18.6.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 165/1

(1)

V čl. 169 odst. 1 a v čl. 169 odst. 2 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) se stanoví, že Unie přispívá k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím opatření přijatých podle článku 114 Smlouvy o fungování EU. Článek 38 Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že v politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele.

(2)

V souladu s čl. 26 odst. 2 Smlouvy o fungování EU zahrnuje vnitřní trh prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží a služeb. Aby měli spotřebitelé důvěru v digitální dimenzi vnitřního trhu a aby využívali jeho výhod, je nezbytné, aby měli přístup k jednoduchým, efektivním, rychlým a levným způsobům řešení sporů vzniklých v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytováním služeb on-line. To je důležité zejména v případech, kdy spotřebitelé nakupují v zahraničí.

(3)

Komise ve svém sdělení ze dne 13. dubna 2011 nazvaném „Akt o jednotném trhu – Dvanáct nástrojů k podnícení hospodářského růstu a posílení důvěry – ‚Společně pro nový růst‘ “považuje právní předpisy o alternativním řešení sporů, které zahrnují elektronické obchodování, za jeden z dvanácti nástrojů, které mohou podnítit hospodářský růst a posílit důvěru v jednotný trh.

(4)

Roztříštěnost vnitřního trhu brzdí úsilí o zvýšení konkurenceschopnosti a růstu. Kromě toho různá dostupnost a kvalita jednoduchých, efektivních, rychlých a levných prostředků řešení sporů vznikajících při prodeji zboží či poskytování služeb po celé Unii a různé povědomí o těchto prostředcích představují překážku pro vnitřní trh, která podkopává důvěru spotřebitelů a obchodníků v přeshraniční nakupování a prodej.

(5)

Evropská rada vyzvala ve svých závěrech ze zasedání konaných ve dnech 24. a 25. března 2011 a 23. října 2011 Evropský parlament a Radu, aby do konce roku 2012 přijaly první soubor prioritních opatření, která mají pro jednotný trh představovat nový impuls.

(6)

Vnitřní trh je pro spotřebitele každodenní realitou, když cestují, nakupují a provádějí platby. Spotřebitelé jsou na vnitřním trhu klíčovými hráči, a proto by měli stát v jeho středu. Digitální dimenze vnitřního trhu začíná mít pro spotřebitele i obchodníky zásadní význam. Spotřebitelé rostoucí měrou nakupují prostřednictvím internetu a stále vyšší počet obchodníků prodává on-line. Spotřebitelé a obchodníci by měli mít důvěru v provádění transakcí on-line, a proto je nezbytné odstranit stávající překážky a podpořit důvěru spotřebitelů. K dosažení tohoto cíle by značně přispělo, kdyby bylo k dispozici spolehlivé a efektivní řešení sporů on-line.

(7)

Přístup ke snadnému a levnému řešení sporů může posílit důvěru spotřebitelů a obchodníků v jednotný digitální trh. Spotřebitelé a obchodníci přesto stále čelí překážkám při hledání mimosoudního řešení, zejména v případě sporů vzniklých v souvislosti s přeshraničními transakcemi prováděnými on-line. Tyto spory tak v současnosti zůstávají často nevyřešené.

(8)

Řešení sporů on-line nabízí jednoduché, efektivní, rychlé a levné mimosoudní řešení sporů vzniklých v souvislosti s transakcemi prováděnými on-line. V současnosti však chybějí mechanismy, které by spotřebitelům a obchodníkům umožňovaly řešit tyto spory elektronickými prostředky; tato skutečnost je na úkor spotřebitelů, působí jako překážka především pro přeshraniční transakce prováděné on-line, vytváří nerovné podmínky pro obchodníky, a v jejím důsledku dochází k poškozování celkového rozvoje obchodování on-line.

(9)

Toto nařízení by se mělo vztahovat na mimosoudní řešení sporů zahájených spotřebiteli s bydlištěm v Unii a namířených proti obchodníkům usazeným v Unii, na které se vztahuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/11/EU ze dne 21. května 2013 o alternativním řešení spotřebitelských sporů (směrnice o alternativním řešení spotřebitelských sporů) (3).

(10)

Aby bylo možné zajistit, že lze platformu pro řešení sporů on-line použít i pro postupy alternativního řešení sporů, které umožňují obchodníkům podávat stížnosti proti spotřebitelům, mělo by se toto nařízení vztahovat rovněž na mimosoudní řešení sporů zahájených obchodníky a namířených proti spotřebitelům, pokud subjekty alternativního řešení sporů uvedené na seznamu v souladu s čl. 20 odst. 2 směrnice 2013/11/EU příslušné postupy alternativního řešení sporů nabízejí. Použití tohoto nařízení na takové spory by nemělo ukládat členským státům povinnost zajistit, aby subjekty alternativního řešení sporů takové postupy nabízely.

(11)

Ačkoli bude tato platforma pro řešení sporů on-line přínosem zejména pro spotřebitele a obchodníky provádějící přeshraniční transakce on-line, mělo by se toto nařízení vztahovat i na vnitrostátní transakce prováděné on-line, aby tak bylo možné v oblasti obchodování on-line vytvořit skutečně rovné podmínky.

(12)

Tímto nařízením by neměla být dotčena směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech (4).

(13)

Definice „spotřebitele“ by měla zahrnovat fyzické osoby jednající mimo rámec své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání. Pokud je však smlouva uzavřena za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby (smlouvy mající dvojí účel) a obchodní účel této činnosti je natolik okrajový, že v celkovém kontextu dotčené transakce nepřevažuje, měla by být tato osoba považována rovněž za spotřebitele.

(14)

Definice „kupní smlouvy uzavírané on-line nebo smlouvy o poskytování služeb uzavírané on-line“ by měla zahrnovat kupní smlouvu nebo smlouvu o poskytování služeb, kdy obchodník nebo jeho prostředník nabídl zboží či služby prostřednictvím internetové stránky nebo jiného elektronického prostředku a spotřebitel si takové zboží nebo služby na této stránce nebo prostřednictvím jiného elektronického prostředku objednal. To by se mělo vztahovat i na případy, kdy se spotřebitel dostal na internetovou stránku anebo k jiné službě informační společnosti prostřednictvím mobilního elektronického zařízení, jímž je například mobilní telefon.

(15)

Toto nařízení by se nemělo vztahovat na spory mezi spotřebiteli a obchodníky, které vzniknou v souvislosti s kupními smlouvami nebo smlouvami o poskytování služeb uzavřenými off-line, ani na spory mezi obchodníky.

(16)

Toto nařízení je třeba chápat ve spojení se směrnicí 2013/11/EU, která vyžaduje, aby členské státy u všech sporů mezi spotřebiteli s bydlištěm v Unii a obchodníky usazenými v Unii, které vzniknou v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytováním služeb, zajistily možnost předložení těchto sporů subjektu alternativního řešení sporů.

(17)

Ještě před tím, než spotřebitelé podají prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line svoji stížnost subjektu alternativního řešení sporů, by je měly členské státy podpořit, aby veškerými vhodnými prostředky kontaktovali obchodníky s cílem vyřešit spor smírně.

(18)

Cílem tohoto nařízení je vytvoření platformy pro řešení sporů on-line na úrovni Unie. Platforma pro řešení sporů on-line by měla mít podobu interaktivní internetové stránky nabízející jednotné místo, na které se mohou obrátit spotřebitelé a obchodníci usilující o mimosoudní vyřešení sporů, které vznikly v souvislosti s transakcemi prováděnými on-line. Platforma pro řešení sporů on-line by měla poskytovat obecné informace o mimosoudním řešení smluvních sporů mezi obchodníky a spotřebiteli, které vznikají v souvislosti s kupními smlouvami nebo smlouvami o poskytování služeb uzavíranými on-line. Měla by umožnit spotřebitelům a obchodníkům podat stížnost vyplněním elektronického formuláře pro podávání stížností dostupného ve všech úředních jazycích orgánů Unie a připojit příslušné dokumenty. Tyto stížnosti by měla postoupit subjektu alternativního řešení sporů příslušnému pro řešení daného sporu. Platforma pro řešení sporů on-line by měla bezplatně nabízet nástroj elektronické správy případů, jenž umožňuje subjektům alternativního řešení sporů vést postup řešení sporu se stranami prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line. Subjekty alternativního řešení sporů by neměly mít povinnost nástroj elektronické správy případů používat.

(19)

Komise by měla být odpovědná za vývoj, provoz a údržbu platformy pro řešení sporů on-line a poskytovat veškeré technické vybavení nezbytné pro fungování platformy. Platforma pro řešení sporů on-line by měla nabízet funkci elektronického překladu, která stranám sporu a subjektu alternativního řešení sporů umožní přístup k informacím, jež se prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line vyměňují a jsou nezbytné pro řešení sporu, a to případně i v přeložené podobě. Tato funkce by měla být schopna zpracovávat veškeré nezbytné překlady a případně by měla být doplněna službami překladatele. Komise by měla v rámci platformy pro řešení sporů on-line rovněž poskytovat stěžovatelům informace o možnosti požádat o pomoc kontaktní místa pro řešení sporů on-line.

(20)

Platforma pro řešení sporů on-line by měla zaručovat bezpečnou výměnu údajů se subjekty alternativního řešení sporů a respektovat základní zásady Evropského rámce interoperability přijatého podle rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady 2004/387/ES ze dne 21. dubna 2004 o interoperabilním poskytování celoevropských služeb elektronické správy (eGovernment) orgánům veřejné správy, podnikům a občanům (IDABC) (5).

(21)

Platforma pro řešení sporů on-line by měla být přístupná zejména prostřednictvím portálu „Vaše Evropa“ zřízeného v souladu s přílohou II rozhodnutí 2004/387/ES, který umožňuje přístup k celoevropským, mnohojazyčným informačním a interaktivním službám poskytovaným podnikům a občanům v Unii on-line. Platforma pro řešení sporů on-line by měla být na portálu „Vaše Evropa“ výrazně viditelná.

(22)

Platforma pro řešení sporů on-line na úrovni Unie by měla navazovat na stávající subjekty alternativního řešení sporů v členských státech a respektovat právní tradice členských států. Subjekty alternativního řešení sporů, které obdržely stížnost prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line, by proto měly používat vlastní procesní pravidla, včetně pravidel týkajících se nákladů. Cílem tohoto nařízení je však zavést pro uvedené postupy určitá společná pravidla, která zajistí jejich efektivitu. Mimo jiné by se mělo jednat o pravidla zajišťující, že takové řešení sporů nevyžaduje fyzickou přítomnost stran sporu či jejich zástupců před subjektem alternativního řešení sporů, ledaže tuto fyzickou přítomnost jeho procesní pravidla připouštějí a strany sporu s tím souhlasí.

(23)

Tím, že budou všechny subjekty alternativního řešení sporů uvedené na seznamu podle čl. 20 odst. 2 směrnice 2013/11/EU registrovány v rámci platformy pro řešení sporů on-line, by mělo být umožněno plné pokrytí systémů mimosoudního řešení sporů on-line vznikajících v souvislosti s kupními smlouvami nebo smlouvami o poskytování služeb uzavíranými on-line.

(24)

Toto nařízení by nemělo bránit ve fungování žádného stávajícího subjektu řešení sporů, který působí on-line, ani mechanismu pro řešení sporů on-line v Unii. Nemělo by bránit subjektům ani mechanismům pro řešení sporů v tom, aby se zabývaly spory on-line, které jim byly předloženy přímo.

(25)

V každém členském státu by měla být určena kontaktní místa pro řešení sporů on-line s alespoň dvěma poradci pro řešení sporů on-line. Kontaktní místa pro řešení sporů on-line by měla podporovat strany sporu předloženého prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line, aniž by měla povinnost dokumenty týkající se daného sporu překládat. Členské státy by měly mít možnost převést odpovědnost za kontaktní místa pro řešení sporů on-line na svá centra zapojená do sítě evropských spotřebitelských center. Členské státy by měly tuto možnost využít k tomu, aby umožnily kontaktním místům pro řešení sporů on-line plně těžit ze zkušeností center působících v síti evropských spotřebitelských center v rámci pomoci při urovnávání sporů mezi spotřebiteli a obchodníky. Komise by měla zřídit síť kontaktních míst pro řešení sporů on-line s cílem usnadnit jejich spolupráci a činnost a ve spolupráci s členskými státy zajistit pro kontaktní místa pro řešení on-line sporů odpovídající odbornou přípravu.

(26)

Právo na účinné prostředky nápravy a spravedlivý proces jsou základní práva stanovená v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Řešení sporů on-line nemá za cíl a nemůže nahrazovat soudní řízení a ani by nemělo zbavovat spotřebitele nebo obchodníky jejich práva obrátit se při zjednávání nápravy na soudy. Toto nařízení by proto nemělo bránit stranám sporu ve výkonu jejich práva na přístup k soudnictví.

(27)

Zpracování informací podle tohoto nařízení by mělo podléhat přísným zárukám důvěrnosti a mělo by být v souladu s pravidly pro ochranu osobních údajů stanovenými ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (6) a v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (7). Tato pravidla by se měla použít na zpracování osobních údajů prováděné podle tohoto nařízení různými aktéry platformy, ať již jednají samostatně, nebo společně s jinými aktéry platformy.

(28)

Subjekty údajů by měly být informovány o zpracování svých osobních údajů v rámci platformy pro řešení sporů on-line, s nímž by měly vyslovit svůj souhlas, a o svých právech souvisejících s uvedeným zpracováním, a sice prostřednictvím souhrnného oznámení o ochraně osobních údajů zveřejněného Komisí, v němž se jasným a srozumitelným jazykem objasní jednotlivé operace zpracování prováděné v rámci odpovědnosti různých aktérů platformy, v souladu s články 11 a 12 nařízení (ES) č. 45/2001 a s vnitrostátními právními předpisy přijatými v souladu s články 10 a 11 směrnice 95/46/ES.

(29)

Tímto nařízením by neměla být dotčena ustanovení o důvěrnosti ve vnitrostátních právních předpisech týkajících se alternativních řešení sporů.

(30)

Aby se zajistilo široké povědomí spotřebitelů o existenci platformy pro řešení sporů on-line, měli by obchodníci usazení v Unii, kteří jsou stranami kupních smluv nebo smluv o poskytování služeb uzavíraných on-line, na svých internetových stránkách uvádět elektronický odkaz na tuto platformu. Obchodníci by měli rovněž sdělit svou e-mailovou adresu, která slouží jako první kontaktní místo pro spotřebitele. Značný podíl kupních smluv a smluv o poskytování zboží uzavíraných on-line se uzavírá přes internetová tržiště, která umožňují nebo usnadňují transakce mezi spotřebiteli a obchodníky prováděné on-line. Tato internetová tržiště jsou on-line platformy, které umožňují obchodníkům zpřístupnit své zboží nebo služby spotřebitelům. Tato internetová tržiště by proto měla mít stejnou povinnost uvádět elektronický odkaz na platformu pro řešení sporů on-line. Touto povinností by neměl být dotčen článek 13 směrnice 2013/11/EU týkající se informování spotřebitelů ze strany obchodníků o postupech alternativního řešení sporů, které se vztahují na uvedené obchodníky, a o tom, zda se k řešení sporů se spotřebiteli zavázali používat postupy alternativního řešení sporů či nikoli. Kromě toho by touto povinností neměly být dotčeny čl. 6 odst. 1 písm. t) a článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů (8). V čl. 6 odst. 1 písm. t) směrnice 2011/83/EU se stanoví, že v případě spotřebitelských smluv uzavřených na dálku nebo mimo obchodní prostory musí být spotřebitel před uzavřením smlouvy obchodníkem informován o možnosti využití mechanismu pro mimosoudní urovnání stížností a prostředky nápravy, který se na obchodníka vztahuje, a o způsobu přístupu k němu. Ze stejného důvodu týkajícího se povědomí spotřebitelů by měly členské státy podpořit sdružení spotřebitelů a sdružení obchodníků, aby uváděla elektronický odkaz na internetovou stránku platformy pro řešení sporů on-line.

(31)

Za účelem zajištění zohlednění kritérií, podle nichž subjekty alternativních řešení sporů vymezují rozsah své působnosti, by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování EU, pokud jde o specifikaci informací, které musí stěžovatel uvést v elektronickém formuláři pro podávání stížností, jenž je k dispozici v rámci platformy pro řešení sporů on-line. Je obzvláště důležité, aby Komise během přípravných prací vedla náležité konzultace, včetně konzultací na odborné úrovni. Při přípravě a vypracovávání aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předávány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(32)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci, pokud jde o fungování platformy pro řešení sporů on-line, způsoby podávání stížností a spolupráce se sítí kontaktních míst pro řešení sporů on-line. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (9). Pro přijímání prováděcích aktů týkajících se elektronického formuláře pro podávání stížností by měl být použit poradní postup, jelikož se jedná o čistě technickou záležitost. Pro přijímání pravidel týkajících se způsobů spolupráce mezi poradci v rámci sítě kontaktních míst pro řešení sporů on-line by měl být použit přezkumný postup.

(33)

Při uplatňování tohoto nařízení by měla Komise případně konzultovat evropského inspektora ochrany údajů.

(34)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž zřídit evropskou platformu pro řešení sporů on-line, která by se řídila společnými pravidly, nelze uspokojivě dosáhnout na úrovni členských států, a proto jej z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení lze lépe dosáhnout na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(35)

Toto nařízení dodržuje základní práva a ctí zásady uznávané zejména Listinou základních práv Evropské unie, a zejména články 7, 8, 38 a 47 uvedené Listiny.

