(1)

Unie si stanovila cíl udržet a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, jehož základním kamenem je vzájemné uznávání soudních rozhodnutí v občanských a trestních věcech.

(2)

Unie je odhodlána chránit oběti trestných činů a zavést ve vztahu k nim minimální pravidla a Rada přijala rámcové rozhodnutí 2001/220/SVV ze dne 15. března 2001 o postavení obětí v trestním řízení (4). Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je (5), přijatý Evropskou radou na zasedání ve dnech 10. a 11. prosince 2009, uložil Komisi a členským státům, aby prověřily, jak zlepšit právní předpisy a praktická opatření na podporu ochrany obětí, přičemž se zvláštní pozornost zaměří na podporu a uznání všech obětí, a přednostně obětí terorismu.

(3)

Čl. 82 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) upravuje stanovení minimálních pravidel platných v členských státech pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem, zejména pokud jde o práva obětí trestného činu.

(4)

Ve svém usnesení ze dne 10. června 2011 o plánu posílení práv a ochrany obětí, zejména v trestním řízení (6) (dále jen „Budapešťský plán“), Rada uvedla, že na úrovni Unie by měla být přijata opatření na posílení práv, podpory a ochrany obětí trestných činů. Za tímto účelem a v souladu s uvedeným usnesením je cílem této směrnice revidovat a doplnit zásady uvedené v rámcovém rozhodnutí 2001/220/SVV a významným způsobem pokročit v úrovni ochrany obětí v celé Unii, a to zejména v rámci trestního řízení.

(5)

Evropský parlament ve svém usnesení ze dne 26. listopadu 2009 o odstranění násilí páchaného na ženách (7) vyzval členské státy, aby zlepšily své vnitrostátní právní předpisy a politiky zaměřené proti všem formám násilí na ženách a aby zahájily kroky k boji proti příčinám násilí páchaného na ženách, v neposlední řadě prostřednictvím preventivních opatření, a vyzval Unii, aby všem obětem násilí zaručila právo na pomoc a podporu.

(6)

Ve svém usnesení ze dne 5. dubna 2011 o prioritách a základních rysech nového rámce politiky EU pro boj proti násilí páchanému na ženách (8) Evropský parlament navrhl strategii boje proti násilí páchanému na ženách, domácímu násilí a mrzačení ženských pohlavních orgánů coby základ pro budoucí trestněprávní legislativní nástroje proti násilí založenému na pohlaví, včetně rámce pro boj proti násilí páchanému na ženách (politika, prevence, ochrana, stíhání, poskytování a partnerství), na niž má navazovat akční plán Unie. K nástrojům mezinárodního práva pro tuto oblast patří Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW), přijatá dne 18. prosince 1979, doporučení a rozhodnutí výboru CEDAW a Úmluva Rady Evropy o předcházení násilí páchanému na ženách a domácímu násilí a boji proti němu, přijatá dne 7. dubna 2011.

(7)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/99/EU ze dne 13. prosince 2011 o evropském ochranném příkazu (9) zavádí mechanismus pro vzájemné uznávání ochranných opatření v trestních věcech mezi členskými státy. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí (10) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské pornografii (11) se zabývají mimo jiné konkrétními potřebami jednotlivých kategorií obětí obchodování s lidmi, pohlavního zneužívání a pohlavního vykořisťování dětí a dětské pornografie.

(8)

Rámcové rozhodnutí Rady 2002/475/SVV ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu (12) uznává, že terorismus představuje jedno z nejzávažnějších porušení zásad, na nichž je Unie založena, včetně zásady demokracie, a potvrzuje, že terorismus mimo jiné představuje hrozbu pro svobodný výkon lidských práv.

(9)

Trestný čin je škodlivý pro společnost a zároveň představuje porušení individuálních práv obětí. Oběti trestného činu by proto měly být jako takové uznány a mělo by s nimi být zacházeno s respektem, citlivě a profesionálně bez jakékoli diskriminace založené například na rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku, pohlaví, vyjádření pohlavní identity, pohlavní identitě, sexuální orientaci, statusu z hlediska práva k pobytu nebo zdravotního stavu. Ve všech kontaktech s kterýmkoli příslušným orgánem, který vyvíjí činnost v rámci trestního řízení, a s jakoukoli službou, jež přichází do styku s oběťmi, jako například službou pro podporu obětí nebo službou restorativní justice by měla být zohledněna osobní situace obětí trestného činu a jejich bezprostřední potřeby, věk, pohlaví, případné zdravotní postižení a úroveň vyspělosti obětí trestného činu při současném respektování jejich tělesné, duševní a mravní nedotknutelnosti. Oběti trestného činu by měly být chráněny před sekundární a opakovanou viktimizací, před zastrašováním a před odvetou, měly by mít k dispozici vhodnou podporu, která by usnadnila jejich zotavení, a dostatečný přístup k právní ochraně.

