoj inflace a důvody přetrvávajícího rozdílu mezi inflací vnímanou širokou veřejností a inflací skutečnou, případně formulovat některá doporučení.

3.1

Mnoho evropských občanů zastává názor, že euro způsobilo růst cen. Pokud by však tomu tak bylo, musela by inflace vykazovat odlišné hodnoty v zemích eurozóny a v zemích mimo ni. Cenový vývoj v eurozóně je ale obdobný jako ve třech zemích (Dánsku, Spojeném království, Švédsku), které v daném období společnou měnu neměly.

3.1.1

Korelační matice ukazuje, do jaké míry pohyb cen ve třech zemích sleduje pohyb cen v eurozóně a jak jsou si tyto pohyby v těchto zemích podobné navzájem. Čísla uvedená v matici mohou dosahovat hodnot od 0 (bez korelace) do 1 (úplná korelace).

3.1.2

Korelace mezi hodnotami inflace v eurozóně a hodnotami ve Spojeném království a ve Švédsku posílila po zavedení eura. Opačný vývoj je možné pozorovat v případě Dánska. Ukazuje se však, že korelace mezi dánskými a anglickými cenami oslabila a korelace mezi dánskými a švédskými cenami zůstává stálá, ale je slabší.

3.1.3

Překvapující je také zjištění, že s výjimkou korelace mezi Dánskem a Spojeným královstvím jsou korelace těchto tří zemí s eurozónou silnější než korelace mezi nimi navzájem!

3.2

To ukazuje, že pohyby cen uvnitř eurozóny není možné přičítat euru, protože byly podobné jako pohyby cen v zemích, které nepřijaly společnou měnu.

3.3

Následující tabulka uvádí dvanáct hlavních kategorií zboží a služeb (funkcí individuální spotřeby domácností), které vstupují do výpočtu HICP a ukazuje jejich váhy a to, zda došlo ke zrychlení růstu cen ve dvou letech po přijetí eura ve srovnání se dvěma roky, které mu předcházely. Je třeba konstatovat, že na této úrovni pouze tři kategorie vykazují zřetelné zrychlení růstu cen (alkoholické nápoje a tabák, kde zvýšení je možné vysvětlit zvýšením spotřebních daní, zdraví a doprava). To nevylučuje, že na méně agregované úrovni bylo možné zaznamenat zrychlení (srov. bydlení, jehož cenový růst 1,5 % mezi léty 2000 a 2002 se zrychlil na 2 % mezi léty 2002 a 2004).

4.1.1

Zavádění eura se časově shodovalo s měsíci, které následovaly po jedenáctém září a byly poznamenány klimatem celosvětové nejistoty, včetně nejistoty hospodářské. K tomu se připojilo zpomalení konjunktury; toto období silně kontrastovalo s roky 1999 a 2000, pro které byl příznačný výjimečný růst.

4.1.2

Jeden z podstatných argumentů vysvětlující trvalý rozdíl mezi inflací vnímanou a zjištěnou spočívá v kombinaci několika faktorů: frekvenci nákupů různého zboží a služeb, které do HICP vstupují, vývoj jejich cen, význam, který jim spotřebitelé přičítají.

4.1.2.1

Následující tabulka se pokouší objektivizovat tyto faktory a rozděluje soubor položek HICP do pěti „rodin“: zboží a služby, které se nakupují pravidelně (nejméně jednou za měsíc), zboží a služby, které se nakupují méně často, a zboží a služby, u kterých se může četnost nákupu lišit u různých jedinců podle okolností. Tabulka dále rozlišuje u dvou prvních kategorií, zda je toto zboží nebo služby vystaveno silné konkurenci, vnitrostátní nebo zahraniční.

4.1.2.2

Zřetelně se ukazuje, že celkově rostly ceny položek, které jsou vystaveny slabé konkurenci, daleko rychleji než tempem průměrné inflace v letech 2000-2007 (+2,12 %). Tabulka rovněž dokládá, že ceny zboží nakupovaného méně často a vystaveného silné konkurenci podstatně přispěly k zmírnění inflace (+0,37 %) vzhledem k tomu, že představují její podstatnou část (s vahou 27 %, největší po kategorii „pravidelné nákupy/slabá konkurence“ s vahou 34 %).

4.1.2.3

Tato úloha nepravidelných nákupů položek vystavených silné konkurenci ukazuje trendy mezinárodního obchodu a jeho strukturálních změn. V roce 1995 přicházely dvě třetiny dovozů výrobků ze zemí mimo eurozónu ze států s vysokými náklady. V roce 2005 se jejich podíl snížil na 50 %. Za tímto poklesem stojí Spojené království, Japonsko a Spojené státy, zatímco se zvýšil podíl nově se rozvíjejících ekonomik a ve skromné míře také podíl nových členských států. Také vývoj směnných kursů může podpořit nebo zbrzdit obchodní vztahy s obchodními partnery eurozóny.