(36)

Evropský inspektor ochrany údajů byl konzultován v souladu s čl. 28 odst. 2 nařízení (ES) č. 45/2001 a přijal stanovisko dne 12. ledna 2012 (10),

a)

„spotřebitelem“ spotřebitel ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. a) směrnice 2013/11/EU;

b)

„obchodníkem“ obchodník ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. b) směrnice 2013/11/EU;

c)

„kupní smlouvou“ kupní smlouva ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. c) směrnice 2013/11/EU;

d)

„smlouvou o poskytování služeb“ smlouva o poskytování služeb ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. d) směrnice 2013/11/EU;

e)

„kupní smlouvou uzavíranou on-line nebo smlouvou o poskytování služeb uzavíranou on-line“ kupní smlouva nebo smlouva o poskytování služeb, kdy obchodník nebo jeho prostředník nabídl zboží či služby prostřednictvím internetové stránky nebo jiného elektronického prostředku a spotřebitel si takové zboží nebo služby na této stránce nebo prostřednictvím jiného elektronického prostředku objednal;

f)

„internetovým tržištěm“ poskytovatel služeb ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) (11) umožňující spotřebitelům a obchodníkům uzavírat kupní smlouvy nebo smlouvy o poskytování služeb uzavírané on-line, na jeho internetových stránkách;

g)

„elektronickým prostředkem“ prostředek používající elektronické zařízení pro zpracování (včetně digitální komprese) a ukládání dat zaslaných, přenesených a obdržených jako celek po drátě, rádiem, optickými prostředky nebo jinými elektromagnetickými prostředky;

h)

„postupem alternativního řešení sporů“ postup mimosoudního řešení sporů podle článku 2 tohoto nařízení;

i)

„subjektem alternativního řešení sporů“ subjekt alternativního řešení sporů ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. h) směrnice 2013/11/EU;

j)

„stěžovatelem“ spotřebitel nebo obchodník, který podal stížnost prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line;

k)

„odpůrcem“ spotřebitel nebo obchodník, proti němuž byla vznesena stížnost prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line;

l)

„příslušným orgánem“ veřejný orgán ve smyslu čl. 4 odst. 1 písm. i) směrnice 2013/11/EU;

m)

„osobními údaji“ se rozumějí veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (dále jen „subjekt údajů“). Identifikovatelnou osobou se rozumí osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména s odkazem na identifikační číslo nebo na jeden či více zvláštních prvků její fyzické, fyziologické, psychické, ekonomické, kulturní nebo sociální identity.

a)

poskytuje elektronický formulář pro podávání stížností, který může vyplnit stěžovatel podle článku 8;

b)

informuje odpůrce o stížnosti;

c)

určuje subjekt či subjekty alternativního řešení sporů, jež jsou pro předmětný spor příslušné, a předává stížnost subjektu alternativního řešení sporů, na jehož využití se strany sporu dohodly, podle článku 9;

d)

bezplatně nabízí nástroj elektronické správy případů, který stranám sporu a subjektu alternativního řešení sporů umožňuje vést postup řešení sporu on-line prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line;

e)

poskytuje stranám sporu a subjektu alternativního řešení sporů překlad informací, jež jsou pro řešení sporu nezbytné a vyměňují se prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line;

f)

poskytuje elektronický formulář, pomocí něhož předávají subjekty alternativního řešení sporů informace uvedené v čl. 10 písm. c);

g)

poskytuje systém zpětné vazby, který stranám sporu umožní, aby vyjádřily své názory na fungování platformy pro řešení sporů on-line a subjektů alternativního řešení sporů, které se jejich sporem zabývaly;

h)

slouží ke zveřejnění těchto údajů:

a)

na požádání usnadňují komunikaci mezi stranami sporu a příslušným subjektem alternativního řešení sporů, což může zahrnovat zejména:

b)

na základě praktických zkušeností získaných při výkonu své funkce předkládají Komisi a členským státům každé dva roky zprávu o činnosti.

a)

informací o tom, že se strany sporu musí dohodnout na subjektu alternativního řešení sporů, kterému by mohla být stížnost postoupena, a že pokud se strany sporu nedohodnou nebo příslušný subjekt alternativního řešení sporů nebude určen, stížnost nebude dále zpracována;

b)

informacemi o subjektu nebo subjektech alternativního řešení sporů, které jsou příslušné se stížností zabývat, jsou-li uvedeny v elektronickém formuláři pro podávání stížnosti nebo pokud byly určeny platformou pro řešení sporů on-line na základě informací uvedených v daném formuláři;

c)

v případě, že odpůrcem je obchodník, výzvou, aby do deseti kalendářních dní uvedl:

d)

v případě, že odpůrcem je spotřebitel a obchodník je povinen využívat konkrétní subjekt alternativního řešení sporů, výzvou, aby se strany sporu do deseti kalendářních dnů na takovém subjektu alternativního řešení sporů dohodly, nebo v případě, že obchodník není povinen využívat konkrétní subjekt alternativního řešení sporů, výzvou, aby si zvolil jeden nebo více subjektů alternativního řešení sporů uvedených v písmenu b);

e)

názvem a kontaktními údaji kontaktního místa pro řešení sporů on-line v členském státu, v němž je odpůrce usazen nebo má bydliště, a rovněž stručným popisem funkcí uvedených v čl. 7 odst. 2 písm. a).

a)

informace uvedené v odst. 3 písm. a);

b)

v případě, že stěžovatelem je spotřebitel, informace o subjektu nebo subjektech alternativního řešení sporů uvedených obchodníkem podle odst. 3 písm. c) a výzvu, aby se strany sporu dohodly do deseti kalendářních dnů na subjektu alternativního řešení sporů;

c)

v případě, že stěžovatelem je obchodník, který není povinen využívat konkrétní subjekt alternativního řešení sporů, informace o subjektu nebo subjektech alternativního řešení sporů uvedených spotřebitelem podle odst. 3 písm. d) a výzvu, aby se strany sporu dohodly do deseti kalendářních dnů na subjektu alternativního řešení sporů;

d)

název a kontaktní údaje kontaktního místa pro řešení sporů on-line v členském státu, v němž je stěžovatel usazen nebo má bydliště, a rovněž stručný popis funkcí uvedených v čl. 7 odst. 2 písm. a).

a)

název subjektu alternativního řešení sporů, kontaktní údaje a internetová adresa;

b)

poplatky za postup alternativního řešení sporů, pokud se vybírají;

c)

jazyk nebo jazyky, v nichž může být postup alternativního řešení sporů veden;

d)

průměrná délka postupu alternativního řešení sporů;

e)

závazná či nezávazná povaha výsledku postupu alternativního řešení sporů;

f)

důvody, na jejichž základě může subjekt alternativního řešení sporů podle čl. 5 odst. 4 směrnice 2013/11/EU odmítnout se daným sporem zabývat.

a)

dokončí postup alternativního řešení sporu ve lhůtě uvedené v čl. 8 písm. e) směrnice 2013/11/EU;

b)

si nevyžádá fyzickou přítomnost stran sporu nebo jejich zástupců, ledaže tuto fyzickou přítomnost připouštějí jeho procesní pravidla a strany sporu s tím souhlasí;

c)

bez prodlení postoupí platformě pro řešení sporů on-line tyto informace:

d)

není povinen vést postup alternativního řešení sporů prostřednictvím platformy pro řešení sporů on-line.

„21)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 524/2013 ze dne 21. května 2013 o řešení spotřebitelských sporů on-line (nařízení o řešení spotřebitelských sporů on-line) (Úř. věst. L 165, 18.6.2013, s. 1): článek 14.“

1)

V čl. 1 odst. 1 a odst. 2 a čl. 6 odst. 2 písm. b) se slova „směrnicemi uvedenými v příloze I“ nahrazují slovy „akty Unie uvedenými v příloze I“.

2)

V nadpisu přílohy I se slova „SEZNAM SMĚRNIC“ nahrazuje slovy „SEZNAM AKTŮ UNIE“.

3)

V příloze I se doplňuje nový bod, který zní:

—

čl. 2 odst. 3 a čl. 7 odst. 1 a 5, které se použijí ode dne 9. července 2015,

—

čl. 5 odst. 1 a 7, článku 6, čl. 7 odst. 7, čl. 8 odst. 3 a 4 a článků 11, 16 a 17, které se použijí ode dne 8. července 2013.

18.6.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 165/13

(1)

Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 280/2004/ES ze dne 11. února 2004 o mechanismu monitorování emisí skleníkových plynů ve Společenství a provádění Kjótského protokolu (4) zavedlo rámec pro monitorování antropogenních emisí skleníkových plynů ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů skleníkových plynů, hodnocení pokroku při plnění závazků týkajících se těchto emisí a provádění požadavků na monitorování a podávání zpráv podle Rámcové úmluvy Organizace spojených národů o změně klimatu (dále jen „úmluva UNFCCC“) (5) a Kjótského protokolu (6) v Unii. Aby byl zohledněn aktuální a budoucí vývoj na mezinárodní úrovni v souvislosti s úmluvou UNFCCC a Kjótským protokolem a byly prováděny nové požadavky na monitorování a podávání zpráv stanovené v právu Unie, je třeba rozhodnutí č. 280/2004/ES nahradit.

(2)

Rozhodnutí č. 280/2004/ES by mělo být nahrazeno nařízením vzhledem k širší oblasti působnosti práva Unie, k zahrnutí dalších kategorií osob, jichž se povinnosti týkají, ke komplexnější a vysoce technické povaze zavedených ustanovení, ke zvýšené potřebě jednotných pravidel uplatnitelných v celé Unii, aby bylo usnadněno provádění.

(3)

Hlavním cílem úmluvy UNFCCC je dosáhnout stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by zabránila nebezpečnému narušení klimatického systému lidskou činností. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, neměl by být celkový nárůst průměrné roční teploty při zemském povrchu vyšší než 2 °C ve srovnání s úrovní před průmyslovou revolucí.

(4)

Je třeba důkladně monitorovat, vykazovat a pravidelně hodnotit emise skleníkových plynů v Unii a členských státech a jejich úsilí o řešení problematiky změny klimatu.

(5)

K pokroku ve vyváženém řešení problémů spojených se změnou klimatu významně přispělo rozhodnutí 1/CP.15, přijaté na konferenci smluvních stran úmluvy UNFCCC (dále jen „rozhodnutí 1/CP.15“), a rozhodnutí 1/CP.16, přijaté na konferenci smluvních stran úmluvy UNFCCC (dále jen „rozhodnutí 1/CP.16“). Tato rozhodnutí zavádějí nové požadavky na monitorování a podávání zpráv, které se uplatní při realizaci ambiciózního snížení emisí, k němuž se Unie a její členské státy zavázaly, a poskytují podporu rozvojovým zemím. Rovněž se v těchto rozhodnutích uznává, že zabývat se přizpůsobením změně klimatu má stejnou prioritu jako zmírňování dopadů. Rozhodnutí 1/CP.16 také vyžaduje, aby rozvinuté země rozvíjely strategie nebo plány rozvoje nízkouhlíkového hospodářství. Očekává se, že tyto strategie nebo plány přispějí k vybudování nízkouhlíkové společnosti a zajistí pokračování vysokého růstu a udržitelného rozvoje, jakož i nákladově efektivní způsob za účelem dosažení dlouhodobého cíle v oblasti klimatu při náležitém zohlednění postupných fází. Toto nařízení by mělo provádění uvedených požadavků na monitorování a podávání zpráv usnadnit.

(6)

Další rozhodný závazek Unie a členských států významně snížit své emise skleníkových plynů představuje soubor legislativních aktů Unie přijatý v roce 2009, dále označen jako „klimaticko-energetický balíček“, zejména rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 406/2009/ES ze dne 23. dubna 2009 o úsilí členských států snížit emise skleníkových plynů, aby byly splněny závazky Společenství v oblasti snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 (7), a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/29/ES ze dne 23. dubna 2009, kterou se mění směrnice 2003/87/ES s cílem zlepšit a rozšířit systém pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství (8). Systém Unie pro monitorování a vykazování emisí by měl být rovněž aktualizován s ohledem na nové požadavky uvedených dvou právních předpisů.

(7)

Úmluva UNFCCC zavazuje Unii a její členské státy, aby vypracovávaly, pravidelně aktualizovaly, zveřejňovaly a předkládaly konferenci smluvních stran národní inventury antropogenních emisí ze zdrojů a jejich pohlcení pomocí propadů všech skleníkových plynů, na něž se nevztahuje Montrealský protokol z roku 1987 o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu, k Vídeňské úmluvě na ochranu ozonové vrstvy (9) (dále jen „Montrealský protokol“), za použití srovnatelných postupů dohodnutých na konferenci smluvních stran.

(8)

Ustanovení čl. 5 odst. 1 Kjótského protokolu vyžaduje, aby Unie a členské státy zřídily a vedly vnitrostátní systém pro odhad antropogenních emisí ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů všech skleníkových plynů, na něž se nevztahuje Montrealský protokol, s cílem zajistit provádění jiných ustanovení Kjótského protokolu. Unie a členské státy by současně měly uplatňovat pokyny pro vnitrostátní systémy stanovené v příloze rozhodnutí 19/CMP.1 přijatého na konferenci smluvních stran úmluvy UNFCCC jednající jako shromáždění smluvních stran Kjótského protokolu (dále jen „rozhodnutí 19/CMP.1“). Rozhodnutí 1/CP.16 dále vyžaduje zavedení vnitrostátních předpisů pro odhad antropogenních emisí ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů všech skleníkových plynů, na něž se nevztahuje Montrealský protokol. Toto nařízení by mělo umožnit provádění obou těchto požadavků.

(9)

Kypr je zahrnut mezi země přílohy I úmluvy UNFCCC rozhodnutím konference smluvních stran úmluvy UNFCCC 10/CP.17 s účinkem od 9. ledna 2013 a Malta je v uvedené příloze zahrnuta rozhodnutím konference smluvních stran úmluvy UNFCCC 3/CP 15 s účinkem od 26. října 2010.

(10)

Zkušenosti získané prováděním rozhodnutí č. 280/2004/ES poukázaly na potřebu posílit součinnost a soudržnost s podáváním zpráv podle jiných právních nástrojů, zejména se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství (10), s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 166/2006 ze dne 18. ledna 2006, kterým se zřizuje evropský registr úniků a přenosů znečišťujících látek (11), se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/81/ES ze dne 23. října 2001 o národních emisních stropech pro některé látky znečisťující ovzduší (12), s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 842/2006 ze dne 17. května 2006 o některých fluorovaných skleníkových plynech (13) a s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1099/2008 ze dne 22. října 2008 o energetické statistice (14). Přestože zjednodušení požadavků na podávání zpráv si vyžádá změnu jednotlivých právních nástrojů, používání jednotných údajů pro vykazování emisí skleníkových plynů je zásadní pro zajištění kvality vykazování emisí.

(11)

Čtvrtá hodnotící zpráva Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) uvádí potenciál globálního oteplování u fluoridu dusitého (dále jen „NF3“) ve výši zhruba 17 000 krát vyšší než je hodnota pro oxid uhličitý (CO2). NF3 se v rostoucí míře používá v elektronickém odvětví jako náhrada za zcela fluorované uhlovodíky (dále jen „PFC“) a fluorid sírový (dále jen „SF6“). V souladu s čl. 191 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) musí být politika Unie v oblasti životního prostředí založena na zásadě předběžné opatrnosti. Tato zásada vyžaduje monitorování NF3 za účelem posouzení hladiny emisí v Unii a případně stanovení zmírňujících opatření.

(12)

Údaje aktuálně vykazované v rámci národní inventury skleníkových plynů a národních a unijních registrů nedostačují k tomu, aby bylo možno na úrovni členských států stanovit emise CO2 z civilního letectví na národní úrovni, na které se nevztahuje směrnice 2003/87/ES. Při přijímání ustanovení o povinnostech podávat zprávy by Unie neměla na členské státy a malé a střední podniky (SME) klást nároky, které nejsou úměrné sledovaným cílům. Emise CO2 z letů, na něž se nevztahuje směrnice 2003/87/ES, představují pouze velmi malou část celkových emisí skleníkových plynů a vytvoření systému pro vykazování těchto emisí by vzhledem ke stávajícím požadavkům na širší odvětví podle směrnice 2003/87/ES představovalo nepřiměřenou zátěž. Proto by emise CO2 z kategorie zdroje „1.A.3.A civilní letectví“ podle IPCC měly být pro účely článku 3 a čl. 7 odst. 1 rozhodnutí č. 406/2009/ES považovány za rovné nule.

(13)

V zájmu zajištění efektivity opatření pro monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů je nutné zabránit tomu, aby se finanční a administrativní zátěž, které členské státy již čelí, dále zvyšovala.

(14)

Přestože se emise a pohlcení emisí skleníkových plynů souvisejících s využíváním půdy, změnami ve využívání půdy a lesnictvím (dále jen „LULUCF“) započítávají do cíle Unie pro snížení emisí podle Kjótského protokolu, nejsou součástí cíle 20 % snížení do roku 2020 v rámci klimaticko-energetického balíčku. Článek 9 rozhodnutí č. 406/2009/ES ukládá Komisi, aby posoudila podmínky, podle nichž budou emise a jejich pohlcování v souvislosti s LULUCF začleněny do závazku Unie v oblasti snížení emisí skleníkových plynů, přičemž se zajistí trvalost a ekologická vyváženost příspěvku LULUCF a zároveň důsledné monitorování a přesná evidence příslušných emisí a pohlcení. Ukládá také, aby Komise případně předložila legislativní návrh s cílem, aby vstoupil v platnost od roku 2013. Komise dne 12. března 2012 předložila Evropskému parlamentu a Radě jako první krok k zahrnutí oblasti LULUCF do závazku přijatého Unií v oblasti snižování emisí návrh, který vedl k přijetí rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 529/2013/EU ze dne 21. května 2013 o pravidlech započítávání týkajících se emisí skleníkových plynů a jejich pohlcení v důsledku činností souvisejících s využíváním půdy, změnami ve využívání půdy a lesnictvím a o informacích o opatřeních týkajících se těchto činností (15).

(15)

Unie a členské státy by se měly snažit podávat co nejaktuálnější informace o emisích skleníkových plynů, zejména v rámci strategie Evropa 2020 a harmonogramů stanovených touto strategií. Toto nařízení by mělo umožnit vypracování těchto odhadů v co nejkratším možném čase za pomoci statistických a dalších informací, podle potřeby například za pomoci údajů získaných z vesmíru prostřednictvím programu Globální monitoring životního prostředí a bezpečnosti a jiných družicových systémů.

(16)

Vzhledem k tomu, že Komise oznámila záměr navrhnout nové požadavky na monitorování a podávání zpráv pro emise z námořní dopravy, včetně případných změn tohoto nařízení, neměl by být žádný takový návrh tímto nařízením dotčen, a ustanovení o monitorování a vykazování emisí z námořní dopravy by proto neměla být v této fázi do tohoto nařízení začleněna.

(17)

Zkušenosti získané při provádění rozhodnutí č. 280/2004/ES ukazují na potřebu zlepšit transparentnost, přesnost, jednotnost, úplnost a srovnatelnost informací vykazovaných o politikách a opatřeních a odhadech. Rozhodnutí č. 406/2009/ES vyžaduje, aby členské státy podávaly zprávy o předpokládaném pokroku při plnění svých povinností podle uvedeného rozhodnutí, včetně informací o vnitrostátních politikách, opatřeních a vnitrostátních odhadech. Strategie Evropa 2020 stanoví agendu integrované hospodářské politiky, která vyžaduje, aby Unie a členské státy nadále usilovaly o včasné podávání zpráv o politikách a opatřeních v oblasti změny klimatu a jejich předpokládaných dopadech na emise. K dosažení těchto cílů by mělo významně přispět vytvoření systémů na úrovni Unie a členských států společně s lepšími pokyny pro podávání zpráv. Aby se zajistilo, že Unie splní své mezinárodní a interní požadavky na vykazování odhadů emisí skleníkových plynů, a aby bylo možné posoudit její pokrok při plnění mezinárodních a interních závazků a povinností, měla by Komise rovněž vypracovávat a používat odhady skleníkových plynů.

(18)

Aby bylo možné monitorovat pokrok členských států a jejich opatření v oblasti přizpůsobení se změně klimatu, jsou od nich zapotřebí lepší informace. Tyto informace jsou nutné k navržení komplexní strategie Unie pro přizpůsobení se změně klimatu v souladu s bílou knihou Komise ze dne 1. dubna 2009 nazvanou „Přizpůsobení se změně klimatu: směřování k evropskému akčnímu rámci“. Vykazování informací o tomto přizpůsobení umožní členským státům sdílet osvědčené postupy a posuzovat své potřeby a úroveň připravenosti v boji proti změně klimatu.

(19)

Podle rozhodnutí 1/CP.15 se Unie a členské státy zavázaly poskytovat významné finanční prostředky na podporu opatření pro přizpůsobení se změně klimatu a opatření zmírňující dopady změny klimatu v rozvojových zemích. V souladu s bodem 40 rozhodnutí 1/CP.16 každá rozvinutá země, která je smluvní stranou úmluvy UNFCCC, musí posílit podávání zpráv o poskytování finanční a technologické podpory a podpory na vybudování kapacit pro smluvní strany z řad rozvojových zemí. Posílené podávání zpráv má zásadní význam pro uznání úsilí Unie a členských států, které vyvinuly ke splnění svých závazků. Rozhodnutí 1/CP.16 rovněž zavedlo nový mechanismus pro technologie v zájmu posílení mezinárodního přenosu technologií. Toto nařízení by mělo zajistit, že budou poskytovány aktualizované informace o činnostech v oblasti přenosu technologií do rozvojových zemí na základě nejlepších dostupných údajů.

(20)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/101/ES (16) změnila směrnici 2003/87/ES tak, aby zahrnovala oblast letectví do systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů v Unii. Směrnice 2003/87/ES obsahuje ustanovení o použití výnosů z dražeb, o podávání zpráv o použití výnosů z dražeb členskými státy a o opatřeních přijatých podle čl. 3d uvedené směrnice. Směrnice 2003/87/ES ve znění směrnice 2009/29/ES nyní rovněž obsahuje ustanovení o použití výnosů z dražeb a stanoví, že by alespoň 50 % z těchto výnosů mělo být použito pro účely jedné nebo více činností uvedených v čl. 10 odst. 3 směrnice 2003/87/ES. Transparentní používání výnosů získaných z dražeb povolenek podle směrnice 2003/87/ES je zásadní pro podporu závazků Unie.

(21)

Úmluva UNFCCC zavazuje Unii a její členské státy k tomu, aby vypracovaly, pravidelně aktualizovaly, zveřejňovaly a předkládaly konferenci smluvních stran národní sdělení a dvouleté zprávy za použití pokynů, metodik a formátů dohodnutých konferencí smluvních stran. Rozhodnutí 1/CP.16 vyžaduje posílené podávání zpráv o cílech v oblasti zmírňování škod a o poskytování finanční a technické podpory a podpory na vybudování kapacit pro smluvní strany z řad rozvojových zemí.