(10)

Tato směrnice se nezabývá podmínkami pobytu obětí trestných činů na území členských států. Členské státy by měly přijmout opatření nezbytná k zajištění toho, aby práva stanovená touto směrnicí nebyla podmíněna povolením oběti k pobytu na jejich území nebo jejím státním občanstvím či národností. Ohlášení trestného činu a účast na trestním řízení nezakládají žádná práva oběti, pokud jde o povolení k pobytu.

(11)

Tato směrnice stanoví minimální pravidla. Členské státy mohou rozšířit práva stanovená v této směrnici s cílem poskytnout vyšší úroveň ochrany.

(12)

Právy stanovenými v této směrnici nejsou dotčena práva pachatele. „Pachatelem“ se rozumí osoba odsouzená za spáchání trestného činu. Pro účely této směrnice, a aniž je dotčena presumpce neviny, se jím však rozumí i osoba podezřelá či obviněná, a to před případným uznáním viny či odsouzením.

(13)

Tato směrnice se uplatňuje v souvislosti s trestnými činy spáchanými v rámci Unie a s trestním řízením, které v Unii probíhá. Obětem trestných činů spáchaných mimo území Unie uděluje práva pouze v souvislosti s trestním řízením, které probíhá v Unii. Trestní oznámení podaná u příslušných orgánů mimo Unii, jako jsou velvyslanectví, nezakládají povinnosti stanovené touto směrnicí.

(14)

V souladu s Listinou základních práv Evropské unie a Úmluvou Organizace spojených národů o právech dítěte přijatou dne 20. listopadu 1989 musí být prvořadým hlediskem při uplatňování této směrnice nejlepší zájem dětí. Dětské oběti by měly být považovány za nositele práv stanovených touto směrnicí v plném rozsahu a v souladu s tím by s nimi mělo být zacházeno; měly by mít právo uvedená práva vykonávat způsobem, který zohledňuje jejich schopnost vytvářet si vlastní názor.

(15)

Při uplatňování této směrnice by členské státy měly zajistit, aby oběti se zdravotním postižením mohly plně požívat práv stanovených v této směrnici stejně jako ostatní, a to zejména usnadněním přístupu do prostor, v nichž je trestní řízení vedeno, a usnadněním přístupu k informacím.

(16)

Oběti terorismu jsou vystaveny útokům, jejichž hlavním cílem je poškodit společnost. Mohou proto potřebovat zvláštní pozornost, podporu a ochranu s ohledem na zvláštní povahu trestného činu, který na nich byl spáchán. Oběti terorismu mohou být pod značným dohledem veřejnosti a nezřídka potřebují společenské uznání a ohleduplné jednání ze strany společnosti. Členské státy by proto měly brát na vědomí zejména potřeby obětí terorismu a měly by usilovat o ochranu jejich důstojnosti a bezpečnosti.

(17)

Násilí, které je vůči určité osobě směrováno z důvodu jejího pohlaví, pohlavní identity nebo vyjádření pohlavní identity nebo které má nepřiměřený dopad na osoby určitého pohlaví, se považuje za násilí na základě pohlaví. Jeho důsledkem může být fyzická, sexuální, citová či psychická újma oběti nebo její ekonomická ztráta. Násilí na základě pohlaví se považuje za formu diskriminace a za porušení základních svobod oběti a zahrnuje násilí v rámci úzkých svazků, sexuální násilí (včetně znásilnění, sexuálních napadení a obtěžování), obchodování s lidmi, zotročování a různé druhy škodlivých praktik, jako jsou vynucené sňatky, mrzačení ženských genitálií a takzvané „zločiny ze cti“. Ženské oběti násilí na základě pohlaví a jejich děti často vyžadují zvláštní podporu a ochranu, a to z důvodu vysokého rizika sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety spojenými s tímto násilím.

(18)

Pokud je násilí páchané v rámci úzkého svazku, dopouští se ho osoba, jež je stávajícím či bývalým manželem, partnerem nebo jiným rodinným příslušníkem oběti, bez ohledu na to, zda pachatel s obětí sdílí nebo sdílel společnou domácnost. Toto násilí by mohlo zahrnovat násilí fyzické, sexuální, psychické nebo ekonomické a jeho důsledkem může být fyzická, duševní nebo citová újma nebo ekonomická ztráta. Násilí v rámci úzkého svazku představuje závažný a často skrytý sociální problém, který může způsobit systematické psychické a fyzické trauma se závažnými důsledky, jelikož pachatel je osobou, jíž by oběť měla být s to důvěřovat. Oběti násilí v rámci úzkého svazku by proto mohly potřebovat zvláštní opatření zaměřená na jejich ochranu. Tento druh násilí neúměrně více postihuje ženy a situace může být horší, je-li daná žena na pachateli závislá ekonomicky, společensky nebo s ohledem na její právo k pobytu.