Podíl (skupin) zemí na dovozech do eurozóny

4.1.3

Od roku 2002 zaznamenáváme volatilitu cen daleko podstatnější než v letech před zavedením fiduciárního eura.

4.1.4

Také úroveň důchodů domácností vysvětluje jejich postoj k vývoji cen. K tomu přistupuje skutečnost, že různé vnímání v populaci může být posíleno zvýšením počtu osob, které žijí samy a které se při úhradě všech svých výdajů musejí spokojit s jedním platem/důchodem. Situace je zvláště obtížná pro domácnosti s dětmi, nízké příjmové skupiny, nekvalifikované, ženy, které jsou stále ještě v zaměstnání platově diskriminovány, a osoby v pracovním poměru s pružnou pracovní smlouvou.

4.1.5

Je třeba vzít v úvahu, že charakteristiky zboží a služeb podílejících se na HICP se mohou rok od roku měnit a odrážet zlepšování kvality, aniž by došlo k úpravě jejich cen. Protože však takovou změnu tento index nebere v úvahu, bude zaznamenaná jako snížení ceny v indexu (což přitom nevylučuje, že zboží nebo služba ve své předchozí podobě již není zákazníkům na trhu k dispozici. Tento pokles by tedy existoval pouze „na papíře“ a neodpovídal by žádné reálné situaci). Podle odhadů ECB se váha výdajů za zboží, jehož kvalita se hodně a často zlepšuje, podílí na celkovém HICP přibližně 8–9 % (automobily, počítače, mobilní telefony atd.).

4.1.6

Je také třeba připomenout praktiky určitých prodejců a podniků, kteří během přechodu k fiduciárnímu euru přehnaně zaokrouhlili ceny směrem nahoru (nájmy). Některé dodatečné náklady je však možné odůvodnit činnostmi spojenými s vyznačením nových cen atd. nebo tím, že zvýšení cen nebylo přeneseno přímo, protože prodejci a podniky „zabili dvě mouchy jednou ranou“ a odložili je na okamžik přechodu k euru. Eurostat odhaduje, že přechod k fiduciárnímu euru se podílel v roce 2002 na celkovém HICP eurozóny hodnotou 0,12 – 0,29 procentního bodu.

4.1.7

Kromě toho také došlo k určitým událostem, které nesouvisely s přechodem ke společné měně, ale časově se shodovaly s přechodem k fiduciárnímu euru a mohly přispět ke zvýšení vnímané inflace. Patří k nim významné zdražení ropy (nárůst 35 % mezi prosincem 2001 a dubnem 2002) a špatná úroda zaviněná krutou zimou, která postihla Evropu a poškodila i ekonomiky států mimo eurozónu.

4.2.1

Spotřebitelé jsou možná bez ohledu na konkrétní produkt citlivější na zvýšení cen než jejich snížení; tato citlivost se pojila s obavou z kroku do neznáma, jímž byla nová společná měna, s nedůvěrou vyplývající z většího počtu rozdílných cen uvedených u stejného výrobku během přechodu k euru a s velkým významem výdajů položek zboží a služeb, u nichž došlo ke zvýšení (nájemné, potraviny, benzín).

4.2.2

Protože náklady na bydlení vlastníků nemovitostí v současnosti nejsou součástí spotřebního koše pro výpočet HICP, mohou velké nárůsty cen nemovitostí v určitých zemích vysvětlovat rozdíly mezi vnímanou a skutečnou inflací.

4.2.3

Spotřebitelé, kteří si přepočítávali cenu výrobku v eurech na starou měnu, ji porovnávali s cenou platnou před přijetím eura. To vedlo ke zkreslení, protože stará cena již nebyla vzhledem k inflaci aktuální (3).

4.2.4

Rovněž je třeba vzít v úvahu zmatení, ke kterému často dochází mezi zákazníky, ba i pozorovateli, kteří směšují vývoj kupní síly s rostoucím očekáváním v oblasti životní úrovně. Četné ukazatele totiž prokazují, že očekávání v oblasti životní úrovně spotřebitelů jsou podněcována ještě silněji než dříve častými technologickými změnami, objevováním nových výrobků a služeb (které mají tendenci „sčítat se“ s obvyklou spotřebou), stále sofistikovanějším marketingem a velmi rychlým šířením konzumních standardů vynucených sociálním tlakem.) Například nákup přijímače GPS sčítající se s jinou spotřebou a nákupy předem myté a připravené zeleniny vyvolávají pocit, že zatěžují kupní sílu, zatímco ve skutečnosti jsou projevem tlaku na domácí rozpočet vyvolaného růstem očekávání, který je rychlejší než růst důchodů.