(22)

Rozhodnutí č. 406/2009/ES převedlo stávající roční cyklus podávání zpráv na roční cyklus závazků vyžadující komplexní přezkum inventur skleníkových plynů členských států v kratším čase než stávající přezkum inventur podle úmluvy UNFCCC, aby bylo možno využít pružnosti a podle potřeby přijmout nápravná opatření na konci každého příslušného roku. Na úrovni Unie je třeba stanovit proces přezkumu inventur skleníkových plynů předložených členskými státy, aby bylo zajištěno důvěryhodné, jednotné, transparentní a včasné posouzení souladu s rozhodnutím č. 406/2009/ES.

(23)

V rámci procesu úmluvy UNFCCC se v současnosti projednává řada technických prvků souvisejících s vykazováním emisí skleníkových plynů ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů, jako jsou potenciály globálního oteplování, rozsah vykazovaných skleníkových plynů a metodické pokyny IPCC, které se mají použít k vypracování národních inventur skleníkových plynů. Revize těchto metodických prvků v rámci procesu úmluvy UNFCCC a následné přepočty časových řad emisí skleníkových plynů mohou změnit úroveň a trendy emisí skleníkových plynů. Komise by měla tento vývoj na mezinárodní úrovni sledovat a v případě potřeby navrhnout změnu tohoto nařízení s cílem zajistit soulad s metodikami používanými v rámci procesu úmluvy UNFCCC.

(24)

Výpočet a vykazování emisí metanu je v souladu se stávajícími pokyny pro vykazování emisí skleníkových plynů podle úmluvy UNFCCC založen na potenciálech globálního oteplování s časovým horizontem 100 let. Vzhledem k jeho vysokému potenciálu globálního oteplování a poměrně krátké životnosti metanu v atmosféře by Komise měla analyzovat, jaké dopady na politiky a opatření by mělo přijetí dvacetiletého časového horizontu pro metan.

(25)

Komise by měla dopady na politiky a opatření analyzovat s ohledem na usnesení Evropského parlamentu ze dne 14. září 2011 o komplexním přístupu k jiným antropogenním emisím ovlivňujícím klima, než jsou emise CO2, a poté, co bude v rámci úmluvy UNFCCC dosaženo dohody o používání dohodnutých a zveřejněných pokynů IPCC pro monitorování a vykazování emisí černého uhlíku, a v případě potřeby by měla změnit přílohu I tohoto nařízení.

(26)

Emise skleníkových plynů ve všech vykazovaných časových řadách by měly být odhadovány pomocí stejných metod. Výchozí údaje o činnosti a emisní faktory by měly být získávány a používány jednotným způsobem, který zajistí, že změny v trendech emisí nejsou způsobeny změnami metod odhadu nebo předpokladů. Přepočítání emisí skleníkových plynů by se mělo provádět v souladu s dohodnutými pokyny a s cílem zlepšit jednotnost, přesnost a úplnost vykazovaných časových řad a provádění podrobnějších metod. Pokud se metodika nebo způsob získávání výchozích údajů o činnosti a emisních faktorů změní, měly by členské státy inventury za vykázané časové řady přepočítat a posoudit potřebu přepočítání na základě důvodů stanovených v dohodnutých pokynech, zejména u hlavních kategorií. Toto nařízení by mělo stanovit, zda a za jakých podmínek by se k účinkům těchto přepočtů mělo přihlížet za účelem stanovení ročních emisních přídělů.

(27)

Letectví má dopady na světové klima v důsledku uvolňování CO2 a rovněž v důsledku dalších emisí, včetně emisí oxidů dusíku, a mechanismů, jako je zvyšování tvorby cirrové oblačnosti. Vzhledem k rychlému vývoji vědeckých poznatků o těchto dopadech by mělo být v rámci tohoto nařízení pravidelně prováděno aktualizované posuzování dopadů letectví na světové klima, které nesouvisejí s CO2. Modelový přístup, který se v tomto ohledu používá, by měl být přizpůsoben vědeckému pokroku. Komise by na základě svých posouzení těchto dopadů mohla zvážit příslušné strategické možnosti jejich řešení.

(28)

Cílem Evropské agentury pro životní prostředí je podpora udržitelného rozvoje a pomoc k dosažení významného a měřitelného zlepšení stavu životního prostředí v Evropě poskytováním včasných, cílených, relevantních a spolehlivých informací tvůrcům politik, veřejným institucím a veřejnosti. Evropská agentura pro životní prostředí by měla být Komisi v případě potřeby nápomocna při monitorování a podávání zpráv, zejména v souvislosti s inventurním systémem Unie a jejím systémem politik, opatření a odhadů, při provádění ročního odborného přezkumu inventur členských států, hodnocení pokroku při plnění závazků Unie ke snižování emisí, správě evropské platformy pro přizpůsobení se změně klimatu, pokud jde o dopady změny klimatu, zranitelnost vůči této změně a přizpůsobování se této změně a při předkládání spolehlivých informací týkajících se klimatu veřejnosti.

(29)

Na všechny požadavky týkající se poskytování informací a údajů podle tohoto nařízení by se měla vztahovat pravidla Unie v oblasti ochrany údajů a obchodního tajemství.

(30)

Informace a údaje shromážděné podle tohoto nařízení mohou v budoucnu přispět i k tvorbě a posuzování politiky Unie v oblasti změny klimatu.

(31)

Komise by měla sledovat provádění požadavků na monitorování a podávání zpráv uvedených v tomto nařízení a budoucí vývoj v rámci úmluvy UNFCCC a Kjótského protokolu za účelem zajištění jejich jednotnosti. V tomto ohledu by Komise měla v případě potřeby předložit Evropskému parlamentu a Radě příslušný legislativní návrh.

(32)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení čl. 5 odst. 4, čl. 7 odst. 7 a 8, čl. 8 odst. 2, čl. 12 odst. 3, čl. 17 odst. 4, čl. 19 odst. 5 a 6 tohoto nařízení, by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. S výjimkou čl. 19 odst. 6 by měly být tyto pravomoci vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (17).

(33)

Za účelem stanovení harmonizovaných požadavků na podávání zpráv potřebných pro monitorování emisí skleníkových plynů a podávání dalších informací s významem pro politiku změny klimatu by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování EU za účelem změny přílohy I a přílohy III tohoto nařízení v souladu s rozhodnutími přijatými v rámci úmluvy UNFCCC a Kjótského protokolu, zohlednění změn v souvislosti s potenciály globálního oteplování a mezinárodně dohodnutými pokyny k inventurám, stanovení důležitých požadavků týkajících se inventurního systému Unie a zavedení registru Unie. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracovávání aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(34)

Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž stanovení mechanismu monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů a podávání dalších informací na úrovni členských států a Unie vztahujících se ke změně klimatu, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a může jich proto být z důvodu rozsahu a účinků navrhovaného opatření lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné k dosažení těchto cílů,

a)

zajištění včasnosti, transparentnosti, přesnosti, jednotnosti, srovnatelnosti a úplnosti zpráv podávaných Unií a jejími členskými státy sekretariátu úmluvy UNFCCC;

b)

vykazování a ověřování informací týkajících se závazků Unie a jejích členských států v souladu s úmluvou UNFCCC a Kjótským protokolem a rozhodnutí přijatých podle této úmluvy a protokolu a hodnocení pokroku při plnění těchto závazků;

c)

monitorování a vykazování všech antropogenních emisí ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů skleníkových plynů, na něž se nevztahuje Montrealský protokol o látkách, které poškozují ozonovou vrstvu v členských státech;

d)

monitorování, vykazování, přezkum a ověřování emisí skleníkových plynů a dalších informací v souladu s článkem 6 rozhodnutí č. 406/2009/ES;

e)

podávání zpráv o použití výnosů pocházejících z dražeb povolenek podle čl. 3d odst. 1 nebo 2 nebo čl. 10 odst. 1 směrnice 2003/87/ES v souladu s čl. 3d odst. 4 a čl. 10 odst. 3 uvedené směrnice;

f)

monitorování a podávání zpráv o opatřeních přijatých členskými státy za účelem přizpůsobení se nevyhnutelným následkům změny klimatu nákladově efektivním způsobem;

g)

hodnocení pokroku členských států při plnění jejich závazků podle rozhodnutí č. 406/2009/ES.

a)

podávání zpráv o strategiích Unie a jejích členských států v oblasti rozvoje nízkouhlíkového hospodářství a případných aktualizací těchto strategií v souladu s rozhodnutím 1/CP.16;

b)

emise skleníkových plynů uvedené v příloze I tohoto nařízení z odvětví a zdrojů a pohlcení pomocí propadů, na něž se vztahují národní inventury skleníkových plynů podle čl. 4 odst. 1 písm. a) úmluvy UNFCCC a které jsou vypouštěny na území členských států;

c)

emise skleníkových plynů spadající do oblasti působnosti čl. 2 odst. 1 rozhodnutí č. 406/2009/ES;

d)

dopady na klima, které nejsou spojeny s CO2 a souvisejí s emisemi z civilního letectví;

e)

odhady Unie a jejích členských států týkající se antropogenních emisí ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů skleníkových plynů, na něž se nevztahuje Montrealský protokol, a na související politiky a opatření členských států;

f)

celkovou finanční a technologickou podporu rozvojovým zemím v souladu s požadavky podle úmluvy UNFCCC;

g)

používání výnosů z dražeb povolenek v souladu s čl. 3d odst. 1 a 2 a čl. 10 odst. 1 směrnice 2003/87/ES;

h)

opatření členských států zaměřená na přizpůsobení se změně klimatu.

1)

„potenciálem globálního oteplování“ celkové přispění plynu ke globálnímu oteplování na základě emise jedné jednotky tohoto plynu v poměru k jedné jednotce referenčního plynu, CO2, kterému je přiřazena hodnota 1;

2)

„národním inventurním systémem“ systém institucionálních, právních a procesních opatření členského státu pro odhad antropogenních emisí ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů skleníkových plynů, které nejsou kontrolovány Montrealským protokolem, a pro vykazování a archivaci informací o inventurách v souladu s rozhodnutím 19/CMP.1 nebo dalšími příslušnými rozhodnutími orgánů úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu;

3)

„příslušnými inventurními orgány“ orgány, které mají v rámci národního inventurního systému na starosti sestavování inventury skleníkových plynů;

4)

„zajištěním kvality“ („QA“) plánovaný systém přezkumných postupů, jehož účelem je zajistit splnění cílů v oblasti kvality údajů a vykazování nejlepších možných odhadů a informací v zájmu podpory účinnosti programu kontroly kvality a poskytnutí pomoci členským státům;

5)

„kontrolou kvality“ („QC“) systém běžných technických činností určených k měření a kontrole kvality informací a odhadů sestavovaných za účelem zajištění integrity, správnosti a úplnosti údajů, zjištění a řešení chyb a opomenutí, dokumentace a archivace údajů nebo jiných používaných materiálů a zaznamenávání všech činností QA;

6)

„ukazatelem“ kvantitativní nebo kvalitativní faktor nebo proměnná, která umožňuje lépe pochopit pokrok při provádění politik a opatření a trendy emisí skleníkových plynů;

7)

„jednotkou přiděleného množství“ („AAU“) jednotka vydaná v souladu s příslušnými ustanoveními přílohy rozhodnutí 13/CMP.1 konference smluvních stran úmluvy UNFCCC jednající jako shromáždění smluvních stran Kjótského protokolu (dále jen „rozhodnutí 13/CMP.1“) nebo jiných příslušných rozhodnutími orgánů úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu;

8)

„jednotkou propadů“ („RMU“) jednotka vydaná v souladu s příslušnými ustanoveními přílohy rozhodnutí 13/CMP.1 nebo jiných příslušných rozhodnutí orgánů úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu;

9)

„jednotkou snížení emisí“ („ERU“) jednotka vydaná v souladu s příslušnými ustanoveními přílohy rozhodnutí 13/CMP.1 nebo jiných příslušných rozhodnutí orgány úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu;

10)

„ověřeným snížením emisí“ („CER“) jednotka vydaná v souladu s článkem 12 Kjótského protokolu a požadavky podle tohoto protokolu a příslušnými ustanoveními přílohy rozhodnutí 13/CMP.1 nebo jiných příslušných rozhodnutí orgánů úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu;

11)

„dočasným ověřeným snížením emisí“ („tCER“) jednotka vydaná v souladu s článkem 12 Kjótského protokolu a požadavky přijatými podle tohoto protokolu, jakož i v souladu s příslušnými ustanoveními přílohy rozhodnutí 13/CMP.1 nebo jiných příslušných rozhodnutí orgánů úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu, tedy kredity vydané za pohlcení emisí, které jsou ověřené pro zalesňování nebo obnovu lesů (opětovné zalesňování) v rámci projektu mechanismu čistého rozvoje, jež budou nahrazeny po skončení platnosti na konci druhého kontrolního období;

12)

„dlouhodobým ověřeným snížením emisí“ („lCER“) jednotka vydaná v souladu s článkem 12 Kjótského protokolu a požadavky přijatými podle tohoto protokolu, jakož i v souladu s příslušnými ustanoveními přílohy rozhodnutí 13/CMP.1 nebo jiných příslušných rozhodnutí orgánů úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu, tedy kredity vydané za dlouhodobé pohlcení emisí ověřené pro zalesňování nebo obnovu lesů v rámci projektu mechanismu čistého rozvoje, jež budou nahrazeny po skončení platnosti na konci započítávaného období projektu nebo v případě negativní změny v uložení nebo nepředložení zprávy o ověření.

13)

„národním registrem“ registr ve formě standardizované elektronické databáze, která obsahuje údaje o případném vydání, držení, převodu, získání, zrušení, odebrání, přesunu, nahrazení nebo změny doby skončení platnosti jednotek AAU, RMU, ERU, CER, tCER a lCER;

14)

„politikami a opatřeními“ veškeré nástroje, jejichž cílem je provádění závazků podle čl. 4 odst. 2 písm. a) a b) úmluvy UNFCCC, mezi něž mohou patřit nástroje, jejichž hlavním cílem není omezení a snížení emisí skleníkových plynů;

15)

„systémem pro politiky a opatření a odhady“ systém institucionálních, právních a procesních opatření pro vykazování politik a opatření a odhadů antropogenních emisí skleníkových plynů, na něž se nevztahuje Montrealský protokol, ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů, jak to vyžaduje článek 12 tohoto nařízení;

16)

„předběžným hodnocením politik a opatření“ hodnocení předpokládaných účinků politiky nebo opatření;

17)

„následným hodnocením politik a opatření“ hodnocení předchozích účinků politiky nebo opatření;

18)

„odhady bez opatření“ odhady antropogenních emisí skleníkových plynů ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů, které nezahrnují účinky všech politik a opatření, jež jsou plánovány, přijaty nebo prováděny po roce zvoleném pro příslušný odhad jako rok výchozí;

19)

„odhady s opatřeními“ odhady antropogenních emisí skleníkových plynů ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů, které zahrnují účinky politik a opatření z hlediska snížení emisí skleníkových plynů, jež byly přijaty a provedeny;

20)

„odhady s dodatečnými opatřeními“ odhady antropogenních emisí skleníkových plynů ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů, které zahrnují účinky politik a opatření z hlediska snížení emisí skleníkových plynů, jež byly přijaty a provedeny za účelem zmírnění změny klimatu, jakož i politiky a opatření, které se k tomuto účelu plánují;

21)

„analýzou citlivosti“ vyšetření modelového algoritmu nebo předpokladu za účelem kvantifikace toho, jak citlivé nebo stabilní jsou modelové výstupní údaje ve vztahu ke změnám vstupních údajů nebo výchozích předpokladů. Provádí formou variací vstupních hodnot nebo modelových rovnic, přičemž se sleduje, jak se na základě těchto variací mění modelové výstupní údaje;

22)

„podporou spojenou se zmírňováním změny klimatu“ podpora činností v rozvojových zemích, které přispívají k plnění cíle stabilizace koncentrací skleníkových plynů v atmosféře na úrovni, která by zabránila nebezpečnému narušení klimatického systému lidskou činností;

23)

„podporou spojenou s přizpůsobováním se změně klimatu“ podpora činností v rozvojových zemích, jejichž účelem je snížit zranitelnost lidských nebo přírodních systémů vůči dopadům změny klimatu a rizikům s klimatem spojeným udržováním nebo zvyšováním přizpůsobivosti a odolnosti rozvojových zemí;

24)

„technickými opravami“ úpravy odhadů národních inventur skleníkových plynů provedené v souvislosti s přezkumem prováděným podle článku 19 v případě, že předložené inventurní údaje jsou neúplné nebo sestavené způsobem, který není v souladu s příslušnými mezinárodními nebo unijními pravidly nebo pokyny, a jež mají nahradit původně předložené odhady;

25)

„přepočty“ v souladu s pokyny pro vykazování ročních inventur podle úmluvy UNFCCC postup vytváření nových odhadů antropogenních emisí ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů z dříve předložených inventur v důsledku změn metodik nebo způsobu získávání a používání emisních faktorů a údajů o činnosti, zahrnutí nových kategorií zdrojů a propadů, nebo nových plynů nebo změn v hodnotě potenciálu globálního oteplování skleníkových plynů.

a)

k transparentnímu a přesnému monitorování skutečného a plánovaného pokroku dosaženého členskými státy – mimo jiné za přispění opatření Unie – při plnění závazků Unie a členských států k omezování nebo snižování antropogenních emisí skleníkových plynů podle úmluvy UNFCCC;

b)

ke splnění závazků členských států v oblasti snižování emisí skleníkových plynů v souladu s rozhodnutím č. 406/2009/ES a k dosažení dlouhodobého snížení emisí a posílení pohlcování pomocí propadů ve všech odvětvích v souladu s cílem Unie snížit do roku 2050 nákladově-efektivním způsobem emise o 80 až 95 % v porovnání s úrovněmi v roce 1990, a to v souvislosti se snížením ze strany rozvinutých zemí jako celku, jež je podle IPCC nezbytné.

a)

k údajům a metodám vykazovaným u činností a zařízení v souladu se směrnicí 2003/87/ES pro účely vypracování národních inventur skleníkových plynů a aby byla zajištěna jednotnosti emisí skleníkových plynů vykazovaných v rámci systému Unie pro obchodování s emisemi a v národních inventurách skleníkových plynů;

b)

případně k údajům o fluorovaných plynech shromážděným prostřednictvím systémů podávání zpráv v jednotlivých oblastech podle čl. 6 odst. 4 nařízení (ES) č. 842/2006 pro účely vypracování národních inventur skleníkových plynů;

c)

případně k emisím, výchozím údajům a metodikám vykazovaným zařízeními podle nařízení (ES) č. 166/2006 pro účely vypracování národních inventur skleníkových plynů;

d)

k údajům vykazovaným podle nařízení (ES) č. 1099/2008.

a)

využívat systémy podávání zpráv zavedené podle čl. 6 odst. 4 nařízení (ES) č. 842/2006 za účelem zlepšení odhadů fluorovaných plynů v národních inventurách skleníkových plynů;

b)

provádět roční kontroly souladu uvedené v čl. 7 odst. 1 písm. l) a m).

a)

program zajišťování kvality a kontroly kvality, který zahrnuje stanovení cílů kvality a vytvoření plánu zajištění kvality a kontroly kvality inventur. Komise je členským státům při provádění programů zajištění kvality a kontroly kvality nápomocna;

b)

postup pro odhadování údajů chybějících v národní inventuře prováděné po konzultaci s dotyčným členským státem;

c)

přezkumy inventur skleníkových plynů členských států podle článku 19.

a)

své antropogenní emise skleníkových plynů uvedených v příloze I tohoto nařízení a antropogenní emise skleníkových plynů uvedených v čl. 2 odst. 1 rozhodnutí č. 406/2009/ES za rok X–2 v souladu s požadavky na vykazování podle úmluvy UNFCCC. Aniž je dotčeno vykazování skleníkových plynů uvedených v příloze I tohoto nařízení, se hodnoty emisí CO2 z kategorie zdrojů „1.A.3.A civilní letectví“ podle IPCC považují pro účely článku 3 a čl. 7 odst. 1 rozhodnutí č. 406/2009/ES za rovné nule;

b)