(19)

Osoba by měla být považována za oběť bez ohledu na to, zda je pachatel identifikován, zajištěn, stíhán nebo odsouzen, a bez ohledu na rodinný vztah mezi nimi. Může se stát, že v důsledku trestného činu mohou být poškozeni rovněž rodinní příslušníci obětí. V důsledku trestného činu mohou být poškozeni zejména rodinní příslušníci osoby, jejíž smrt byla přímo způsobena trestným činem. Tito rodinní příslušníci, kteří jsou nepřímými oběťmi trestného činu, by proto měli rovněž požívat ochrany podle této směrnice. Členské státy by však měly mít možnost stanovit postupy na omezení počtu rodinných příslušníků, kteří mohou využít práv podle této směrnice. V případě dítěte by mělo být k výkonu práv stanovených v této směrnici oprávněno dítě, nebo není-li to v nejlepším zájmu dítěte, držitel rodičovské zodpovědnosti jménem tohoto dítěte. Touto směrnicí nejsou dotčeny žádné vnitrostátní správní postupy vyžadované pro označení určité osoby za oběť.

(20)

Postavení obětí v systému trestního soudnictví a skutečnost, zda se mohou aktivně účastnit trestního řízení, se mezi jednotlivými členskými státy liší v závislosti na příslušném vnitrostátním systému a jsou určeny jedním nebo více následujícími kritérii: zda jim vnitrostátní systém uděluje právní postavení strany v trestním řízení; zda oběť podléhá zákonnému požadavku aktivně se účastnit trestního řízení, nebo je to od ní požadováno, například jako svědek; nebo zda má oběť podle vnitrostátního práva právní nárok aktivně se účastnit trestního řízení a usiluje o to, pokud jí vnitrostátní systém neuděluje právní postavení strany v trestním řízení. Členské státy by měly určit, která z těchto kritérií se uplatní pro vymezení rozsahu práv stanovených touto směrnicí, je-li v ní odkazováno na postavení oběti v příslušném systému trestního soudnictví.

(21)

Příslušné orgány, služby podpory pro oběti a služby restorativní justice by měly poskytovat informace a poradenství pokud možno několika odlišnými prostředky a tak, aby jim oběť rozuměla. Tyto informace a poradenství by měly být poskytovány jednoduchou a srozumitelnou formou. Rovněž by mělo být zajištěno, aby oběti bylo po dobu řízení rozuměno. V této souvislosti by měla být u oběti zohledněna její znalost jazyka používaného pro poskytování informací, její věk, vyspělost, intelektuální a emoční schopnosti, gramotnost a duševní či tělesné poškození. Zvláštní pozornost je třeba věnovat obtížím s porozuměním nebo komunikací, jež mohou být způsobeny určitým druhem postižení, jako jsou poruchy sluchu nebo řeči. Rovněž by v průběhu trestního řízení měla být brána v úvahu omezení schopnosti oběti sdělovat informace.

(22)

Pro účely této směrnice by se měl okamžik podání trestního oznámení považovat za okamžik spadající do rámce trestního řízení. To by mělo zahrnovat i situace, kdy orgány zahájí trestní řízení z úřední povinnosti v důsledku trestného činu, který byl na oběti spáchán.

(23)

Od okamžiku prvního kontaktu s příslušným orgánem by měly být poskytovány informace o náhradách výdajů, například formou brožury obsahující základní podmínky pro tuto náhradu výdajů. V této počáteční fázi trestního řízení by se od členských států nemělo vyžadovat rozhodnutí o tom, zda dotčená oběť splňuje podmínky pro náhradu výdajů.

(24)

Oběť by po ohlášení trestného činu měla od policie obdržet písemné potvrzení o svém podání, obsahující základní okolnosti tohoto trestného činu, jako je jeho druh, čas a místo a jakákoliv škoda či újma jím způsobená. Toto potvrzení by mělo obsahovat spisovou značku a čas a místo ohlášení trestného činu, jež mohou později případně sloužit jako doklad o tom, že trestný čin byl ohlášen, například v souvislosti s pojistnými nároky.

(25)

Aniž jsou dotčena pravidla týkající se promlčecích lhůt, opožděné ohlášení trestného činu způsobené strachem z odvety, ponížení nebo stigmatizace by nemělo mít za následek odmítnutí potvrzení trestního oznámení oběti.

(26)

Poskytované informace by měly být dostatečně podrobné, aby mohlo být s oběťmi zacházeno s respektem a aby tyto oběti měly možnost činit informovaná rozhodnutí, pokud jde o jejich účast v řízení. Z tohoto hlediska jsou mimořádně důležité informace, které dovolují oběti být seznámena se současným stavem řízení. To je stejně důležité i ohledně informací, které oběti umožní se rozhodnout, zda požádat o přezkum rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Není-li stanoveno jinak, mělo by být možné poskytovat informace oběti ústně či písemně, a to též elektronickými prostředky.