4.3.1

Není naším úmyslem zpochybňovat validitu HICP jako indexu spočívajícího na zjišťování a měsíčním vyhodnocování národními statistickými instituty, které pokrývá více než 700 položek zboží a služeb, což odpovídá 1,7 milionu zjištění ve 180 000 prodejních místech měsíčně.

4.3.2

Je však vhodné připomenout, že harmonizovaný index spotřebitelských cen vychází z určitých konvencí, především pokud se jedná 1) o výběr zboží a služeb, které se použijí jako položky pro stanovení indexu, a 2) o váhu těchto položek.

4.3.3

Struktura výdajů domácností je však proměnlivá v závislosti na důchodech, jak ukazuje tabulka. Největší rozdíly je možné pozorovat ve skutečném nájemném, které představuje výdaj o váze pět až šestkrát vyšší pro 20 % nejméně majetných domácností ve srovnání s 20 % nejbohatších domácností. Tento rozdíl vyplývá z toho, že nejbohatší domácnosti jsou zároveň majiteli i nájemníky. Z toho důvodu pociťují odlišně vývoj cen nemovitostí. Nejchudší domácnosti ze svých důchodů vynakládají také o 81 % více na pořízení potravin a nealkoholických nápojů, takže jsou citlivější na prudký nárůst cen potravinářských surovin na světových trzích. Na pořízení nových vozidel spotřebovávají nejbohatší domácnosti o 67 % více než domácnosti prvního kvintilu. Vzhledem k tomu, že v období 2002–2008 ceny nových vozidel rostly daleko pomaleji než HICP, vnímají tento vývoj výrazně kladně.

4.3.3.1

Následující tabulka ukazuje rozdílnou inflaci, které jsou vystaveny extrémní příjmové skupiny v závislosti na jejich profilu spotřeby, a srovnání od roku 1996. V průběhu těchto 12 posledních let byla inflace zasahující ty nejchudší v šesti případech vyšší než u nejbohatších; opačně tomu bylo ve třech případech. V průběhu 3 let nebylo možné konstatovat významné rozdíly.

4.3.3.2

Kromě tohoto strukturního jevu se ukazuje, že během období prudkého vzrůstu cen potravinářských surovin jsou nejchudší domácnosti kupující levnější značky nebo nakupující v obchodech s velkými slevami ještě více postiženy, protože podíl ceny potravinářských surovin je ve spotřebních potravinářských výrobcích vyšší (vzhledem k tomu, že je zde naopak nižší podíl ceny balení, marketingu atd.).

4.3.3.3

Nejchudší domácnosti také nedokáží zmírnit důsledky zvyšování cen pro svůj rozpočet, protože jejich míra spoření je strukturálně slabá, půjčky jsou pro ně obtížně dostupné a kromě toho jsou v nebezpečí, že skončí v pasti předluženosti.

4.3.3.4

Toto konstatování zůstává platné i na úrovni členských států, jak ukazuje níže uvedená tabulka; domácnosti vynakládají různou část svých důchodů na různé kategorie zboží a služeb v závislosti na geografických charakteristikách (ostrovní poloha vyvolává zvýšené výdaje za dopravu), úrovni sociálněekonomického rozvoje (rumunské a bulharské rodiny vydávají za potraviny téměř třikrát více než rodiny v jiných zemích) atd. Poslední dva sloupce ukazují, do jaké míry jsou stejnorodé výdaje vztahující se ke skupinám zemí nebo v rámci eurozóny (čím je variační koeficient nižší, tím je vyšší stejnorodost). Země eurozóny vykazují značnou podobnost, což není možné konstatovat u jiných skupin zemí. Zde se projevují meze indexu HICP, který je založený na průměrných vahách a ze své definice nemůže odrážet zvláštnosti situace v jednotlivých zemích. Tento závěr by vzhledem k důsledkům v měnové politice a inflaci neměly podceňovat země, které se připojují k eurozóně.

4.3.4

Stejně tak se vyskytují někdy značné rozdíly mezi průměrnou strukturou spotřebních výdajů a způsobem, jak jsou jednotlivé položky váženy v HICP. Průměr výdajů za bydlení, vodu a energii tak v eurozóně představuje 27,5 % důchodů domácností, přestože má tato položka v HICP váhu pouze 16,3 %. Příliš nízká je váha také u výdajů za zdraví a pojištění. Naopak HICP přisuzuje nadměrnou váhu potravinářským výrobkům, dopravě a položce „ubytování a restaurace“.