údaje podle požadavků UNFCCC na podávání zpráv týkající se jejich antropogenních emisích oxidu uhelnatého (CO), oxidu siřičitého (SO2), oxidů dusíku (NOx) a těkavých organických sloučenin za rok X-2, které jsou v souladu s údaji již vykazovanými podle článku 7 směrnice 2001/81/ES a Úmluvy EHK OSN o dálkovém znečišťování ovzduší přecházejícím hranice států;

c)

své antropogenní emise skleníkových plynů ze zdrojů a pohlcení CO2 pomocí propadů vyvolané činnostmi v oblasti LULUCF za rok X–2 v souladu s požadavky na vykazování podle UNFCCC;

d)

své antropogenní emise skleníkových plynů ze zdrojů a pohlcení CO2 pomocí propadů vyvolané činnostmi v oblasti LULUCF v souladu s rozhodnutím č. 529/2013/EU a Kjótským protokolem a informace o započítání těchto emisí a jejich pohlcování v důsledku činností v oblasti LULUCF v souladu s rozhodnutím č. 529/2013/EU a s čl. 3 odst. 3 a 4 Kjótského protokolu, jakož i příslušnými rozhodnutími podle tohoto protokolu, za období mezi rokem 2008 nebo jinými příslušnými roky a rokem X-2. Pokud členské státy započítávají obhospodařování orné půdy, obhospodařování pastvin, obnovu vegetace nebo odvodňování a zavodňování mokřadů, vykazují kromě toho své emise skleníkových plynů ze zdrojů a jejich pohlcení pomocí propadů pro každou tuto činnost za příslušný referenční rok nebo období uvedené v příloze VI rozhodnutí č. 529/2013/EU a příloze rozhodnutí 13/CMP.1. Členské státy při dodržování svých povinností podávat zprávy podle tohoto písmene, a zejména při předkládání informací o emisích a pohlceních v souvislosti s jejich povinnostmi započítávání uvedenými v rozhodnutí č. 529/2013/EU, předkládají informace při plném zohlednění platných pokynů IPCC pro správnou praxi v oblasti LULUCF;

e)

jakékoli změny informací uvedených v písmenech a) až d) za období mezi příslušným referenčním rokem nebo obdobím a rokem X-3, včetně důvodů těchto změn;

f)

informace o ukazatelích za rok X-2, jak jsou uvedeny v příloze III;

g)

informace z jejich národního registru o vydání, nabytí, držení, převodu, zrušení, stažení a přesunu jednotek AAU, RMU, ERU, CER, tCER a lCER za rok X-1;

h)

souhrnné informace o uzavřených převodech podle čl. 3 odst. 4 a 5 rozhodnutí č. 406/2009/ES za rok X-1;

i)

informace o využívání společného provádění, mechanismu čistého rozvoje a mezinárodního obchodování s emisemi podle článků 6, 12 a 17 Kjótského protokolu nebo o jakémkoli dalším flexibilním mechanismu stanoveném jinými nástroji přijatými konferencí smluvních stran úmluvy UNFCCC nebo konferencí smluvních stran úmluvy UNFCCC jednající jako shromáždění smluvních stran Kjótského protokolu, za účelem splnění svých kvantifikovaných závazků k omezení nebo snížení emisí podle článku 2 rozhodnutí č. 2002/358/ES a Kjótského protokolu nebo jakýchkoli budoucích závazků podle úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu za rok X-2;

j)

informace o krocích podniknutých za účelem zlepšení odhadů inventur, zejména v oblastech inventury, které byly na základě odborných přezkumů předmětem úprav nebo doporučení;

k)

skutečné nebo odhadované příděly ověřených emisí vykazovaných zařízeními a provozovateli podle směrnice 2003/87/ES na kategorie zdrojů národní inventury skleníkových plynů, pokud je to možné, a poměr těchto ověřených emisí k celkovým vykázaným emisím skleníkových plynů z těchto kategorií zdrojů za rok X-2;

l)

případně výsledky kontrol souladu emisí vykázaných v inventurách skleníkových plynů za rok X-2 s ověřenými emisemi vykázanými v souladu se směrnicí 2003/87/ES;

m)

případně výsledky kontrol souladu údajů použitých pro odhad emisí při sestavování inventur skleníkových plynů za rok X-2 s:

n)

popis změn svého národního inventurního systému;

o)

popis změn národního registru;

p)

informace o jejich plánu v oblasti zajištění kvality a kontroly kvality, obecné hodnocení nejistoty a obecné posouzení úplnosti, a pokud jsou k dispozici, další prvky zprávy o národní inventuře skleníkových plynů nezbytné pro přípravu zprávy o inventuře skleníkových plynů v Unii.

a)

doplnit látky na seznam nebo odstranit látky ze seznamu skleníkových plynů uvedeného v příloze I tohoto nařízení nebo doplnit, odstranit nebo pozměnit ukazatele uvedené v příloze III tohoto nařízení v souladu s příslušnými rozhodnutími přijatými orgány úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu nebo orgány v rámci dohod z nich vycházejících či na ně navazujících;

b)

zohlednit změny v souvislosti s potenciálem globálního oteplování a mezinárodně dohodnutými pokyny k inventurám v souladu s příslušnými rozhodnutími orgánů úmluvy UNFCCC nebo Kjótského protokolu nebo orgánů v rámci dohod z nich vycházejících či na ně navazujících.

a)

popis svého národního systému pro podávání zpráv o politikách a opatřeních nebo o souborech opatření a pro vykazování odhadů antropogenních emisí skleníkových plynů ze zdrojů a pohlcení pomocí propadů v souladu s čl. 12 odst. 1, pokud tento popis dosud nebyl předložen, nebo informace o jakýchkoli změnách tohoto systému, pokud již tento popis předložily;

b)

aktualizace týkající se strategií rozvoje nízkouhlíkového hospodářství uvedených v článku 4 a pokroku při provádění těchto strategií;

c)

informace o vnitrostátních politikách a opatřeních nebo souborech opatření a o provádění politik a opatření nebo souborů opatření Unie, které omezují nebo snižují emise skleníkových plynů ze zdrojů nebo podporují pohlcení pomocí propadů, poskytované v rozlišení podle odvětví a uspořádané podle jednotlivých plynů nebo skupin plynů (HFC a PFC) uvedených v příloze I. Tyto informace musí odkazovat na platné a příslušné vnitrostátní nebo unijní politiky a zahrnují:

d)

informace uvedené v čl. 6 odst. 1 písm. d) rozhodnutí č. 406/2009/ES;

e)

informace o tom, do jaké míry opatření členského státu představuje významnou součást úsilí vyvíjeného na vnitrostátní úrovni i do jaké míry odhadované využití společného provádění, mechanismu čistého rozvoje a mezinárodního obchodování s emisemi doplňuje vnitrostátní opatření v souladu s příslušnými ustanoveními Kjótského protokolu a rozhodnutími přijatými podle tohoto protokolu.

a)

odhady bez opatření, jsou-li k dispozici, odhady s opatřeními a, jsou-li k dispozici, odhady s dodatečnými opatřeními;

b)

celkové odhady skleníkových plynů a samostatné odhady předpokládaných emisí skleníkových plynů pro zdroje emisí, na něž se vztahuje směrnice 2003/87/ES a rozhodnutí č. 406/2009/ES;

c)

dopad politik a opatření určených podle článku 13. Jestliže tyto politiky a opatření zahrnuty nejsou, je zapotřebí tuto skutečnost jasně uvést a vysvětlit;

d)

výsledky analýzy citlivosti provedené za účelem sestavení odhadů;

e)

veškeré příslušné odkazy na posouzení a technické zprávy, z nichž tyto odhady vycházejí, uvedené v odstavci 4.

a)

podrobné odůvodnění uvedené v čl. 6 odst. 2 rozhodnutí č. 406/2009/ES;

b)

informace o použití výnosů v roce X–1, které členský stát získal z dražeb povolenek v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice 2003/87/ES, včetně informací o těchto výnosech, které byly použity k jednomu nebo více z účelů uvedených v čl. 10 odst. 3 této směrnice, nebo o ekvivalentu těchto výnosů ve finanční hodnotě a o opatřeních přijatých podle uvedeného článku;

c)

informace o používání všech výnosů, podle určení členského státu, které získal z dražeb povolenek v oblasti letectví v souladu s čl. 3d odst. 1 nebo 2 směrnice 2003/87/ES; tyto informace se poskytnou v souladu s čl. 3d odst. 4 uvedené směrnice;

d)

informace uvedené v čl. 6 odst. 1 písm. b) rozhodnutí č. 406/2009/ES a informace o tom, jak jejich nákupní politika podporuje plnění mezinárodní dohody o změně klimatu;

e)

informace o uplatňování čl. 11b odst. 6 směrnice 2003/87/ES, pokud jde o projektové činnosti výroby hydroelektrické energie s výrobní kapacitou přesahující 20 MW.

a)

kontroly za účelem ověření transparentnosti, přesnosti, jednotnosti, srovnatelnosti a úplnosti předložených informací;

b)

kontroly za účelem zjištění případů, kdy jsou údaje inventur připravovány způsobem, který není v souladu s pokyny úmluvy UNFCCC nebo pravidly Unie, a

c)

případný výpočet nutných technických oprav, které z přezkumu vyplynou, na základě konzultace s členskými státy.

a)

doporučení pocházející z dřívějších přezkumů provedených Unií nebo v rámci úmluvy UNFCCC, která nebyla provedena, nebo otázky, které členský stát nevysvětlil;

b)

nadhodnocené nebo podhodnocené údaje související s některou klíčovou kategorií v inventuře daného členského státu,

a)

závazky podle článku 4 úmluvy UNFCCC a článku 3 Kjótského protokolu, které jsou dále stanoveny v rozhodnutích přijatých konferencí smluvních stran úmluvy UNFCCC nebo konferencí smluvních stran úmluvy UNFCCC jednající jako shromáždění smluvních stran Kjótského protokolu. Posouzení plnění těchto závazků vychází z informací poskytnutých podle článků 7, 8, 10 a 13 až 17;

b)

povinnosti stanovené v článku 3 rozhodnutí č. 406/2009/ES. Posouzení dodržování těchto povinností vychází z informací poskytnutých podle článků 7, 8, 13 a 14.

a)

sestavení inventury skleníkových plynů Unie a vypracování zprávy o inventuře skleníkových plynů Unie v souladu s čl. 7 odst. 5;

b)

vypracování sdělení Unie obsahujícího údaje z národních inventur v souladu s článkem 12 úmluvy UNFCCC a dvouleté zprávy Unie v souladu s rozhodnutím 2/CP.17 nebo s následnými příslušnými rozhodnutími přijatými orgány úmluvy UNFCCC;

c)

postupu přezkumu a zajištění souladu podle úmluvy UNFCCC a Kjótského protokolu v souladu s příslušnými rozhodnutími podle úmluvy UNFCCC a Kjótského protokolu, jakož i postupu Unie pro přezkum inventur skleníkových plynů členských států uvedený v článku 19 tohoto nařízení;

d)

jakýchkoliv úprav v souladu s čl. 5 odst. 2 Kjótského protokolu nebo vyplývajících z přezkumu provedeného Unií podle článku 19 tohoto nařízení nebo jiných změn inventur a zpráv o inventurách, které byly nebo mají být předloženy sekretariátu úmluvy UNFCCC;

e)

sestavení přibližné inventury skleníkových plynů Unie podle článku 8 tohoto nařízení;

f)

podávání zpráv v souvislosti s odebráním jednotek AAU, RMU, ERU, CER, tCER a lCER po uplynutí dodatečného období uvedeného v odstavci 14 rozhodnutí 13/CMP.1 za účelem splnění závazků v souladu s čl. 3 odst. 1 Kjótského protokolu.

a)

sestavování inventury skleníkových plynů Unie a vypracování zprávy o inventuře skleníkových plynů Unie;

b)

provádění postupů zajištění kvality a kontroly kvality za účelem sestavení inventury skleníkových plynů Unie;

c)

vypracování odhadů pro údaje nevykazované v národních inventurách skleníkových plynů;

d)

provádění přezkumů;

e)

sestavování přibližné inventury skleníkových plynů Unie;

f)

sestavování informací poskytovaných členskými státy o politikách a opatřeních a odhadech;

g)

provádění postupů zajištění kvality a kontroly kvality v souvislosti s výkazy a informacemi, jež členské státy podávají o odhadech, politikách a opatřeních;

h)

příprava odhadů pro údaje o odhadech nevykazované členskými státy;

i)

sestavení údajů potřebných pro výroční zprávu, kterou vypracovává Komise a předkládá ji Evropskému parlamentu a Radě;

j)

šíření informací shromážděných v souladu s tímto nařízením, včetně správy a aktualizace databáze zmírňujících politik a opatření členských států, a evropské platformy pro přizpůsobení se změně klimatu ve vztahu k dopadům změny klimatu a zranitelnosti a přizpůsobování se této změně.

18.6.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 165/41

(1)

Elektronické komunikace, infrastruktura a služby jsou jak přímo, tak nepřímo důležitými faktory hospodářského a sociálního rozvoje. Hrají důležitou roli pro společnost a samy o sobě se staly obecně rozšířenými podobně jako zařízení pro dodávku elektřiny a vody a představují také důležité faktory při zásobování elektřinou, vodou a poskytování dalších klíčových služeb. Komunikační sítě plní funkci sociálního a inovačního katalyzátoru, přičemž znásobují dopad technologií a formují chování spotřebitelů, modely podnikání, průmysl, jakož i občanství a politický život. Jejich narušení může způsobit značnou fyzickou újmu a sociální a hospodářské škody, což zdůrazňuje význam opatření ke zvýšení ochrany a odolnosti zaměřených na zajištění kontinuity klíčových služeb. Bezpečnost elektronických komunikací, infrastruktury a služeb, zejména jejich integrita, dostupnost a důvěrnost, je postavena před výzvy, které se neustále rozšiřují a které mimo jiné souvisí s jednotlivými složkami komunikační infrastruktury a softwarem řídicím tyto složky, s infrastrukturou obecně a se službami poskytovanými prostřednictvím této infrastruktury. Obavy společnosti vzrůstají v neposlední řadě kvůli možným problémům z důvodu složitosti systému, poruch, systémových nedostatků, nehod, chyb a útoků, které mohou mít důsledky pro elektronickou a fyzickou infrastrukturu zajišťující služby důležité pro blahobyt evropských občanů.

(2)

Oblast hrozeb se neustále mění a bezpečnostní události mohou podlomit důvěru uživatelů v technologie, sítě a služby, a tím ovlivnit jejich schopnost plně využívat potenciálu vnitřního trhu a rozšířeného využívání informačních a komunikačních technologií (IKT).

(3)

Pravidelné posuzování stavu bezpečnosti sítí a informací v Unii na základě spolehlivých údajů Unie, ale i systematických předpovědí budoucího vývoje, výzev a hrozeb, a to jak na unijní, tak na celosvětové úrovni, je proto důležité pro tvůrce politik, odvětví a uživatele.

(4)

Rozhodnutím 2004/97/ES, Euratom (3), přijatém na zasedání Evropské rady dne 13. prosince 2003, zástupci členských států rozhodli, že Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací (ENISA), která byla zřízena na základě návrhu Komise, bude mít sídlo v Řecku ve městě, které určí řecká vláda. Na základě tohoto rozhodnutí řecká vláda určila, že ENISA bude mít své sídlo v Heraklionu na Krétě.

(5)

Dne 1.dubna 2005 byla mezi agenturou a hostitelským členským státem uzavřena dohoda o sídle.

(6)

Hostitelský členský stát agentury by měl zajistit co nejlepší podmínky pro bezproblémové a účinné fungování agentury. V zájmu zajištění řádného a účinného plnění úkolů agentury, přijímání a udržení si zaměstnanců a v zájmu zvýšení účinnosti v oblasti vytváření sítí je naprosto nezbytné, aby bylo sídlo agentury vhodně umístěno, přičemž by mimo jiné mělo být zajištěno odpovídající dopravní spojení a zařízení pro manžely/manželky a děti zaměstnanců agentury. Nezbytná opatření by měla být stanovena v dohodě mezi agenturou a daným hostitelským členským státem uzavřené poté, co bude schválena správní rady agentury.

(7)

S cílem zlepšit svou provozní účinnost agentura zřídila pobočku v metropolitní oblasti Atén, jež by měla být spravována se souhlasem a za podpory hostitelského členského státu a v níž by měli pracovat provozní zaměstnanci agentury. Zaměstnanci administrativního úseku agentury (včetně výkonného ředitele) a zaměstnanci finančního oddělení, oddělení sekundárního výzkumu a analýz, oddělení pro správu informačních technologií a zařízení, oddělení pro lidské zdroje, oddělení pro odborné vzdělávání a oddělení pro komunikaci a veřejné záležitosti by měli mít svá pracoviště v Heraklionu.

(8)

Agentura má právo rozhodovat o svých organizačních záležitostech v zájmu zajištění řádného a účinného plnění svých úkolů, přičemž má dodržovat ustanovení o svém sídle a o pobočce v Aténách uvedená v tomto nařízení. S cílem zajistit vykonávání úkolů, v jejichž rámci je nezbytné spolupracovat s klíčovými zúčastněnými stranami, jako jsou orgány Unie, by agentura měla zejména přijmout potřebná praktická opatření zvyšující operační účinnost v této oblasti.

(9)

Evropský parlament a Rada přijaly v roce 2004 nařízení (ES) č. 460/2004 (4) o zřízení agentury ENISA za účelem přispět k cílům zajištění vysoké úrovně bezpečnosti sítí a informací v Unii a vytvoření kultury bezpečnosti sítí a informací v zájmu občanů, spotřebitelů, podniků a veřejné správy. V roce 2008 přijaly Evropský parlament a Rada nařízení (ES) č. 1007/2008 (5), kterým byl mandát agentury prodloužen do března 2012. Nařízení (ES) č. 580/2011 (6) prodlužuje mandát agentury do 13. září 2013.

(10)

Agentura by měla být nástupcem agentury ENISA zřízené nařízením (ES) č. 460/2004. Podle rozhodnutí zástupců členských států přijatého na zasedání Evropské rady dne 13. prosince 2003 by měl hostitelský členský stát udržovat a dále rozvíjet současná praktická ujednání, aby zajistil bezproblémový a účelný provoz agentury, včetně její pobočky se sídlem v Aténách, a usnadnil přijímání vysoce kvalifikovaných zaměstnanců a jejich udržení.

(11)

Od vytvoření agentury ENISA se úkoly v bezpečnosti sítí a informací změnily spolu s technologií, vývojem trhu a sociálně ekonomickým vývojem a byly předmětem dalšího zvažování a diskuse. Unie v reakci na měnící se úkoly aktualizovala své priority pro politiku bezpečnosti sítí a informací. Cílem tohoto nařízení je posílit agenturu, aby úspěšně přispívala k úsilí orgánů Unie a členských států o rozvoj evropské kapacity pro zvládnutí úkolů týkajících se bezpečnosti sítí a informací.

(12)

Opatření vnitřního trhu v oblasti bezpečnosti elektronických komunikací a obecněji v bezpečnosti sítí a informací si vyžadují různé formy technických a organizačních postupů orgánů Unie a členských států. Nestejnorodé uplatňování těchto požadavků může vést k neúčinným řešením a vytvářet překážky vnitřního trhu. Je tedy třeba vytvořit odborné středisko na úrovni Unie, které by poskytovalo pokyny, poradenství a pomoc v otázkách týkajících se bezpečnosti sítí a informací a které by bylo oporou orgánů Unie a členských států. Agentura může reagovat na tyto potřeby rozvojem a udržováním vysoké úrovně odborných znalostí a tím, že bude nápomocna orgánům Unie, členským státům a následně i podnikatelskému sektoru při dodržování právních a regulačních požadavků bezpečnosti sítí a informací a odhalování a řešení problémů v oblasti bezpečnosti sítí a informací, a bude tak přispívat k řádnému fungování vnitřního trhu.