(27)

Informace by oběti měly být poskytovány na poslední známou korespondenční nebo elektronickou adresu, kterou oběť příslušnému orgánu sdělila. Ve výjimečných případech, například kvůli vysokému počtu obětí u určitého případu, by mělo být možné poskytovat informace prostřednictvím tisku, na oficiální internetové stránce příslušného orgánu nebo prostřednictvím jiného obdobného komunikačního kanálu.

(28)

Členské státy by neměly mít povinnost poskytovat informace, pokud by jejich zpřístupnění mohlo nepříznivě ovlivnit řádný průběh případu nebo ohrozit určitý případ nebo osobu, popřípadě považují-li to za neslučitelné se základními zájmy jejich bezpečnosti.

(29)

Příslušné orgány by měly zajistit, aby oběti obdržely aktuální kontaktní údaje umožňující předávání informací souvisejících s jejich případem s výjimkou případů, kdy si výslovně nepřejí tyto informace obdržet.

(30)

Odkaz na „rozhodnutí“ v souvislosti s právem na informace, tlumočení a překlad by měl být chápán pouze jako odkaz na rozhodnutí o vině nebo na jiný způsob ukončení trestního řízení. Důvody tohoto rozhodnutí by měly být oběti poskytnuty prostřednictvím kopie dokumentu, v němž je dané rozhodnutí obsaženo, nebo prostřednictvím jejich stručného shrnutí.

(31)

Právo na informace o čase a místě soudního řízení, k němuž dochází na základě oznámení o trestném činu, který byl na oběti spáchán, by se mělo vztahovat i na informace o čase a místě soudního jednání o opravném prostředku proti rozsudku v dané věci.

(32)

Obětem by se konkrétní informace o propuštění nebo útěku pachatele měly na žádost poskytovat přinejmenším v případech, kdy se může vyskytnout nebezpečí nebo je zjištěno riziko újmy oběti, s výjimkou případů, kdy je zjištěno riziko újmy pachateli vyplývající z oznámení. Je-li zjištěno riziko újmy pachateli vyplývající z oznámení, měl by příslušný orgán při přípravě přiměřených opatření zohlednit veškerá další rizika. Pojem „zjištěno riziko újmy oběti“ by měl zahrnovat takové faktory, jako povaha nebo závažnost trestného činu a riziko odplaty. Proto by se neměl vztahovat na případy spáchané méně závažné trestné činnosti, tedy na případy, kdy je riziko újmy oběti pouze nepatrné.

(33)

Obětem by měly být poskytnuty veškeré informace o právu podat opravný prostředek proti rozhodnutí o propuštění pachatele, pokud takové právo ve vnitrostátním právním řádu existuje.

(34)

Nelze účinně dosáhnout spravedlnosti, pokud oběti nemohou řádně vysvětlit okolnosti trestného činu a poskytnout důkazy způsobem, který je příslušným orgánům srozumitelný. Stejně tak je důležité zajistit, aby bylo s oběťmi zacházeno s respektem a aby měly přístup ke svým právům. V průběhu dotazování oběti a cílem její aktivní účasti na soudním jednání, v souladu s postavením oběti v příslušném systému trestního soudnictví, by proto mělo být vždy k dispozici bezplatné tlumočení. Pokud jde o ostatní stránky trestního řízení, potřeba tlumočení a překladů se může lišit v závislosti na konkrétních otázkách, postavení oběti v příslušném systému trestního soudnictví a jejím zapojení do řízení a jejích konkrétních právech. Tlumočení a překlady v ostatních případech musí být poskytovány pouze v míře nezbytné k tomu, aby mohly oběti uplatnit svá práva.

(35)

Oběť by měla v souladu s postupy dle vnitrostátního práva mít právo podat opravný prostředek proti rozhodnutí o tom, že tlumočení nebo překlad nejsou potřeba. Toto právo nezakládá povinnost členských států zavést samostatný mechanismus nebo postup pro podávání takových stížností, jejichž prostřednictvím by bylo možno uvedená rozhodnutí napadat, a nemělo by nepřiměřeně prodlužovat trestní řízení. Postačovat by měl vnitřní přezkum daného rozhodnutí podle stávající vnitrostátních postupů.

(36)

Skutečnost, že oběť hovoří málo rozšířeným jazykem, by neměla sama o sobě být důvodem pro rozhodnutí o tom, že by tlumočení nebo překlad neúměrně prodloužily trestní řízení.

(37)

Podpora by měla být dostupná od okamžiku, kdy se příslušné orgány dozvědí o existenci oběti, a po celou dobu trestního řízení, jakož i po přiměřenou dobu po jeho skončení v souladu s potřebami oběti a právy stanovenými touto směrnicí. Podpora by měla být poskytována různými prostředky bez přílišných formalit a s dostatečným geografickým pokrytím, které všem obětem umožní mít k těmto službám přístup. Oběti, které v důsledku závažnosti trestného činu utrpěly značnou újmu, by mohly požádat o služby odborné podpory.