(13)

Agentura by měla plnit úkoly, které jí byly uloženy právními akty Unie v oblasti elektronických komunikací, a celkově přispívat k vyšší úrovni bezpečnosti elektronických komunikací i ochrany soukromí a osobních údajů kromě jiného poskytováním odborných znalostí a poradenství, podporou výměny osvědčených postupů a předkládáním politických doporučení.

(14)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (7) požaduje, aby poskytovatelé veřejných elektronických komunikačních sítí nebo veřejně dostupných elektronických komunikačních služeb přijali příslušná opatření k zachování jejich integrity a bezpečnosti a stanoví vnitrostátním regulačním orgánům povinnost případně informovat mimo jiné agenturu o každém narušení bezpečnosti či ztrátě integrity, jež mají významný dopad na fungování sítí či služeb, a předkládat Komisi a agentuře výroční souhrnnou zprávu o obdržených oznámeních a přijatých opatřeních. Směrnice 2002/21/ES dále vyzývá agenturu, aby poskytováním stanovisek přispívala k harmonizaci příslušných technických a organizačních bezpečnostních opatření.

(15)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) (8) stanoví pro poskytovatele veřejně dostupných elektronických komunikací povinnost, aby přijali vhodná technická a organizační opatření k zajištění bezpečnosti svých služeb, a stanoví také požadavek na zachování důvěrného charakteru sdělení a souvisejících provozních údajů. Pro poskytovatele služeb elektronických komunikací směrnice 2002/58/ES zavádí povinnost informovat o narušení osobních údajů a oznamovat je. Také požaduje, aby Komise s agenturou konzultovala veškerá technická prováděcí opatření, která mají být přijata, pokud jde o okolnosti nebo formát a postupy, jež se vztahují na povinnost informovat o narušení osobních údajů a oznamovat je. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (9) požaduje, aby členské státy stanovily, že osoby kontrolující osobní údaje musí přijmout vhodná technická a organizační opatření na ochranu osobních údajů proti náhodnému nebo nedovolenému zničení, náhodné ztrátě, úpravám, neoprávněnému sdělování nebo přístupu, zejména pokud zpracování zahrnuje předávání údajů v síti, jakož i proti jakékoli jiné podobě nedovoleného zpracování.

(16)

Agentura by měla přispívat k vysoké úrovni bezpečnosti sítí a informací a k lepší ochraně soukromí a osobních údajů a vytvářet a podporovat kulturu bezpečnosti sítí a informací v zájmu občanů, spotřebitelů, podniků a organizací veřejného sektoru v Unii, a napomáhat tak řádnému fungování vnitřního trhu. K dosažení tohoto cíle by agentuře měly být přiděleny nezbytné rozpočtové prostředky.

(17)

Vzhledem ke stále většímu významu elektronických sítí a komunikací, které nyní představují páteř evropského hospodářství, a stávající velikosti digitálního hospodářství by mělo dojít k navýšení finančních a lidských zdrojů vyčleněných pro agenturu tak, aby odpovídaly její posílené úloze a úkolům a jejímu klíčovému postavení při obraně evropského digitálního ekosystému.

(18)

Agentura by měla působit jako referenční bod a působit spolehlivě a důvěryhodně díky své nezávislosti, kvalitě poradenství, které poskytuje, a informacím, které šíří, transparentnosti svých postupů a metodám práce a náležité péči při plnění svých úkolů. Agentura by měla navázat na vnitrostátní úsilí a úsilí Unie a plnit své úkoly v plné spolupráci s orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a členskými státy a měla by být otevřena kontaktům s průmyslem a ostatními zúčastněnými stranami. Agentura by kromě toho měla vycházet ze vstupů soukromého sektoru a spolupráce s ním, což hraje významnou úlohu při zajišťování elektronických komunikací, infrastruktur a služeb.

(19)

V souboru úkolů by mělo být uvedeno, jak má agentura plnit své cíle a současně zajistit flexibilitu svých činností. Úkoly plněné agenturou by měly zahrnovat sběr příslušných informací a údajů potřebných k uskutečnění analýz rizik pro bezpečnost a odolnost elektronických komunikací, infrastruktury a služeb a k posouzení stavu bezpečnosti sítí a informací v Unii ve spolupráci s členskými státy, Komisí a případně s příslušnými zúčastněnými stranami. Agentura by měla zajistit koordinaci a spolupráci s orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a členskými státy a zvýšit spolupráci mezi zúčastněnými stranami v Evropě, a to zejména tím, že do svých činností zapojí příslušné vnitrostátní orgány a orgány Unie a špičkové odborníky soukromého sektoru v příslušných oblastech, zejména provozovatele sítí a poskytovatele služeb elektronických komunikací, výrobce vybavení sítí a prodejce softwaru, přičemž je nutno vzít v úvahu, že sítě a informační systémy jsou tvořeny spojením hardwaru, softwaru a služeb. Agentura by měla být nápomocna orgánům Unie a členským státům v dialogu s průmyslem při řešení bezpečnostních problémů hardwarových a softwarových produktů, a přispívat tím ke společnému přístupu k bezpečnosti sítí a informací.

(20)

Agentuře by měly být poskytnuty strategie v oblasti bezpečnosti sítí a informací, které zveřejnily orgány, instituce či jiné subjekty Unie nebo jednotlivé členské státy, aby měla k dispozici potřebné informace a zabránilo se zdvojování činností. Agentura by měla tyto strategie analyzovat a zajistit, aby byly předkládány ve formátu, který umožní jejich srovnání. Uvedené strategie a analýzy by měla v elektronické formě zpřístupnit veřejnosti.

(21)

Agentura by měla být Komisi nápomocna prostřednictvím poradenství, stanovisek a analýz ke všem záležitostem Unie souvisejícím s rozvojem politiky v oblasti bezpečnosti sítí a informací včetně ochrany kritické informační infrastruktury a odolnosti. Agentura by měla být rovněž nápomocna orgánům, institucím a jiným subjektům Unie a případně členským státům, které o to požádají, v jejich úsilí rozvíjet politiku a způsobilost bezpečnosti sítí a informací.

(22)

Agentura by měla plně zohlednit činnosti probíhající v oblasti výzkumu, vývoje a technologického hodnocení, zejména činnosti prováděné v rámci různých výzkumných iniciativ Unie, aby mohla orgánům, institucím a jiným subjektům Unie a případně členským státům, které o to požádají, poskytovat poradenství ohledně potřeb výzkumu v oblasti bezpečnosti sítí a informací.

(23)

Agentura by měla být nápomocna orgánům, institucím a jiným subjektům Unie, jakož i členským státům v jejich úsilí vytvářet a zvyšovat mezinárodní schopnost a připravenost předcházet problémům a incidentům v oblasti bezpečnosti sítí a informací, odhalovat je a reagovat na ně. Agentura by v tomto ohledu měla usnadňovat spolupráci mezi členskými státy navzájem a mezi Komisí a orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a členskými státy. Agentura by za tímto účelem měla podporovat členské státy v jejich neustálém úsilí zvyšovat schopnost reakce a organizovat a provádět evropská a na žádost jednotlivých členských států vnitrostátní cvičení v oblasti kybernetické bezpečnosti.

(24)

K lepšímu pochopení úkolů v oblasti bezpečnosti sítí a informací je třeba, aby agentura analyzovala současná a nově se objevující rizika. Agentura by za tímto účelem měla ve spolupráci s členskými státy a případně statistickými orgány a dalšími subjekty shromáždit příslušné informace. Agentura by měla být rovněž nápomocna orgánům, institucím a jiným subjektům Unie a členským státům v jejich úsilí zaměřeném na sběr, analýzu a šíření údajů o bezpečnosti sítí a informací. Sběr příslušných statistických informací a údajů potřebných pro provádění analýz rizik pro bezpečnost a odolnost elektronických komunikací, infrastruktury a služeb by měl probíhat na základě informací poskytovaných členskými státy a na základě informovanosti agentury o infrastrukturách IKT orgánů Unie a v souladu s předpisy Unie a vnitrostátními předpisy v souladu s právem Unie. Agentura by na základě těchto informací měla udržovat povědomí o aktuálním stavu bezpečnosti sítí a informací a souvisejících tendencích v Unii v zájmu orgánů, institucí a jiných subjektů Unie a členských států.

(25)

Při plnění svých úkolů by agentura měla usnadňovat spolupráci mezi Unií a členskými státy v zájmu zlepšení informovanosti o stavu bezpečnosti sítí a informací v Unii.

(26)

Agentura by měla usnadňovat spolupráci mezi příslušnými nezávislými regulačními orgány členských států, zejména podporovat rozvoj, prosazování a výměnu osvědčených postupů a norem pro vzdělávací programy a programy na zvýšení informovanosti. Rozšířená výměna informací mezi členskými státy tato opatření usnadní. Agentura by měla přispívat ke zvyšování informovanosti jednotlivých uživatelů elektronických komunikací, infrastruktur a služeb, a to i tím, že bude nápomocna členským státům, které se rozhodly používat platformu pro informace ve veřejném zájmu podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) (10) k poskytování příslušných informací veřejného zájmu týkajících se bezpečnosti sítí a informací, a také tím, že bude nápomocna při vypracovávání těchto informací, které mají být součástí dodávky nových zařízení určených k použití ve veřejných komunikačních sítích. Agentura by měla rovněž podporovat spolupráci mezi zúčastněnými stranami na úrovni Unie, zčásti podporou sdílení informací, osvětových kampaní a vzdělávacích a školících programů.

(27)

Agentura by mimo jiné měla být nápomocna příslušným orgánům, institucím a jiným subjektům Unie a členským státům při provádění veřejných vzdělávacích kampaní pro koncové uživatele, jejichž cílem je podporovat bezpečnější chování jednotlivců na internetu a zvyšovat informovanost o potenciálních hrozbách v kybernetickém světě, včetně počítačové kriminality jako phishingové útoky, botnety, finanční a bankovní podvody, jakož i podporovat základní nástroje ověřování a ochrany údajů.

(28)

Agentura by měla za účelem zajištění náležitého plnění svých cílů spolupracovat s příslušnými subjekty, včetně subjektů, které se zabývají počítačovou kriminalitou (například Europol) a ochranou soukromí, a vyměňovat si s nimi know-how a osvědčené postupy a poskytovat jim poradenství ohledně aspektů bezpečnosti sítí a informací, které by mohly mít dopad na jejich práci. Agentura by se měla snažit o dosažení součinnosti mezi úsilím těchto subjektů a jejím vlastním úsilím o prosazování vysoké bezpečnosti sítí a informací. Zástupcům vnitrostátních a unijních donucovacích orgánů a orgánů na ochranu soukromí by měla být umožněna účast ve stálé skupině zúčastněných stran. Při spolupráci s donucovacími orgány týkající se aspektů bezpečnosti sítí a informací, které by mohly mít dopad na jejich práci, by agentura měla respektovat stávající informační kanály a zavedené sítě.

(29)

Komise zahájila Evropské partnerství mezi veřejným a soukromým sektorem pro odolnost jako flexibilní unijní platformu pro spolupráci v oblasti odolnosti infrastruktury IKT, v němž by agentura měla plnit úlohu zprostředkovatele a spojovat zúčastněné strany veřejného a soukromého sektoru za účelem posuzování priorit veřejné politiky, hospodářského a tržního rozměru úkolů a opatření pro odolnost IKT.

(30)

Agentura by za účelem podpory bezpečnosti sítí a informací a jejího zviditelnění měla usnadňovat spolupráci mezi příslušnými veřejnými orgány členských států, zejména prostřednictvím podpory rozvoje a výměny osvědčených postupů a programů na zlepšování informovanosti, ale i posílením jejich osvětových činností. Agentura by měla rovněž podporovat spolupráci mezi zúčastněnými stranami a orgány Unie, a to i podporou sdílení informací a činností za účelem zvyšování informovanosti.

(31)

Agentura by za účelem posílení vysoké úrovně bezpečnosti sítí a informací v Unii měla podporovat spolupráci a výměnu informací a osvědčených postupů mezi příslušnými organizacemi, například skupinami pro reakci na incidenty v oblasti počítačové bezpečnosti (CSIRT) a skupinami pro reakci na počítačové hrozby (CERT).

(32)

Základem infrastruktury Unie pro bezpečnost sítí a informací by měl být unijní systém řádně fungujících skupin CERT. Agentura by měla podporovat skupiny CERT v jednotlivých členských státech a skupinu CERT působící na úrovni Unie (EU CERT) při provozování sítě skupin CERT zahrnující také členy Evropské vládní skupiny CERT. S cílem napomáhat zajištění toho, aby každá ze skupin CERT měla dostatečně rozvinuté kapacity a aby tyto kapacity co nejvíce odpovídaly kapacitám nejvyspělejších skupin CERT, by agentura měla podporovat zavedení a fungování systému pro vzájemné hodnocení. Agentura by měla navíc prosazovat a podporovat spolupráci mezi příslušnými skupinami CERT v případě incidentů, útoků či poruch postihujících nebo potenciálně postihujících alespoň dvě spravované nebo chráněné sítě nebo infrastrukturu skupinami CERT.

(33)

Účinné politiky v oblasti bezpečnosti sítí a informací by měly být založeny na pečlivě vyvinutých metodách posuzování rizika ve veřejném i v soukromém sektoru. Metody a postupy posuzování rizika se používají na různých úrovních, aniž by existoval jednotný systém, který by zaručoval jejich účinné uplatňování. Podpora a rozvoj osvědčených postupů posuzování rizika a interoperabilních řešení řízení rizik u organizací veřejného a soukromého sektoru zvýší úroveň bezpečnosti sítí a informačních systémů v Unii. Agentura by měla za tímto účelem podporovat spolupráci mezi zúčastněnými stranami z veřejného a soukromého sektoru na úrovni Unie a usnadňovat jejich úsilí zaměřené na vytvoření a převzetí evropských a mezinárodních standardů řízení rizik a měřitelné bezpečnosti elektronických produktů, systémů, sítí a služeb, které společně se softwarem tvoří sítě a informační systémy.

(34)

Agentura by měla sdílet zkušenosti a obecné informace s orgány, institucemi a jinými subjekty Unie, které se zabývají bezpečností sítí a informací, je-li to účelné a vhodné pro vykonávání jejích cílů a úkolů. Agentura by měla přispívat ke stanovení priorit výzkumu prováděného na úrovni Unie v oblastech odolnosti sítí a bezpečnosti sítí a informací a měla by tlumočit poznatky o potřebách průmyslu příslušným výzkumným institucím.

(35)

Agentura by měla vybízet členské státy a poskytovatele služeb, aby zvýšili své obecné standardy v oblasti bezpečnosti, a přiměli tak všechny uživatele internetu podniknout potřebné kroky k zajištění své vlastní bezpečnosti v oblasti počítačových sítí.

(36)

Otázky bezpečnosti sítí a informací jsou globálními tématy. Je nutná užší mezinárodní spolupráce pro zvýšení bezpečnostních standardů, včetně stanovení společných norem a kodexů chování, a zlepšení sdílení informací, jež podpoří pružnější mezinárodní spolupráci v reakci na problémy týkající se bezpečnosti sítí a informací, ale i společný globální přístup k nim. Agentura by za tímto účelem měla podporovat větší zapojení Unie a spolupráci se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi tím, že případně poskytne nezbytné odborné znalosti a analýzy příslušným orgánům, institucím a jiným subjektům Unie.

(37)

Agentura by měla pracovat podle zásady subsidiarity, přičemž by měla zajistit odpovídající míru koordinace mezi členskými státy v otázkách týkajících se bezpečnosti sítí a informací, zvyšovat efektivnost vnitrostátních politik a zvyšovat tak jejich hodnotu, a podle zásady proporcionality, přičemž by neměla překročit rámec toho, co je nezbytné k dosažení cílů stanovených v tomto nařízení. Plnění úkolů agentury by mělo posilovat působnost následujících orgánů, ale nenarušovat ji, přičemž by nemělo předjímat, omezovat nebo se překrývat s pravomocemi a úkoly vnitrostátních regulačních orgánů podle směrnic týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, jakož i Sdružení evropských regulačních orgánů v oblasti elektronických komunikací (BEREC) zřízeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1211/2009 (11) a Komunikačního výboru uvedeného ve směrnici 2002/21/ES, evropských normalizačních orgánů, vnitrostátních normalizačních orgánů a stálého výboru podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/34/ES (12), předpisů pro služby informační společnosti a nezávislých dozorčích orgánů členských států, jak je stanoveno ve směrnici 95/46/ES.

(38)

Aby bylo dosaženo souladu se společným prohlášením a společným přístupem, na nichž se v červenci 2012 dohodla interinstitucionální pracovní skupina pro decentralizované agentury, je nezbytné stanovit určité zásady týkající se řízení agentury, přičemž účelem tohoto prohlášení a přístupu je zjednodušit činnost agentur a zlepšit jejich výkonnost.

(39)

Společné prohlášení a společný přístup by se případně měly odrazit také v pracovních programech agentury, hodnoceních agentury a postupech, které agentura používá pro podávání zpráv a v administrativě.

(40)

V zájmu řádného fungování agentury by Komise a členské státy měly zajistit, aby osoby, které mají být jmenovány členy správní rady, měly patřičnou odbornou kvalifikaci. Komise a členské státy by měly usilovat o omezení fluktuace svých zástupců ve správní radě, aby byla zajištěna kontinuita její činnosti.

(41)

Je zásadní, aby si agentura vybudovala a udržela pověst subjektu vyznačujícího se nestranností, integritou a vysokými odbornými standardy. Správní rada by proto měla přijmout komplexní pravidla pro prevenci a řešení konfliktu zájmů vztahující se na celou agenturu.

(42)

Vzhledem ke specifickým podmínkám, v nichž agentura pracuje, a náročným úkolům, před nimiž stojí, by její organizační struktura měla být zjednodušena a posílena, aby se zajistila její větší účinnost a účelnost. Z tohoto důvodu by mimo jiné měla být ustavena výkonná rada, která správní radě umožní se zaměřit na otázky strategického významu.

(43)

Správní rada by v souladu s pravidly přijatými podle nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (finanční nařízení) (13) měla jmenovat účetního.

(44)

Aby byla zajištěna efektivita agentury, měly by být členské státy a Komise zastoupeny ve správní radě, která by měla vymezit obecné směry činnosti agentury a zaručit, že bude své úkoly plnit v souladu s tímto nařízením. Správní radě by měly být svěřeny pravomoci potřebné pro sestavování rozpočtu, ověřování jeho plnění, schvalování příslušných finančních předpisů, stanovení transparentních pracovních postupů pro přijímání rozhodnutí agentury, schvalování pracovního programu agentury, přijímání jejího jednacího řádu a vnitřních organizačních předpisů agentury, jmenování výkonného ředitele, rozhodování o prodloužení funkčního období výkonného ředitele v návaznosti na stanovisko, jež správní rada v této věci obdrží od Evropského parlamentu, a rozhodování o jeho odvolání. Správní rada by měla ustanovit výkonnou radu, která by jí byla nápomocna při plnění úkolů v administrativní a rozpočtové oblasti.

(45)

Řádné fungování agentury vyžaduje, aby byl její výkonný ředitel jmenován na základě projevených kvalit a doložených administrativních a řídicích schopností a rovněž odbornosti a zkušenosti v oblasti bezpečnosti sítí a informací a aby výkonný ředitel vykonával své povinnosti v organizaci vnitřního fungování agentury zcela nezávisle. Výkonný ředitel by měl za tímto účelem po předchozích konzultacích s Komisí zpracovat návrh pracovního programu agentury a učinit veškeré kroky nezbytné k zajištění jeho řádného plnění. Výkonný ředitel by měl vypracovávat výroční zprávy, které se předloží správní radě, a návrh odhadu příjmů a výdajů agentury a měl by plnit rozpočet.