(38)

Osobám, které jsou obzvláště zranitelné nebo se ocitnou v situacích, v nichž jsou vystavené zvláště vysokému riziku újmy, jako jsou osoby vystavené opakovanému násilí v rámci úzkého svazku, oběti násilí založeného na pohlaví nebo osoby, jež se stanou oběťmi jiných druhů trestných činů v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky a v němž nemají bydliště, by měla být poskytnuta odborná podpora a právní ochrana. Služby odborné podpory by měly vycházet z integrovaného a cíleného přístupu, jenž by měl zohledňovat zejména konkrétní potřeby obětí, závažnost trestného činu a újmu utrpěnou v jeho důsledku i vztah mezi oběťmi, pachateli, dětmi a jejich širším sociálním prostředím. Hlavním úkolem těchto služeb a jejich pracovníků, kteří hrají významnou úlohu při podpoře obětí na cestě k zotavení z trestného činu a překonání případné újmy nebo traumatu z něj vyplývajících, by mělo být informování obětí o jejich právech stanovených touto směrnicí, aby oběti mohly přijímat rozhodnutí v prostředí podpory, jež s nimi zachází důstojně, s respektem a citlivě. Druhy podpory, které by tyto služby odborné podpory měly poskytovat, by mohly zahrnovat poskytování přístřeší a bezpečného ubytování, okamžitou lékařskou podporu, odeslání k lékařskému a znaleckému vyšetření za účelem zajištění důkazů v případech znásilnění či sexuálního napadení, krátkodobé a dlouhodobé psychologické poradenství, traumatickou péči, právní poradenství, služby advokáta a zvláštní služby pro děti coby přímé či nepřímé oběti.

(39)

Služby podpory pro oběti nemusí samy o sobě poskytovat rozsáhlé specializované a odborné služby. V nezbytných případech by služby podpory pro oběti měly být obětem nápomocny při obstarání existující profesionální podpory, například psychologů.

(40)

Ačkoli by poskytnutí podpory nemělo záviset na tom, zda oběť podá trestní oznámení týkající se trestného činu u příslušných orgánů, například policie, mají tyto orgány často nejlepší možnost informovat oběti o možnostech podpory. Členské státy se proto vyzývají k vytvoření vhodných podmínek pro to, aby mohly být obětem zprostředkovány služby podpory, včetně zajištění toho, aby požadavky na ochranu údajů mohly být a byly dodržovány. Měly by se při tom vyhnout opakovanému zprostředkovávání.

(41)

Právo obětí na slyšení by se mělo považovat za dodržené v tom případě, že obětem bylo umožněno učinit prohlášení či podat vysvětlení písemně.

(42)

Právo dětských obětí na slyšení v trestním řízení by nemělo být odepřeno pouze proto, že obětí je dítě, nebo z důvodu věku této oběti.

(43)

Za právo na přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání by se mělo považovat právo odkazující na rozhodnutí přijatá státními zástupci a vyšetřujícími soudci nebo donucovacími orgány, jako jsou policisté, avšak nikoli rozhodnutí přijatá soudy. Každý přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání by měla provést jiná osoba nebo jiný orgán než ten, který vydal původní rozhodnutí, s výjimkou případů, kdy původní rozhodnutí o zastavení stíhání bylo vydáno nejvyšším orgánem vedoucím trestní stíhání, jehož rozhodnutí nelze přezkoumat; v takových případech by měl přezkum provést tentýž orgán. Právo na přezkum rozhodnutí o zastavení stíhání se nevztahuje na zvláštní řízení, jako je řízení proti členům parlamentu nebo vlády v souvislosti s výkonem jejich úřední funkce.

(44)

Rozhodnutí, jímž se ukončuje trestní řízení, by mělo zahrnovat situace, kdy státní zástupce rozhodne o stažení obžaloby nebo o zastavení řízení.

(45)

Rozhodnutí státního zástupce vedoucí k mimosoudnímu urovnání, a tudíž ukončující řízení, zbavuje oběti práva na přezkum rozhodnutí státního zástupce o zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud urovnání obsahuje varování nebo ukládá povinnost.

(46)

Služby restorativní justice, zahrnující například mediaci mezi obětí a pachatelem, konzultace s nejbližší rodinou a projednání za účasti činem dotčeného sociálního společenství (sentencing circles), mohou být pro oběť velmi přínosné, ale jsou nutné záruky na zamezení sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety. Tyto služby by měly proto především zohledňovat zájmy a potřeby oběti, a přitom napravit újmu oběti způsobenou a bránit újmám dalším. Při postoupení případu službám restorativní justice a v průběhu restorativního soudního řízení by se měly zohledňovat faktory jako povaha a závažnost trestného činu, následná míra traumatizace, opakované narušení fyzické, sexuální nebo psychické integrity oběti, nevyrovnanost sil a věk, vyspělost nebo intelektuální schopnost oběti, které mohou omezovat či snižovat schopnost oběti činit informovanou volbu nebo mohou ovlivnit pozitivní výsledek pro oběť. Restorativní soudní řízení by mělo být v zásadě důvěrné, pokud se strany nedohodnou jinak nebo pokud tak nevyžadují vnitrostátní právní předpisy s ohledem na nadřazený veřejný zájem. Faktory, jako vyhrožování nebo jakékoli formy násilí spáchané v průběhu řízení, mohou být považovány za důvod pro zveřejnění ve veřejném zájmu.

(47)

Od obětí by se nemělo očekávat, že ponesou výdaje v souvislosti se svou účastí v trestním řízení. Členské státy by měly mít povinnost nahradit pouze nutné výdaje obětí v souvislosti s účastí v trestním řízení a neměly by mít povinnost hradit právní poplatky obětí. Členské státy by měly mít možnost stanovit podmínky náhrady výdajů ve vnitrostátních právních předpisech, jako jsou lhůty pro žádost o nahrazení, paušální sazby pro hrazení výdajů spojených s cestou a pobytem a maximální denní částka pro vyrovnání ušlého zisku. Právo na náhradu výdajů v trestním řízení by se nemělo vztahovat na případy, kdy oběť podává trestní oznámení. Výdaje by měly být hrazeny pouze v tom rozsahu, v jakém je oběť povinna být přítomna a aktivně se účastnit trestního řízení nebo je to po ní příslušnými orgány vyžadováno.

(48)

Majetek zajištěný v rámci trestního řízení, který lze vrátit, by měl být oběti trestného činu co nejdříve vrácen zpět, ledaže nastanou výjimečné podmínky, například spor o vlastnictví, protizákonná držba, nebo pokud je samotný majetek protizákonný. Právem na navrácení majetku by nemělo být dotčeno jeho oprávněné zadržení pro účely jiného soudního řízení.

(49)

Právo na rozhodnutí o odškodnění ze strany pachatele a příslušný platný postup by se měly vztahovat i na oběti, jež mají bydliště v jiném členském státě, než ve kterém byl trestný čin spáchán.

(50)

Povinnost postoupit trestní oznámení, stanovené v této směrnici, by neměla mít dopad na pravomoc členských států zahájit řízení a nedotýká se pravidel pro kompetenční spory vztahující se k výkonu pravomoci, jak jsou stanoveny rámcovým rozhodnutím Rady 2009/948/SVV ze dne 30. listopadu 2009 o předcházení kompetenčním sporům při výkonu pravomoci v trestním řízení a jejich řešení (13).

(51)

Opustila-li oběť území členského státu, v němž byl trestný čin spáchán, neměl by mít tento stát nadále povinnost poskytovat pomoc, podporu a ochranu s výjimkou toho, co přímo souvisí s případným trestným řízením, které ve věci dotčeného trestného činu vede, jako například zvláštní ochranná opatření v průběhu řízení před soudem. Členský stát, v němž má oběť bydliště, by měl poskytnout pomoc, podporu a ochranu nezbytnou z hlediska potřeby oběti zotavit se.

(52)

Měla být k dispozici opatření na ochranu bezpečnosti a důstojnosti obětí a jejich rodin před sekundární a opakovanou viktimizací, zastrašováním a odvetou, jako jsou dočasné soudní příkazy, ochrana nebo soudní zákazy kontaktu.

(53)

Riziko sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety ze strany pachatele nebo v důsledku účasti v trestním řízení by mělo být omezeno tak, že řízení bude probíhat koordinovaně a s respektem, což oběti umožní získat v orgány důvěru. Kontakt s příslušnými orgány by měl být co nejsnazší a měl by se přitom omezit počet kontaktů s obětí, které nejsou nezbytně nutné, například videozáznamem výpovědí a umožněním jeho použití při soudním řízení. Úředníci by měli mít k dispozici co možná nejširší škálu opatření s cílem zabránit rozrušení oběti v průběhu soudního řízení, zejména v důsledku osobního kontaktu s pachatelem, jeho rodinou, spolupachateli nebo veřejností. Členské státy by za tímto účelem měly být vybízeny k tomu, aby zejména pokud jde o budovy soudů a policejní stanice, zavedly proveditelná a praktická opatření pro vybavení těchto budov zařízeními pro oběti, jako jsou oddělené vchody a čekárny. Dále by členské státy měly pokud možno plánovat trestní řízení tak, aby zamezily kontaktům mezi oběťmi a členy jejich rodin a pachateli, a to například předvoláním obětí a pachatelů k výslechům v odlišných časech.