(46)

Výkonný ředitel by měl mít možnost sestavovat ad hoc pracovní skupiny, které by se věnovaly konkrétním otázkám, zejména vědecké, technické nebo právní či socioekonomické povahy. Při vytváření ad hoc pracovních skupin by výkonný ředitel měl usilovat o vstup a využití příslušných vnějších odborných znalostí nezbytných k tomu, aby byla agentura schopna získat aktuální dostupné informace o úkolech bezpečnosti souvisejících s rozvojem informační společnosti. Výkonný ředitel by měl zajistit, aby byli členové ad hoc pracovní skupiny vybráni na základě vysokých standardů odborných znalostí a se zřetelem k rovnovážnému zastoupení, přičemž by v těchto skupinách byli případně podle odborné příslušnosti zahrnuti zástupci veřejné správy členských států, orgánů Unie a soukromého sektoru, včetně průmyslu, uživatelů a vědeckých odborníků v oblasti bezpečnosti sítí a informací. Výkonný ředitel by měl, je-li to vhodné, případ od případu přizvat jednotlivé odborníky uznané jako odborně způsobilé v příslušné oblasti k účasti na jednáních pracovních skupin. Jejich výdaje by měla hradit agentura v souladu se svými vnitřními organizačními předpisy a předpisy přijatými podle finančního nařízení.

(47)

Pro pravidelný dialog se soukromým sektorem, organizacemi spotřebitelů a ostatními dotčenými zúčastněnými stranami by agentura měla mít stálou skupinu zúčastněných stran. Stálá skupina zúčastněných stran ustavená správní radou na návrh výkonného ředitele by se měla věnovat otázkám, které mají význam pro zúčastněné strany, a měla by je předkládat agentuře. Výkonný ředitel by měl k jednání skupiny přizvat zástupce Evropského parlamentu a jiných příslušných orgánů, je-li to vhodné a přiměřené vzhledem k pořadu jednání.

(48)

Vzhledem k tomu, že jsou zúčastněné strany dostatečně zastoupeny ve stále skupině zúčastněných stran, s níž jsou vedeny konzultace zejména ohledně návrhu pracovního programu, není již nutné, aby byly zúčastněné strany zastoupeny ve správní radě.

(49)

Agentura by měla uplatňovat odpovídající ustanovení práva Unie týkající se přístupu veřejnosti k dokumentům podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 (14). Na informace zpracovávané agenturou pro účely jejího vnitřního fungování, jakož i na informace zpracovávané při plnění jejích úkolů by se mělo vztahovat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (15).

(50)

Agentura by měla zejména dodržovat předpisy vztahující se na orgány a instituce Unie a rovněž vnitrostátní předpisy o nakládání s citlivými dokumenty.

(51)

Aby byla zaručena plná samostatnost a nezávislost agentury a bylo jí umožněno vykonávat další nové úkoly, včetně nečekaných naléhavých úkolů, měla by agentura mít k dispozici dostatečný a samostatný rozpočet, který je rozhodující měrou financován z příspěvků Unie a z příspěvků třetích zemí podílejících se na práci agentury. Většina zaměstnanců agentury by se měla přímo podílet na operativním plnění mandátu agentury. Hostitelský nebo jakýkoli jiný členský stát by měl mít možnost poskytnout dobrovolné příspěvky k příjmům agentury. Všechny subvence ze souhrnného rozpočtu Evropské unie by měly podléhat rozpočtovému procesu Unie. Účetní dvůr by měl navíc provádět audit účetnictví agentury s cílem zajistit transparentnost a odpovědnost.

(52)

Vzhledem k neustále se měnícím hrozbám a k vývoji, k němuž dochází v rámci politiky Unie v oblasti bezpečnosti sítí a informací, a s cílem dosáhnout souladu s víceletým finančním rámcem by délka mandátu agentury měla být stanovena na časově omezenou dobu sedmi let s možností jejího prodloužení.

(53)

Činnosti agentury by měly být hodnoceny nezávisle. Při hodnocení by se mělo přihlížet k tomu, jaké účinnosti agentura dosahuje při plnění svých cílů, k jejím pracovním postupům a významu úkolů, které plní, aby bylo možné stanovit, zda jsou cíle agentury stále aktuální, a na základě toho rozhodnout, zda a na jakou dobu by její mandát měl být prodloužen.

(54)

Pokud na konci mandátu agentury Komise nepředloží návrh na jeho prodloužení, měly by agentura a Komise přijmout příslušná opatření zaměřená především na otázky související s pracovními smlouvami zaměstnanců a s rozpočtem.

(55)

Jelikož cílů tohoto nařízení, totiž zřízení Agentury Evropské unie pro bezpečnost sítí a informací za účelem zajištění vysoké úrovně bezpečnosti sítí a informací v Unii, zvýšení informovanosti a vytvoření a prosazování kultury bezpečnosti sítí a informací ve společnosti v zájmu občanů, spotřebitelů, podniků a organizací veřejného sektoru v Unii a tím i pro zajištění vytváření a řádného fungování vnitřního trhu, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity, jak stanoví článek 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(56)

Nařízení (ES) č. 460/2004 by mělo být zrušeno.

(57)

Evropský inspektor pro ochranu údajův byl konzultován v souladu s čl. 28 odst. 2 nařízení (ES) č. 45/2001 a přijal své stanovisko dne 20. prosince 2010 (16),

a)

podporuje rozvoj politiky a práva Unie tím, že:

b)

podporuje rozvíjení schopností tím, že:

c)

podporuje dobrovolnou spolupráci mezi příslušnými veřejnými orgány a mezi zúčastněnými stranami soukromého a veřejného sektoru, včetně vysokých škol a výzkumných středisek v Unii, a podporuje zvyšování informovanosti, a to mimo jiné tím, že:

d)

podporuje vývoj a výzkum a normalizaci tím, že:

e)

spolupracuje s orgány, institucemi a jinými subjekty Unie, včetně těch, které se zabývají počítačovou kriminalitou a ochranou soukromí a osobních údajů, s cílem řešit otázky společného zájmu, a to i prostřednictvím:

f)

přispívá k úsilí Unie zaměřenému na spolupráci se třetími zeměmi a mezinárodními organizacemi v zájmu prosazení mezinárodní spolupráce v oblasti bezpečnosti sítí a informací, a to i tím, že:

a)

správní radu;

b)

výkonného ředitele a zaměstnance a

c)

stálou skupinu zúčastněných stran.

a)

běžnou správu agentury;

b)

provádění rozhodnutí přijatých správní radou;

c)

vypracování ročního pracovního programu a víceletého pracovního programu po konzultaci se správní radou, a za jejich předložení správní radě po konzultaci s Komisí;

d)

provádění ročního pracovního programu a víceletého pracovního programu a podávání zpráv o jejich provádění správní radě;

e)

vypracování výroční zprávy o činnosti agentury a její předložení správní radě ke schválení;

f)

vypracování akčního plánu v návaznosti na závěry zpětných hodnocení a zprávy o pokroku, kterou předkládá každé dva roky Komisi;

g)

ochranu finančních zájmů Unie uplatňováním preventivních opatření proti podvodům, korupci a jakýmkoli jiným protiprávním jednáním, účinnými kontrolami a zpětným získáním nesprávně vyplacených částek v případech, kdy jsou zjištěny nesrovnalosti, a případně účinnými, přiměřenými a odrazujícími správními a finančními sankcemi;

h)

vypracování strategie agentury pro boj proti podvodům a její předložení správní radě ke schválení;

i)

zajištění toho, aby agentura vykonávala své činnosti v souladu s požadavky subjektů využívajících jejích služeb, zejména s ohledem na přiměřenost poskytovaných služeb;

j)

rozvíjení a udržování styků s orgány a institucemi či jinými subjekty Unie;

k)

rozvíjení a udržování styků s podnikatelským sektorem a organizacemi spotřebitelů pro zajištění pravidelného dialogu s příslušnými zúčastněnými stranami;

l)

jiné úkoly, které jsou výkonnému řediteli uloženy tímto nařízením.

a)

Evropský parlament;

b)

Rada;

c)

Komise;

d)

jakýkoli příslušný subjekt určený členským státem, například vnitrostátní regulační orgán ve smyslu článku 2 směrnice 2002/21/ES.

18.6.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 165/59

(1)

Jednání o dohodách o hospodářském partnerství (dále jen „dohody“) mezi:

(2)

Antigua a Barbuda, Bahamské společenství, Barbados, Belize, Republika Botswana, Republika Burundi, Kamerunská republika, Komorský svaz, Republika Pobřeží slonoviny, Dominické společenství, Dominikánská republika, Fidžijská republika, Ghanská republika, Grenada, Guyanská kooperativní republika, Haitská republika, Jamajka, Keňská republika, Království Lesotho, Madagaskarská republika, Mauricijská republika, Mosambická republika, Namibijská republika, Nezávislý stát Papua-Nová Guinea, Republika Rwanda, Federace Svatý Kryštof a Nevis, Svatá Lucie, Svatý Vincenc a Grenadiny, Seychelská republika, Surinamská republika, Svazijské království, Sjednocená republika Tanzanie, Republika Trinidad a Tobago, Ugandská republika, Zambijská republika a Zimbabwská republika uzavřely jednání o dohodách, a proto je možné zařadit je do přílohy I nařízení Rady (ES) č. 1528/2007 ze dne 20. prosince 2007 o uplatňování režimu stanoveného v dohodách zakládajících hospodářské partnerství nebo vedoucích k jeho založení na produkty pocházející z některých států, které jsou součástí skupiny afrických, karibských a tichomořských států (AKT) (2).

(3)

Republika Botswana, Republika Burundi, Kamerunská republika, Komorský svaz, Republika Pobřeží slonoviny, Fidžijská republika, Ghanská republika, Haitská republika, Keňská republika, Království Lesotho, Mosambická republika, Namibijská republika, Republika Rwanda, Svazijské království, Sjednocená republika Tanzanie, Ugandská republika a Zambijská republika neučinily nezbytné kroky, aby ratifikovaly své příslušné dohody.

(4)

Z toho důvodu by v souladu s čl. 2 odst. 3 nařízení (ES) č. 1528/2007, a zejména s písmenem b) uvedeného ustanovení, měla být příloha I uvedeného nařízení změněna a tyto země by z ní měly být odstraněny.

(5)

Za účelem rychlého opětovného zařazení uvedených zemí do přílohy I nařízení (ES) č. 1528/2007, jakmile učiní kroky nezbytné k ratifikaci svých příslušných dohod, a dokud tyto dohody nevstoupí v platnost, by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud jde o opětovné zařazení zemí, které byly z přílohy I nařízení (ES) č. 1528/2007 vyřazeny tímto nařízením. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracování aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě,

1)

Vkládají se nové články, které znějí:

„Článek 2a

Přenesení pravomoci

Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 2b s cílem změnit přílohu I tohoto nařízení opětovným zařazením těch regionů nebo států ze skupiny států AKT, které byly z uvedené přílohy odstraněny nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 527/2013 (3) a které po uvedeném odstranění učinily nezbytné kroky, aby své příslušné dohody ratifikovaly.

Článek 2b

Výkon přenesené pravomoci

1.   Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci je svěřena Komisi za podmínek stanovených v tomto článku.

2.   Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci uvedená v článku 2a je svěřena Komisi na dobu pěti let od 21. června 2013. Komise předloží zprávu o přenesené pravomoci nejpozději devět měsíců před koncem tohoto pětiletého období. Přenesení pravomoci se automaticky prodlužuje o stejně dlouhá období, pokud Evropský parlament nebo Rada nevysloví proti tomuto prodloužení námitku nejpozději tři měsíce před koncem každého z těchto období.

3.   Evropský parlament nebo Rada mohou přenesení pravomoci uvedené v článku 2a kdykoli zrušit. Rozhodnutím o zrušení se ukončuje přenesení pravomoci v něm blíže určené. Rozhodnutí nabývá účinku prvním dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, nebo k pozdějšímu dni, který je v něm upřesněn. Nedotýká se platnosti již platných aktů v přenesené pravomoci.

4.   Přijetí aktu v přenesené pravomoci Komise neprodleně oznámí současně Evropskému parlamentu a Radě.

5.   Akt v přenesené pravomoci přijatý podle článku 2a vstoupí v platnost, pouze pokud proti němu Evropský parlament nebo Rada nevysloví námitky ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy jim byl tento akt oznámen, nebo pokud Evropský parlament i Rada před uplynutím této lhůty informují Komisi o tom, že námitky nevysloví. Z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady se tato lhůta prodlouží o dva měsíce.

2)

Příloha I se nahrazuje zněním obsaženým v příloze tohoto nařízení.

18.6.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 165/62

(1)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví celní kodex Společenství (Modernizovaný celní kodex) (3) má nahradit nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (4). Nařízení (ES) č. 450/2008 vstoupilo v platnost 24. června 2008, avšak má se v souladu s čl. 188 odst. 2 uvedeného nařízení používat až poté, co budou použitelné prováděcí předpisy k uvedenému nařízení, nejpozději však dnem 24. června 2013.

(2)

Dne 20. února 2012 předložila Komise Evropskému parlamentu a Radě návrh nařízení, kterým se stanoví celní kodex Unie, v podobě přepracovaného nařízení (ES) č. 450/2008 s cílem nahradit toto nařízení před nejzazším datem jeho použitelnosti, kterým je den 24. června 2013. Nicméně řádný legislativní proces nelze dokončit tak, aby bylo navrhovaného nařízení přijato a vstoupilo v platnost před tímto datem. Bez opravného legislativního opatření by se tudíž nařízení (ES) č. 450/2008 stalo dne 24. června 2013 použitelným a nařízení (EHS) č. 2913/92 by bylo zrušeno. To by vytvořilo právní nejistotu ohledně skutečně použitelných celních předpisů k tomuto datu a vytvořilo by překážku udržení komplexního a soudržného právního rámce Unie pro celní záležitosti až do přijetí navrhovaného nařízení.

(3)

Aby se zamezilo takovým vážným problémům týkajícím se celních předpisů Unie a aby se Evropskému parlamentu a Radě poskytla odpovídající doba na dokončení procesu přijetí přepracovaného znění celního kodexu Unie, mělo by nejzazší datum použitelnosti nařízení (ES) č. 450/2008, jak je stanoveno v čl. 188 odst. 2 druhém pododstavci uvedeného nařízení, být odloženo. Nové datum použitelnosti, jež se považuje za přiměřené pro tento účel, je 1. listopad 2013.

(4)

Vzhledem k naléhavosti situace by měla být použita výjimka ze lhůty osmi týdnů uvedené v článku 4 Protokolu č. 1 o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii, Smlouvě o fungování Evropské unie a Smlouvě o založení Evropského společenství pro atomovou energii.

(5)

Nařízení (ES) č. 450/2008 by proto mělo být odpovídajícím způsobem změněno,

18.6.2013   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 165/63

(1)

V čl. 169 odst. 1 a v čl. 169 odst. 2 písm. a) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) se stanoví, že Unie přispívá k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele prostřednictvím opatření přijatých podle článku 114 Smlouvy o fungování EU. Článek 38 Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že v politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele.

(2)

V souladu s čl. 26 odst. 2 Smlouvy o fungování EU zahrnuje vnitřní trh prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží a služeb. Vnitřní trh by měl spotřebitelům přinášet přidanou hodnotu v podobě vyšší kvality, větší rozmanitosti, přiměřených cen a vysoké úrovně bezpečnostních norem pro zboží a služby, čímž by se měla podpořit vyšší úroveň ochrany spotřebitele.

(3)

Roztříštěnost vnitřního trhu poškozuje konkurenceschopnost, růst a vytváření pracovních míst v Unii. Odstranění přímých i nepřímých překážek, které brání řádnému fungování vnitřního trhu, a zvýšení důvěry občanů mají zásadní význam pro dokončení vnitřního trhu.

(4)

Zajištění přístupu k jednoduchým, efektivním, rychlým a levným způsobům řešení vnitrostátních i přeshraničních sporů, které se vyskytnou v souvislosti s kupními smlouvami nebo se smlouvami o poskytování služeb, by mělo přinést prospěch spotřebitelům, a posílit tak jejich důvěru v trh. Tento přístup by se měl vztahovat na transakce uskutečněné on-line i off-line a má velký význam zejména v případě, že spotřebitelé nakupují v zahraničí.

(5)

Alternativní řešení sporů nabízí jednoduché, rychlé a levné mimosoudní urovnání sporů mezi spotřebiteli a obchodníky. Alternativní řešení sporů však není v Unii dosud dostatečně a jednotně vyvinuté. Je politováníhodné, že i přes doporučení Komise 98/257/ES ze dne 30. března 1998 o zásadách pro orgány příslušné pro mimosoudní urovnávání spotřebitelských sporů (3) a doporučení Komise 2001/310/ES ze dne 4. dubna 2001 o zásadách pro mimosoudní orgány při řešení spotřebitelských sporů dohodou (4) nebyly mechanismy pro alternativní řešení sporů doposud správně zavedeny a že uspokojivě nefungují ve všech zeměpisných oblastech či podnikatelských odvětvích v Unii. Spotřebitelé a obchodníci dosud nemají povědomí o existujících mimosoudních mechanismech ke zjednání nápravy, přičemž jen velmi malé procento občanů ví, jak podat stížnost k subjektu alternativního řešení sporů. Pokud jsou postupy alternativního řešení sporů k dispozici, úroveň jejich kvality se v jednotlivých členských státech značně liší a subjekty alternativního řešení sporů často neřeší přeshraniční spory efektivně.

(6)

Rozdíly v rozsahu, na co se alternativní řešení sporů vztahuje, v kvalitě a informovanosti v jednotlivých členských státech představují překážku pro vnitřní trh a jsou jedním z důvodů, proč spotřebitelé nenakupují v zahraničí a nemají důvěru v to, že je možné případné spory s obchodníky vyřešit snadno, rychle a levně. Stejné důvody mohou vést obchodníky k tomu, aby neprodávali spotřebitelům v jiných členských státech, v nichž neexistuje dostatečný přístup ke kvalitním postupům alternativního řešení sporů. Obchodníci usazení v členském státě, v němž nejsou dostatečně dostupné kvalitní postupy alternativního řešení sporů, jsou navíc znevýhodněni v hospodářské soutěži oproti obchodníkům, kteří mají k takovým postupům přístup, a mohou tedy řešit spotřebitelské spory rychleji a levněji.

(7)

Mají-li spotřebitelé plně využívat potenciálu vnitřního trhu, měly by být mechanismy alternativního řešení sporů k dispozici u všech druhů vnitrostátních a přeshraničních sporů, na které se vztahuje tato směrnice, u postupů alternativního řešení sporů by se měly dodržovat jednotné požadavky na kvalitu platné v celé Unii a spotřebitelé a obchodníci by měli mít o existenci takovýchto postupů povědomí. S ohledem na nárůst přeshraničního obchodu a pohybu osob je rovněž důležité, aby subjekty alternativního řešení sporů řešily přeshraniční spory efektivně.

(8)

Jak uvedl Evropský parlament v usnesení ze dne 25. října 2011 o alternativním řešení sporů v občanských, obchodních a rodinných věcech a v usnesení ze dne 20. května 2010 o vytvoření jednotného trhu pro spotřebitele a občany, měl by jakýkoli komplexní přístup k jednotnému trhu v rámci svých priorit vytvářet jednoduché, cenově přijatelné, účelné a dostupné systémy zjednání nápravy.

(9)

Komise ve svém sdělení ze dne 13. dubna 2011 nazvaném „Akt o jednotném trhu – Dvanáct oblastí podpory růstu a posílení důvěry – Společně k novému růstu“ považuje právní předpisy o alternativním řešení sporů, které zahrnují elektronické obchodování (e-commerce), za jednu z dvanácti oblastí, které mohou podnítit hospodářský růst, posílit důvěru v jednotný trh a vést k jeho postupnému dokončení.

(10)

Evropská rada ve svých závěrech ze zasedání konaných ve dnech 24. a 25. března 2011 a 23. října 2011 vyzvala Evropský parlament a Radu, aby do konce roku 2012 přijaly první soubor prioritních opatření, která mají představovat nový impuls pro jednotný trh. Ve svých závěrech ze dne 30. května 2011 o prioritních opatřeních pro oživení jednotného trhu vyzdvihuje Rada Evropské unie význam elektronického obchodování a souhlasí s tím, že by systémy alternativního řešení sporů měly nabídnout jak spotřebitelům, tak obchodníkům levné, jednoduché a rychlé zjednání nápravy. Úspěšné provádění těchto systémů vyžaduje trvalou politickou angažovanost a podporu veškerých aktérů, aniž by se činily kompromisy, pokud jde o cenovou dostupnost, transparentnost, flexibilitu, rychlost a kvalitu rozhodování subjektů alternativního řešení sporů, na které se vztahuje tato směrnice.

(11)

S ohledem na rostoucí význam obchodování on-line, a především přeshraničního obchodu jakožto pilíře hospodářské činnosti v Unii je u spotřebitelských sporů nezbytné zajistit řádně fungující infrastrukturu pro alternativní řešení sporů a řádně integrovaný rámec pro řešení sporů on-line v případě spotřebitelských sporů vzniklých v souvislosti s transakcemi prováděnými on-line, aby byl splněn cíl Aktu o jednotném trhu, kterým je posílení důvěry občanů ve vnitřní trh.

(12)

Tato směrnice a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 524/2013 ze dne 21. května 2013 o řešení spotřebitelských sporů on-line (5) představují dva propojené a doplňující se právní nástroje. Nařízení (EU) č. 524/2013 stanoví zřízení platformy pro řešení sporů on-line, která spotřebitelům a obchodníkům nabízí jednotné kontaktní místo pro mimosoudní řešení sporů on-line prostřednictvím subjektů alternativního řešení sporů, které jsou s platformou spojeny a nabízejí alternativní řešení sporů prostřednictvím kvalitních postupů alternativního řešení sporů. Předpokladem řádného fungování platformy pro řešení sporů on-line je tudíž dostupnost kvalitních subjektů alternativního řešení sporů v celé Unii.

(13)

Tato směrnice by se neměla vztahovat na nehospodářské služby obecného zájmu. Nehospodářské služby jsou služby, které nejsou poskytovány za hospodářské protiplnění. V důsledku toho by nehospodářské služby obecného zájmu poskytované bezúplatně státem nebo jeho jménem neměly být do této směrnice zahrnuty, a to bez ohledu na právní formu poskytování těchto služeb.

(14)

Tato směrnice by se rovněž neměla vztahovat na služby v oblasti zdravotní péče vymezené v čl. 3 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči (6).

(15)

Rozvoj řádně fungujícího alternativního řešení sporů uvnitř Unie je nutný k posílení důvěry spotřebitelů ve vnitřní trh, a to i v oblasti obchodování on-line, a k realizaci potenciálu a příležitostí, které nabízí přeshraniční obchod a obchodování on-line. Tento rozvoj by měl stavět na stávajících postupech alternativního řešení sporů v členských státech, přičemž by měl respektovat jejich právní tradice. Jak stávající, tak i nově vytvořené řádně fungující subjekty pro řešení sporů, které splňují požadavky na kvalitu stanovené v této směrnici, by měly považovány za subjekty alternativního řešení sporů ve smyslu této směrnice. Rozšíření alternativního řešení sporů se může také ukázat jako důležité v těch členských státech, kde u soudů přetrvává velké množství nevyřešených případů, což občanům Unie brání v uplatnění práva na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě.

(16)

Tato směrnice by se měla vztahovat na spory mezi spotřebiteli a obchodníky, které se týkají smluvních závazků, jež vznikly v souvislosti s kupními smlouvami nebo smlouvami o poskytování služeb, jak on-line, tak i off-line, ve všech hospodářských odvětvích s výjimkou odvětví, která nespadají do její působnosti. Tyto spory by měly zahrnovat spory, které vznikají v souvislosti s prodejem či poskytováním digitálního obsahu za úplatu. Tato směrnice by se měla vztahovat na stížnosti předložené spotřebiteli proti obchodníkům. Neměla by se vztahovat na stížnosti předložené obchodníky proti spotřebitelům ani na spory mezi obchodníky. Tato směrnice by však neměla bránit členským státům přijímat nebo ponechat v platnosti ustanovení týkající se postupů pro mimosoudní řešení takových sporů.

(17)

Členským státům by mělo být umožněno ponechat v platnosti či zavádět vnitrostátní ustanovení týkající se postupů, na něž se nevztahuje tato směrnice, jako jsou vnitřní postupy pro vyřizování stížností uplatňované daným obchodníkem. Tyto vnitřní postupy pro vyřizování stížností mohou být efektivním prostředkem řešení spotřebitelských sporů v počátečním stadiu.

(18)

Definice spotřebitele by měla zahrnovat fyzické osoby jednající mimo rámec své obchodní činnosti, podnikání, řemesla nebo povolání. Pokud je však smlouva uzavřena za účelem částečně spadajícím do rámce a částečně mimo rámec obchodní činnosti dané osoby (smlouvy mající dvojí účel) a obchodní účel této činnosti je natolik okrajový, že v celkovém kontextu dotčené transakce nepřevažuje, měla by být tato osoba považována rovněž za spotřebitele.

(19)

Některé stávající právní akty Unie již obsahují ustanovení týkající se alternativního řešení sporů. Za účelem zajištění právní jistoty by mělo být stanoveno, že v případě rozporu má tato směrnice přednost, kromě případů, kdy je výslovně stanoveno jinak. Touto směrnicí by neměla být dotčena zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech (7), která již stanoví pro přeshraniční spory rámec pro mediační systémy na úrovni Unie, aniž by bránila uplatňování uvedené směrnice na vnitřní mediační systémy. Tato směrnice by se měla vztahovat horizontálně na všechny druhy postupů alternativního řešení sporů, včetně postupů alternativního řešení sporů, na něž se vztahuje směrnice 2008/52/ES.

(20)

Subjekty alternativního řešení sporů se značně liší v rámci celé Unie i v rámci členských států. Tato směrnice by se měla vztahovat na veškeré subjekty, které jsou trvale usazeny, nabízejí řešení sporů mezi spotřebitelem a obchodníkem prostřednictvím postupu alternativního řešení sporů a jsou uvedeny na seznamu v souladu s touto směrnicí. Pokud se členské státy rozhodnou, může se tato směrnice vztahovat rovněž na subjekty alternativního řešení sporů, kterým členské státy povolily nařizovat stranám sporu závazná řešení. Mimosoudní postup vytvořený ad hoc pro konkrétní spor mezi spotřebitelem a obchodníkem by však neměl být považován za postup alternativního řešení sporů.

(21)

Postupy alternativního řešení sporů se značně liší v rámci celé Unie i v rámci členských států. Mohou mít podobu postupů, při nichž se subjekt alternativního řešení sporů snaží sblížit dotyčné strany sporu s cílem usnadnit smírné řešení, postupů, při nichž subjekt alternativního řešení sporů navrhuje řešení, nebo postupů, při nichž subjekt alternativního řešení sporů nařídí řešení. Také mohou být kombinací dvou či více takových postupů. Touto směrnicí by neměla být dotčena podoba postupů alternativního řešení sporů v jednotlivých členských státech.

(22)

Postupy u subjektů pro řešení sporů, kde jsou fyzické osoby pověřené řešením sporu zaměstnány nebo odměňovány výhradně obchodníkem, mohou být vystaveny střetu zájmů. Tyto postupy by proto měly být zpravidla vyloučeny z oblasti působnosti této směrnice, pokud členský stát nerozhodne o tom, že by takové postupy mohly být uznány jako postupy alternativního řešení sporů podle této směrnice, a za předpokladu, že tyto subjekty budou zcela splňovat zvláštní požadavky na nezávislost a nestrannost stanovené v této směrnici. Subjekty alternativního řešení sporů nabízející takové postupy by měly podléhat pravidelnému hodnocení, pokud jde o to, jak dodržují požadavky na kvalitu stanovené v této směrnici, včetně zvláštních dodatečných požadavků, jež zajišťují jejich nezávislost.

(23)

Tato směrnice by se neměla vztahovat na postupy pro vyřizování stížností spotřebitelů v rámci zvláštního systému provozovaného obchodníkem, ani na přímá jednání mezi stranami sporu. Dále by se neměla vztahovat na pokusy soudce o urovnání sporu během soudního řízení týkajícího se daného sporu.

(24)

Členské státy by měly zajistit, aby spory, na něž se vztahuje tato směrnice, mohly být předloženy subjektu alternativního řešení sporů, který splňuje požadavky stanovené v této směrnici a je uveden na seznamu v souladu s touto směrnicí. Členské státy by měly mít možnost splnit tuto povinnost tím, že využijí stávající řádně fungující subjekty alternativního řešení sporů a v případě potřeby upraví jejich působnost, nebo tím, že stanoví, že mají být zřízeny nové subjekty alternativního řešení sporů. Tato směrnice by neměla bránit fungování stávajících subjektů řešení sporů působících v rámci vnitrostátních orgánů ochrany spotřebitele jednotlivých členských států, v nichž jsou řešením sporů pověřeni státní úředníci. Tito státní úředníci by měli být považováni za zástupce zájmů spotřebitelů i obchodníků. Tato směrnice by neměla zavazovat členské státy, aby vytvořily zvláštní subjekt alternativního řešení sporů v každém maloobchodním odvětví. Je-li to nutné v zájmu zajištění plného přístupu k alternativnímu řešení sporů v různých zeměpisných oblastech a v různých odvětvích, měly by mít členské státy možnost stanovit vytvoření jednoho subjektu alternativního řešení sporů, který se bude zabývat spory, pro jejichž řešení není příslušný žádný konkrétní subjekt alternativního řešení sporů. Takový subjekt alternativního řešení sporů by měl být pro spotřebitele a obchodníky zárukou, že nebude narušen přístup k subjektu alternativního řešení sporů.

(25)

Tato směrnice by neměla členským státům bránit v ponechání v platnosti či zavádění právních předpisů týkajících se postupů pro mimosoudní řešení spotřebitelských smluvních sporů, které jsou v souladu s požadavky stanovenými touto směrnicí. Za účelem zajištění efektivního fungování subjektů alternativního řešení sporů by tyto subjekty měly mít rovněž možnost ponechat v platnosti či zavést v souladu s právními předpisy členského státu, v němž jsou usazeny, procesní pravidla, na jejichž základě mohou za určitých okolností odmítnout zabývat se sporem, například pokud je spor příliš složitý, a byl by tedy lépe vyřešen u soudu. Procesní pravidla, na jejichž základě mohou subjekty alternativního řešení sporů odmítnout zabývat se sporem, by však neměla podstatně narušovat přístup spotřebitelů k postupům alternativního řešení sporů, a to i v případě přeshraničních sporů. Při stanovení mezní hodnoty sporu by tedy členské státy měly vždy zohlednit, že skutečná hodnota sporu může být v jednotlivých členských státech odlišná, a stanovení nepřiměřeně vysoké mezní hodnoty sporu v jednom členském státě by tak mohlo narušit přístup k postupům alternativního řešení sporů pro spotřebitele z jiných členských států. Od členských států by nemělo být vyžadováno, aby spotřebitelům zajistily možnost předložit svoji stížnost jinému subjektu alternativního řešení sporů, pokud subjekt alternativního řešení sporů, jemuž byla stížnost předložena jako prvnímu, se vzhledem ke svým procesním pravidlům odmítl stížností zabývat. V takových případech je třeba mít za to, že členské státy splnily svoji povinnost zajistit plný přístup k subjektům alternativního řešení sporů.

(26)

Tato směrnice by měla obchodníkům usazeným v některém členském státě umožnit, aby se jejich spory zabýval subjekt alternativního řešení sporů usazený v jiném členském státě. Za účelem zlepšení přístupu spotřebitelů k alternativnímu řešení sporů v celé Unii by měly mít členské státy možnost rozhodnout se využívat subjekty alternativního řešení sporů usazené v jiném členském státě nebo regionálních, nadnárodních nebo celoevropských subjektů řešení sporů, pokud je pro obchodníky z různých členských států příslušný tentýž subjekt alternativního řešení sporů. Využíváním subjektů alternativního řešení sporů usazených v jiném členském státě nebo nadnárodních či celoevropských subjektů alternativního řešení sporů by však neměla být dotčena povinnost členských států zajistit plný přístup k subjektům alternativního řešení sporů.

(27)

Touto směrnicí by neměla být dotčena možnost členských států ponechat v platnosti nebo zavést postupy alternativního řešení sporů pro společné projednání stejných nebo podobných sporů mezi obchodníkem a několika spotřebiteli. Před předložením návrhu týkajícího se kolektivního mimosoudního vyrovnání na úrovni Unie by mělo být provedeno celkové posouzení dopadů. Existence efektivního systému pro kolektivní žaloby a dobrá dostupnost alternativního řešení sporů by se měly doplňovat a neměly by se navzájem vylučovat.

(28)

Zpracování informací týkajících se sporů, na něž se vztahuje tato směrnice, by mělo být v souladu s pravidly o ochraně osobních údajů stanovenými v právních a správních předpisech členských států přijatých podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (8).

(29)

V průběhu celého postupu alternativního řešení sporů by měly být respektovány důvěrnost a soukromí. Členské státy by měly být podporovány v tom, aby chránily důvěrnost postupů alternativního řešení sporů ve všech následných občanských nebo obchodních soudních či rozhodčích řízeních.

(30)

Členské státy by nicméně měly zajistit, aby subjekty alternativního řešení sporů zveřejnily všechny systémové nebo závažné problémy, které se objevují často a vedou ke sporům mezi spotřebiteli a obchodníky. K takto sděleným informacím mohou být připojena doporučení, jak se těmto problémům v budoucnu vyhnout nebo jak je vyřešit, aby se zlepšil přístup obchodníků a usnadnila výměna informací a osvědčených postupů.

(31)

Členské státy by měly zajistit, aby subjekty alternativního řešení sporů řešily spory způsobem, který je spravedlivý, praktický a vyvážený jak vůči spotřebiteli, tak i obchodníkovi, a to na základě objektivního posouzení okolností, za nichž je stížnost podána, a při patřičném zohlednění práv stran sporu.

(32)

Nezávislost a integrita subjektů alternativního řešení sporů má zásadní význam pro to, aby občané Unie nabyli důvěry, že jim mechanismy alternativního řešení sporů zaručí spravedlivý a nezávislý výsledek. Fyzická osoba či kolektivní orgán pověřené prováděním alternativního řešení sporů by měly být nezávislé na jakýchkoli osobách či subjektech, které by mohly mít na daném výsledku zájem, a neměly by být v žádném střetu zájmů, který by mohl ohrozit spravedlivost, nestrannost a nezávislost jejich rozhodování.

(33)

Fyzické osoby pověřené prováděním alternativního řešení sporů by měly být považovány za nestranné, pouze pokud nemohou podléhat tlaku, který by mohl ovlivnit jejich postoj ke sporu. Za účelem zajištění nezávislosti jejich jednání by měly být tyto fyzické osoby rovněž jmenovány na dostatečně dlouhou dobu a neměly by dostávat pokyny od žádné ze stran sporu nebo jejích zástupců.

(34)

Aby bylo zajištěno, že nebude docházet k žádnému střetu zájmů, by fyzické osoby pověřené prováděním alternativního řešení sporů měly informovat o všech okolnostech, které by mohly ovlivnit jejich nezávislost a nestrannost nebo vést ke střetu zájmů s některou ze stran sporu, jenž mají řešit. Může se jednat o jakýkoli finanční zájem, přímý nebo nepřímý, na výsledku postupu alternativního řešení sporu nebo o jakýkoli osobní nebo obchodní vztah s jednou nebo více stranami sporu v průběhu tří let před přijetím funkce v rámci alternativního řešení sporů, včetně jakékoli funkce, jejímž účelem nebylo alternativní řešení sporů, v níž příslušná osoba jednala za jednu nebo více stran, za profesní organizaci či sdružení obchodníků, jichž je jedna ze stran členem, nebo za jiného jejich člena.

(35)

Zejména je zapotřebí zajistit, aby tento tlak nebyl vyvíjen v případě, že jsou fyzické osoby pověřené prováděním alternativního řešení sporů zaměstnané nebo odměňované obchodníkem. Z toho důvodu by měly být stanoveny konkrétní požadavky, pokud se členské státy rozhodnou, že v těchto případech umožní, aby byly postupy řešení sporů považovány za postupy alternativního řešení sporů podle této směrnice. Pokud jsou fyzické osoby pověřené prováděním alternativního řešení sporů zaměstnány nebo odměňovány výhradně profesní organizací nebo sdružením obchodníků, jíž je obchodník členem, nebo pokud od nich pobírají jakoukoli formu odměny, měly by mít k dispozici oddělený, vyhrazený rozpočet postačující k plnění svých úkolů.

(36)

Pro úspěch alternativního řešení sporů, zvláště pak s ohledem na zajištění nezbytné důvěry v postupy alternativního řešení sporů, je nutné, aby fyzické osoby pověřené prováděním alternativního řešení sporů měly nezbytné odborné znalosti, včetně všeobecné znalosti práva. Fyzické osoby by měly mít zejména dostatečné všeobecné znalosti právní úpravy, aby si byly vědomy právních důsledků sporu, aniž by musely být kvalifikovanými právníky.

(37)

Uplatňování určitých zásad kvality u postupů alternativního řešení sporů posiluje důvěru spotřebitelů i obchodníků v tyto postupy. Tyto zásady kvality byly na úrovni Unie poprvé vypracovány v doporučeních Komise 98/257/ES a 2001/310/ES. Tím, že tato směrnice stanoví závaznost některých zásad stanovených ve zmíněných doporučeních Komise, vytváří soubor požadavků na kvalitu, které se vztahují na všechny postupy alternativního řešení sporů vedené subjekty alternativního řešení sporů oznámenými Komisi.

(38)

Tato směrnice by měla stanovit požadavky na kvalitu pro subjekty alternativního řešení sporů, které by měly zaručit stejnou úroveň ochrany a práv spotřebitelů v rámci vnitrostátních i přeshraničních sporů. Tato směrnice by členským státům neměla bránit, aby přijímaly nebo ponechávaly v platnosti pravidla jdoucí nad rámec toho, co stanoví tato směrnice.

(39)

Subjekty alternativního řešení sporů by měly být dostupné a transparentní. Za účelem zajištění transparentnosti subjektů a postupů alternativního řešení sporů je nezbytné, aby strany sporu obdržely jednoznačné a srozumitelné informace, které potřebují k tomu, aby učinily informované rozhodnutí před vlastním zapojením se do postupu alternativního řešení sporů. Poskytnutí takových informací obchodníkům by nemělo být požadováno, pokud je jejich účast v postupech alternativního řešení sporů podle vnitrostátního práva povinná.

(40)

Řádně fungující subjekt alternativního řešení sporů by měl ukončit postup řešení sporů on-line či off-line bezodkladně ve lhůtě 90 kalendářních dnů ode dne, kdy obdrží úplný spis ke stížnosti, včetně veškeré příslušné dokumentace týkající se této stížnosti, a to včetně zpřístupnění výsledku postupu alternativního řešení sporů. Subjekt alternativního řešení sporů, který obdržel stížnost, by měl strany o stížnosti vyrozumět poté, co získá veškeré dokumenty nezbytné k zahájení postupu alternativního řešení sporů. V určitých výjimečných a velmi složitých případech, včetně případů, kdy se jedna ze stran sporu nemůže z oprávněných důvodů účastnit postupu alternativního řešení sporu, by subjekty alternativního řešení sporů měly mít možnost tuto lhůtu prodloužit za účelem přezkoumání dotyčného případu. Strany sporu by měly být informovány o takovém prodloužení a o přibližné očekávané době, jež bude pro ukončení sporu nezbytná.

(41)

Postupy alternativního řešení sporů by měly být pro spotřebitele pokud možno bezplatné. V případě, že jsou náklady účtovány, by měl být postup alternativního řešení sporů pro spotřebitele dostupný, atraktivní a levný. Za tímto účelem by se měl účtovat pouze nízký poplatek.

(42)

Postupy alternativního řešení sporů by měly být spravedlivé, aby strany sporu byly plně informovány o svých právech a důsledcích rozhodnutí, jež v souvislosti s postupem alternativního řešení sporů učiní. Subjekty alternativního řešení sporů by měly spotřebitele informovat o jejich právech dříve, než spotřebitelé s navrhovaným řešením vysloví souhlas nebo se jím budou řídit. Obě strany sporu by také měly mít možnost předložit své informace a důkazy, aniž by musely být fyzicky přítomny.