(54)

Ochrana soukromí oběti může být důležitým prostředkem, jak zabránit sekundární a opakované viktimizaci, zastrašování a odvetě, a lze toho dosáhnout řadou opatření, včetně nezveřejňováním informací týkajících se totožnosti a místa pobytu oběti či jejich omezením. Tato ochrana, zahrnující nezveřejnění jména dítěte, je mimořádně důležitá u dětských obětí. Mohou nicméně nastat případy, kdy zpřístupnění informací nebo dokonce jejich veřejné oznámení může být pro dítě přínosem, například v případě jeho únosu. Opatření na ochranu soukromí a pověsti obětí a jejich rodinných příslušníků by měla být vždy v souladu s články 6 a 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež se týkají práva na spravedlivý proces a svobody projevu.

(55)

Některé oběti jsou v průběhu trestního řízení vystaveny obzvláštnímu riziku sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety ze strany pachatele. Tato rizika mohou do značné míry plynout z osobních vlastností oběti nebo z typu, povahy či okolností trestného činu. Tato rizika lze účinně odhalit pouze prostřednictvím individuálních posouzení prováděných při nejbližší příležitosti. Tato posouzení by se měla provádět u všech obětí za účelem zjištění, zda jsou vystaveny riziku sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety a jaká zvláštní ochranná opatření jsou v jejich případě zapotřebí.

(56)

Individuální posouzení by mělo zohlednit osobní vlastnosti oběti, jako je její věk, pohlaví a pohlavní identita nebo její vyjádření, etnická příslušnost, rasová příslušnost, náboženské vyznání, sexuální orientace, zdravotní stav, zdravotní postižení, povolení k pobytu, komunikační obtíže, vztah k pachateli nebo závislost na něm a předchozí zkušenosti s trestnými činy. Mělo by rovněž zohlednit typ nebo povahu a okolnosti trestného činu, například zda se jedná o trestný čin z nenávisti, trestný čin motivovaný předsudky nebo snahou o diskriminaci, sexuální násilí nebo násilí v rámci úzkého svazku, kdy pachatel byl v pozici síly, zda se místo pobytu oběti nachází v oblasti vysoké kriminality nebo v oblasti pod nadvládou zločineckých skupin, popřípadě zda země původu oběti není členským státem, v němž byl trestný čin spáchán.

(57)

Oběti obchodování s lidmi, terorismu, organizované trestné činnosti, násilí v rámci úzkého svazku, sexuálního násilí nebo vykořisťování, násilí na základě pohlaví, trestných činů z nenávisti a oběti se zdravotním postižením a dětské oběti jsou často vystaveny vysoké míře sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety. Zvláštní obezřetnosti je třeba při posuzování toho, zda jsou tyto oběti vystaveny riziku takové viktimizace, zastrašování a odvety, a je třeba systematicky předpokládat, že tyto oběti využijí zvláštních ochranných opatření.

(58)

Obětem, které byly označeny za zranitelné z hlediska sekundární a opakované viktimizace, zastrašování a odvety, by měla být nabídnuta vhodná opatření na jejich ochranu během trestního řízení. Konkrétní povaha těchto opatření by měla být stanovena na základě individuálního posouzení a s ohledem na přání oběti. Rozsah každého takového opatření by měl být stanoven v souladu s pravidly pro soudní rozhodování, aniž jsou dotčena práva na obhajobu. Při určování, zda jsou potřebná zvláštní opatření, by měly být hlavními faktory obavy a strach obětí v souvislosti s řízením.

(59)

Okamžité provozní potřeby a omezení mohou znemožnit zajištění toho, aby například oběť vyslýchal vždy stejný policista; k těmto omezením může patřit například nemoc, mateřství nebo rodičovská dovolená. Nadto nemusí být například z důvodu renovace k dispozici prostory zvláště uzpůsobené pro výslech obětí. V případě takovýchto provozních nebo praktických omezení se může stát, že nebude možné poskytnout obětem zvláštní zacházení.

(60)

Pokud v souladu s touto směrnicí má být dítěti jmenován opatrovník nebo zástupce, jejich úlohu by mohla hrát stejná osoba nebo právnická osoba, instituce či orgán.

(61)

Úředníci zapojení do trestního řízení, kteří pravděpodobně přijdou do osobního styku s oběťmi, by měli mít přístup k vhodné počáteční nebo probíhající odborné přípravě a možnost ji absolvovat tak, aby byli schopni rozpoznat oběti a jejich potřeby a zacházet s nimi s respektem, citlivě, profesionálně a bez diskriminace. Osoby, které budou pravděpodobně zapojeny do individuálního posuzování směřujícího ke zjištění zvláštních potřeb obětí z hlediska ochrany a k určení, zda tyto oběti potřebují zvláštní ochranná opatření, by měly absolvovat zvláštní odbornou přípravu zaměřenou na způsob tohoto posuzování. Tuto odbornou přípravu by členské státy měly zajistit pro příslušníky policejní složky a soudní zaměstnance. Odbornou přípravu je třeba podporovat rovněž v případě advokátů, státních zástupců a soudců, ale také odborníků, kteří poskytují služby podpory pro oběti nebo služby restorativní justice. Tento požadavek by měl rovněž zahrnovat odbornou přípravu zaměřenou na zvláštní služby podpory, jež by obětem měly být zprostředkovány, nebo specializovanou odbornou přípravu, je-li činnost dané složky zaměřena na oběti se zvláštními potřebami, popřípadě zvláštní psychologickou odbornou přípravu. V případě potřeby by tato odborná příprava měla zohledňovat genderové aspekty. Činnost členských států v oblasti odborné přípravy by v souladu s Budapešťským plánem měla být doplněna o pokyny, doporučení a výměnu osvědčených postupů.