(43)

Dohoda mezi spotřebitelem a obchodníkem o podání stížnosti u subjektu alternativního řešení sporů by neměla být pro spotřebitele závazná, pokud byla uzavřena před tím, než došlo ke sporu, a pokud by spotřebitele zbavovala práva podat za účelem vyřešení příslušného sporu návrh na zahájení řízení u soudu. Kromě toho by při postupech alternativního řešení sporů, v nichž má být spor vyřešen nařízením řešení, mělo být nařízené řešení pro strany závazné, pouze pokud byly informovány o jeho závaznosti předem a výslovně s tím souhlasily. Od obchodníků by neměl být požadován zvláštní souhlas, pokud vnitrostátní právní předpisy stanoví, že jsou tato řešení pro obchodníky závazná.

(44)

V postupech alternativního řešení sporů, v nichž má být spor vyřešen nařízením řešení spotřebiteli, by nařízené řešení v situaci, kdy nedochází ke kolizi právních předpisů, nemělo vést k tomu, že by byl spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle právních předpisů členského státu, v němž mají spotřebitel a obchodník obvyklé bydliště. V situaci, kdy dochází ke kolizi právních předpisů a právo rozhodné pro kupní smlouvu nebo pro smlouvu o poskytování služeb je určeno v souladu s čl. 6 odst. 1 a 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (9), by řešení nařízené subjektem alternativního řešení sporů nemělo vést k tomu, že by byl spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují ustanovení právního řádu, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle právních předpisů členského státu, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště. V situaci, kdy dochází ke kolizi právních předpisů a právo rozhodné pro kupní smlouvu nebo pro smlouvu o poskytování služeb je určeno podle čl. 5 odst. 1 až 3 Římské úmluvy ze dne 19. června 1980 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (10), by řešení nařízené subjektem alternativního řešení sporů nemělo vést k tomu, že by byl spotřebitel zbaven ochrany, kterou mu poskytují imperativní ustanovení právních předpisů členského státu, v němž má spotřebitel obvyklé bydliště.

(45)

Právo na účinné prostředky nápravy a spravedlivý proces jsou základní práva stanovená v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Postupy alternativního řešení sporů by proto neměly nahrazovat soudní řízení a neměly by zbavovat spotřebitele nebo obchodníky jejich práva obrátit se při zjednávání nápravy na soudy. Tato směrnice by proto neměla bránit stranám sporu ve výkonu jejich práva na přístup k soudnictví. V případech, kdy spor nemohl být vyřešen příslušným postupem alternativního řešení sporů, jehož výsledek není závazný, by se stranám sporu nemělo bránit v pozdějším zahájení soudních řízení týkajících se tohoto sporu. Členské státy by měly mít možnost svobodně si zvolit vhodné prostředky k dosažení tohoto cíle. Měly by mít možnost mimo jiné stanovit, že promlčecí nebo prekluzivní lhůty nemohou uplynout v průběhu postupu alternativního řešení sporů.

(46)

Mají-li subjekty alternativního řešení sporů fungovat efektivně, měly by mít k dispozici dostatečné lidské, materiální a finanční zdroje. Členské státy by měly rozhodnout o vhodné formě financování subjektů alternativního řešení sporů na svém území, aniž by tím omezily financování subjektů, které v této oblasti již působí. Touto směrnicí by neměla být dotčena otázka, zda jsou subjekty alternativního řešení sporů financovány z veřejných nebo soukromých prostředků, či zda jsou financovány prostřednictvím kombinace veřejných a soukromých prostředků. Subjekty alternativního řešení sporů by však měly být podporovány v tom, aby upřednostňovaly zejména soukromé formy financování a veřejné finanční prostředky využívaly pouze podle uvážení členských států. Touto směrnicí by neměla být dotčena možnost financování subjektů alternativního řešení sporů ze strany podniků nebo profesních organizací či sdružení obchodníků.

(47)

Jakmile vznikne spor, je nezbytné, aby byli spotřebitelé schopni rychle určit, které subjekty alternativního řešení sporů jsou příslušné pro vyřízení jejich stížnosti, a aby věděli, zda se dotčený obchodník bude účastnit řízení předloženého subjektu alternativního řešení sporů. Obchodníci, kteří se zavážou využívat při řešení sporů subjektů alternativního řešení sporů, by měli spotřebitele informovat o internetové adrese a stránkách subjektu či subjektů alternativního řešení sporů, jež jsou pro ně příslušné. Tyto informace by měly být uvedeny na internetových stránkách obchodníka jasným, srozumitelným a snadno dostupným způsobem, pokud tyto internetové stránky existují, a případně ve všeobecných obchodních podmínkách u kupních smluv nebo u smluv o poskytování služeb uzavřených mezi obchodníkem a spotřebitelem. Obchodníci by měli mít možnost uvádět na svých internetových stránkách i ve všeobecných obchodních podmínkách u příslušných smluv veškeré dodatečné informace o svých vnitřních postupech pro vyřizování stížností nebo o veškerých dalších způsobech navázání přímého kontaktu v zájmu urovnání sporů se spotřebiteli, aniž by je odkazovali na subjekt alternativního řešení sporů. Jestliže nemůže být spor vyřešen přímo, obchodník by měl spotřebiteli poskytnout, na papíře nebo jiném trvalém nosiči, informace týkající se příslušných subjektů alternativního řešení sporů a upřesnit, jestli jich chce využít.

(48)

Povinností obchodníků informovat spotřebitele o subjektech alternativního řešení sporů, jež jsou pro tyto obchodníky příslušné, by neměla být dotčena ustanovení o informacích pro spotřebitele o mimosoudních postupech pro zjednání nápravy obsažených v jiných právních aktech Unie, která by se měla uplatňovat spolu s ustanoveními této směrnice o povinnosti poskytovat informace.

(49)

Tato směrnice by neměla vyžadovat, aby byla účast obchodníků na postupech alternativního řešení sporů povinná nebo aby byl výsledek těchto postupů pro obchodníky závazný, pokud proti nim podal spotřebitel stížnost. Aby se však zajistilo, že spotřebitelé mají přístup ke zjednání nápravy a nejsou nuceni zříci se svých nároků, měli by být obchodníci v co největší míře motivováni, aby se postupů alternativního řešení sporů účastnili. Touto směrnicí by tedy neměly být dotčeny vnitrostátní předpisy, podle nichž je účast obchodníků v těchto postupech povinná nebo je předmětem pobídek nebo sankcí nebo podle nichž je výsledek těchto postupů pro obchodníky závazný, za předpokladu, že tyto právní předpisy nebrání stranám sporu ve výkonu jejich práva na přístup k soudnictví, jak je stanoveno v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie.

(50)

Aby se zabránilo nadměrnému zatěžování subjektů alternativního řešení sporů, měly by členské státy spotřebitele podporovat, aby se dříve, než podají stížnost k subjektu alternativního řešení sporů, obrátili na obchodníka ve snaze daný problém vyřešit oboustranně přijatelným řešením. To by v mnoha případech spotřebitelům umožnilo vyřešit spory rychle a v počátečním stadiu.

(51)

Členské státy by měly do vytváření systémů alternativního řešení sporů zapojit zástupce profesních organizací, sdružení obchodníků a spotřebitelských organizací, zejména v souvislosti se zásadami nestrannosti a nezávislosti.

(52)

Členské státy by měly zajistit, aby subjekty alternativního řešení sporů spolupracovaly při řešení přeshraničních sporů.

(53)

Sítě subjektů alternativního řešení sporů, jako je například síť pro řešení finančních sporů „FIN-NET“ v oblasti finančních služeb, by měly být v rámci Unie posíleny. Členské státy by měly podpořit subjekty alternativního řešení sporů, aby se staly součástí těchto sítí.

(54)

Úzká spolupráce mezi subjekty alternativního řešení sporů by měla posilovat účinné uplatňování právních aktů Unie o ochraně spotřebitele. Komise a členské státy by měly spolupráci mezi subjekty alternativního řešení sporů usnadnit, aby povzbudily výměnu osvědčených postupů a technických znalostí a diskuse o jakýchkoli problémech vyplývajících z fungování postupů alternativního řešení sporů. Tato spolupráce by se měla podporovat mimo jiné i v rámci Unií připravovaného programu Spotřebitelé.

(55)

Aby bylo zajištěno, že subjekty alternativního řešení sporů fungují řádně a efektivně, měly by být důkladně monitorovány. Za tím účelem by měly všechny členské státy určit příslušný orgán či orgány, které tuto funkci budou plnit. Komise a příslušné orgány podle této směrnice by měly zveřejnit a aktualizovat seznam subjektů alternativního řešení sporů, které splňují požadavky této směrnice. Členské státy by měly zajistit, aby subjekty alternativního řešení sporů, síť evropských spotřebitelských center, a případně orgány určené podle této směrnice, tento seznam zveřejnily na svých internetových stránkách ve formě odkazu na příslušné internetové stránky Komise, a pokud možno i na trvalém nosiči ve svých prostorách. Členské státy by dále měly podpořit příslušné spotřebitelské organizace a sdružení obchodníků, aby uvedený seznam rovněž zveřejnily. Členské státy by měly rovněž zajistit vhodné šíření informací o tom, co mají spotřebitelé dělat, pokud mají spor s obchodníkem. Kromě toho by příslušné orgány měly pravidelně zveřejňovat ve svých členských státech zprávy o vývoji a fungování subjektů alternativního řešení sporů. Podklady pro vypracování těchto zpráv by příslušným orgánům měly oznamovat subjekty alternativního řešení sporů. Členské státy by měly podpořit subjekty alternativního řešení sporů, aby při poskytování těchto informací využívaly doporučení Komise 2010/304/EU ze dne 12. května 2010 o používání harmonizované metodiky pro klasifikaci a hlášení stížností a dotazů spotřebitelů (11).

(56)

Je nutné, aby členské státy stanovily sankce za porušení vnitrostátních ustanovení přijatých k provedení této směrnice a zajistily jejich uplatňování. Tyto sankce by měly být účinné, přiměřené a odrazující.

(57)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 ze dne 27. října 2004 o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele (12) (nařízení o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele) by mělo být pozměněno tak, aby obsahovalo odkaz na tuto směrnici ve své příloze, a to s cílem posílit přeshraniční spolupráci při prosazování této směrnice.

(58)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (13) (směrnice o žalobách) by měla být pozměněna tak, aby obsahovala odkaz na tuto směrnici ve své příloze, a to s cílem zajistit, aby byly chráněny kolektivní zájmy spotřebitelů stanovené v této směrnici.

(59)

Členské státy se v souladu se společným politickým prohlášením členských států a Komise ze dne 28. září 2011 o informativních dokumentech (14) zavázaly, že v odůvodněných případech doplní oznámení o opatřeních přijatých za účelem provedení směrnice ve vnitrostátním právu o jeden či více dokumentů s informacemi o vztahu mezi jednotlivými částmi směrnice a odpovídajícími částmi vnitrostátních nástrojů k provedení směrnice ve vnitrostátním právu. V případě této směrnice považuje normotvůrce předložení těchto dokumentů za odůvodněné.

(60)

Jelikož cíle této směrnice, totiž cíle přispět k řádnému fungování vnitřního trhu dosažením vysoké úrovně ochrany spotřebitele, aniž by byl omezen přístup spotřebitelů k soudům, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(61)

Tato směrnice dodržuje základní práva a ctí zásady uznávané zejména Listinou základních práv Evropské unie, a sice články 7, 8, 38 a 47 uvedené listiny.

(62)

Evropský inspektor ochrany údajů byl konzultován v souladu s čl. 28 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (15) a přijal stanovisko dne 12. ledna 2012 (16),

a)

postupy u subjektů řešení sporů, které jsou fyzickými osobami zaměstnanými nebo odměňovanými výhradně určitým obchodníkem, nerozhodnou-li členské státy, že tyto postupy mohou být považovány za postupy alternativního řešení sporů podle této směrnice, a jsou-li splněny požadavky stanovené v kapitole II, včetně konkrétních požadavků týkajících se nezávislosti a transparentnosti, jež jsou uvedeny v čl. 6 odst. 3;

b)

postupy pro vyřizování stížností spotřebitelů v rámci zvláštního systému provozovaného obchodníkem;

c)

nehospodářské služby obecného zájmu;

d)

spory mezi obchodníky;

e)

přímé jednání mezi spotřebitelem a obchodníkem;

f)

pokusy soudce o urovnání sporu během soudního řízení týkajícího se daného sporu;

g)

postupy zahájené obchodníkem vůči spotřebiteli;

h)

zdravotní služby poskytované pacientům zdravotnickými pracovníky za účelem posouzení nebo udržení jejich zdravotního stavu nebo jejich uzdravení, včetně předepisování, vydávání a poskytování léčivých přípravků a zdravotnických prostředků;

i)

veřejné poskytovatele dalšího nebo vysokoškolského vzdělávání.

a)

„spotřebitelem“ fyzická osoba, jež jedná za účelem, který nelze považovat za provozování jejího obchodu, živnosti nebo řemesla anebo výkonu jejího povolání;

b)

„obchodníkem“ fyzická nebo právnická osoba, bez ohledu na to, zda je v soukromém nebo veřejném vlastnictví, jež jedná, včetně jednání jakékoli osoby jednající jejím jménem nebo z jejího pověření, za účelem souvisejícím s jejím obchodem, živností nebo řemeslem anebo výkonem jejího svobodného povolání;

c)

„kupní smlouvou“ smlouva, na jejímž základě obchodník převádí vlastnictví zboží spotřebiteli nebo se zavazuje k převedení tohoto vlastnictví a spotřebitel hradí cenu tohoto zboží nebo se zavazuje k její úhradě, včetně smluv majících za předmět zboží i služby;

d)

„smlouvou o poskytování služeb“ jakákoli smlouva jiná než kupní smlouva, na jejímž základě obchodník poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě;

e)

„vnitrostátním sporem“ smluvní spor vzniklý v souvislosti s kupní smlouvou nebo se smlouvou o poskytování služeb, v jehož případě má spotřebitel v době, kdy si objedná zboží nebo služby, bydliště ve stejném členském státě, v němž je usazen obchodník;

f)

„přeshraničním sporem“ smluvní spor vzniklý v souvislosti s kupní smlouvou nebo se smlouvou o poskytování služeb, v jehož případě má spotřebitel v době, kdy si objedná zboží nebo služby, bydliště v jiném členském státě, než je členský stát, v němž je usazen obchodník;

g)

„postupem alternativního řešení sporů“ postup uvedený v článku 2, který splňuje požadavky stanovené v této směrnici a je prováděn subjektem alternativního řešení sporů;

h)

„subjektem alternativního řešení sporů“ subjekt, ať už je jeho název jakýkoli, který je trvale usazen, a nabízí řešení sporů prostřednictvím postupu alternativního řešení sporů a je uveden na seznamu podle čl. 20 odst. 2;

i)

„příslušným orgánem“ každý veřejný orgán určený členským státem pro účely této směrnice, který je zřízen na celostátní, regionální nebo místní úrovni.

—

v místě podnikání, pokud je obchodník fyzickou osobou,

—

v místě registrovaného sídla, ústředí nebo hlavního místa podnikání včetně pobočky, agentury nebo jakékoli jiné provozovny, pokud je obchodník společností nebo jinou právnickou osobou nebo sdružením fyzických a právnických osob.

—

v místě, kde vykonává činnosti alternativního řešení sporů, pokud uvedené činnosti provozuje fyzická osoba,

—

v místě, kde právnická osoba nebo sdružení fyzických a právnických osob vykonává činnosti alternativního řešení sporů, nebo má své sídlo, pokud uvedené činnosti provozuje právnická osoba nebo sdružení fyzických a právnických osob,

—

v místě, kde má orgán nebo jiný veřejný subjekt svoje sídlo, pokud činnost alternativního řešení sporů provozuje tento orgán nebo jiný veřejný subjekt.

a)

provozovaly aktualizované internetové stránky, které stranám sporu poskytnou snadný přístup k informacím ohledně postupů alternativního řešení sporů a které spotřebitelům umožní předložit stížnost a požadované podklady on-line;

b)

poskytly stranám sporu na jejich žádost informace uvedené v písmenu a) na trvalém nosiči;

c)

případně spotřebiteli umožnily podat stížnost off-line;

d)

umožnily výměnu informací mezi stranami sporu elektronickými prostředky, nebo případně poštou;

e)

přijímaly jak vnitrostátní, tak i přeshraniční spory, včetně sporů, na něž se vztahuje nařízení (EU) č. 524/2013, a

f)

při řešení sporů, na něž se vztahuje tato směrnice, přijaly nezbytná opatření s cílem zajistit, aby zpracování osobních údajů bylo v souladu s pravidly o ochraně osobních údajů stanovenými ve vnitrostátních právních předpisech, kterými se provádí směrnice 95/46/ES v členském státě, v němž je subjekt alternativního řešení sporů usazen.

a)

spotřebitel se nepokusil kontaktovat dotčeného obchodníka, aby s ním svoji stížnost projednal a pokusil se nejprve danou věc vyřešit s přímo s obchodníkem;

b)

daný spor je bezdůvodný nebo šikanózní;

c)

sporem se zabývá nebo se již dříve zabýval jiný subjekt alternativního řešení sporů nebo soud;

d)

hodnota požadovaného plnění je nižší nebo vyšší než předem stanovená mezní hodnota sporu;

e)

spotřebitel nepodal stížnost k subjektu alternativního řešení sporů v předem stanovené lhůtě, která nesmí být kratší než jeden rok ode dne, kdy spotřebitel podal stížnost obchodníkovi;

f)

řešení sporu tohoto druhu by jinak vážně narušilo efektivní fungování subjektu alternativního řešení sporu.

a)

mají nezbytné znalosti a dovednosti v oblasti alternativního či soudního řešení spotřebitelských sporů, jakož i všeobecné znalosti práva;

b)

jsou jmenovány na dostatečně dlouhé funkční období, aby byla zajištěna nezávislost jejich činnosti a aby nemohly být bezdůvodně zbaveny své funkce;

c)

nedostávají pokyny od žádné ze stran ani od jejich zástupců;

d)

jsou odměňovány způsobem, který není vázán na výsledek postupu;

e)

bez zbytečného prodlení oznámí subjektu alternativního řešení sporů jakékoli okolnosti, které by mohly ovlivnit jejich nezávislost a nestrannost, nebo vyvolat střet zájmů s některou ze stran sporu, který mají řešit, nebo které by mohly být takto vnímány. Povinnost oznámit takové okolnosti trvá po celou dobu postupu alternativního řešení sporů. Tato povinnost se nepoužije, pokud je subjekt alternativního řešení sporů fyzickou osobou.

a)

dotčená fyzická osoba byla nahrazena jinou fyzickou osobou pověřenou prováděním postupu alternativního řešení sporu; nebo, pokud tomu tak není;

b)

dotčená fyzická osoba upustila od provádění postupu alternativního řešení sporu a subjekt alternativního řešení sporů stranám případně navrhl předložit spor jinému subjektu alternativního řešení sporů, který je příslušný se sporem zabývat; nebo, pokud tomu tak není;

c)

tyto okolnosti byly stranám sporu oznámeny a dotčené fyzické osobě bylo dovoleno pokračovat v provádění postupu alternativního řešení sporu pouze tehdy, pokud strany sporu poté, co byly o okolnostech a o svém právu na vznesení námitky informovány, námitku nevznesou.

a)

fyzické osoby pověřené řešením sporů musí být jmenovány kolektivním orgánem složeným ze stejného počtu zástupců spotřebitelských organizací a zástupců obchodníka, nebo být členem tohoto orgánu; toto jmenování musí být výsledkem transparentního postupu;

b)

fyzické osoby pověřené řešením sporů musí být jmenovány na funkční období alespoň tří let, aby se zajistila nezávislost jejich činností;

c)

fyzické osoby pověřené řešením sporů se zavážou, že nebudou tři roky po skončení jejich funkce v subjektu řešení sporů pracovat pro obchodníka, profesní organizaci nebo sdružení obchodníků, jichž je obchodník členem;

d)

subjekt řešení sporů nesmí mít žádnou hierarchickou či funkční vazbu na obchodníka a musí být jasně oddělen od provozních subjektů obchodníka a mít pro plnění svých úkolů k dispozici dostatečný rozpočet, který je oddělen od rozpočtu obchodníka.

a)

svých kontaktních údajích, včetně poštovní a e-mailové adresy;