(62)

Členské státy by měly podporovat organizace občanské společnosti a úzce s nimi spolupracovat, včetně uznávaných a aktivních nevládních organizací, které pracují s oběťmi trestného činu, zejména při iniciativách směřujících k vytváření politik, při informačních kampaních a kampaních na zvýšení povědomí, výzkumných a vzdělávacích programech a při školení, stejně jako při sledování a hodnocení dopadu opatření na podporu a ochranu obětí trestného činu. Veřejné služby by měly vyvíjet svou činnost koordinovaně a zapojit se na všech správních úrovních – na úrovni Unie a na celostátní, regionální i místní úrovni, aby se obětem dostalo přiměřené pomoci, podpory a ochrany. Obětem by měla být poskytnuta pomoc při vyhledávání a kontaktování příslušných orgánů, aby nedocházelo ke zdvojování při poskytování kontaktů. Členské státy by měly zvážit vytvoření „jediných přístupových bodů“ nebo „jednotných kontaktních míst“, jež by se zabývaly četnými potřebami obětí při jejich zapojení do trestního řízení, včetně potřeby získat informace, pomoc, podporu, ochranu a odškodnění.

(63)

Za účelem podpory a usnadnění ohlašování trestných činů a umožnění obětem, aby prolomily cyklus opakované viktimizace, má zásadní význam, aby obětem byly k dispozici spolehlivé služby podpory a aby příslušné orgány byly připraveny reagovat na podněty obětí s respektem, citlivě, profesionálně a bez diskriminace. To by mohlo posílit důvěru obětí v systémy trestního soudnictví členských států a snížit počet neohlášených trestných činů. Odborníci, u nichž je pravděpodobné přijímání oznámení trestných činů ze strany obětí, by měli být k usnadnění ohlašování trestných činů příslušně vyškoleni, a rovněž by měla být přijata opatření, jež umožní ohlašování třetími stranami včetně organizací občanské společnosti. Mělo by být umožněno využívat komunikační technologie, jako je e-mail, videonahrávky nebo elektronické formuláře pro podávání trestních oznámení online.

(64)

Systematické a přiměřené shromažďování statistických údajů je považováno za základní prvek účinného vytváření politik v oblasti práv stanovených touto směrnicí. Za účelem usnadnění hodnocení uplatňování této směrnice by členské státy měly Komisi sdělovat významné statistické údaje související s uplatňováním vnitrostátních postupů na oběti trestných činů, a to přinejmenším včetně počtu a typu ohlášených trestných činů, a jsou-li takové údaje známé a dostupné, rovněž počtu, věku a pohlaví obětí. Součástí příslušných statistických údajů mohou být údaje zaznamenané justičními orgány a donucovacími orgány, a pokud je to možné, i administrativní údaje shromážděné v rámci zdravotnických služeb, služeb sociální péče a veřejných, nevládních a jiných organizací zabývajících se podporou obětí nebo službami restorativní justice, které pracují s oběťmi trestného činu. Údaje v oblasti justice mohou zahrnovat informace o oznámených trestných činech, o počtu vyšetřovaných případů a počtu stíhaných a odsouzených osob. Administrativní údaje související se službami mohou pokud možno zahrnovat i údaje o tom, jak oběti využívají služeb poskytovaných vládními orgány a veřejnými a soukromými organizacemi na podporu obětí, jako je počet případů postoupených policejními orgány službám podpory pro oběti, počet obětí, které požádaly o podporu, a počet obětí, kterým byla nebo nebyla poskytnuta podpora či služby restorativní justice.

(65)

Cílem této směrnice je pozměnit a rozšířit ustanovení rámcového rozhodnutí 2001/220/SVV. Vzhledem ke značnému počtu změn a jejich povaze by mělo být uvedené rámcové rozhodnutí v zájmu přehlednosti nahrazeno v plném rozsahu ve vztahu k členským státům, které se účastní přijímání této směrnice.

(66)

Tato směrnice ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou základních práv Evropské unie. Zejména usiluje o podporu práva na důstojnost, život, fyzickou a duševní nedotknutelnost, svobodu a bezpečnost, práva na respektování soukromého a rodinného života, práva na vlastnictví, zásady zákazu diskriminace, zásady rovnosti žen a mužů, práv dítěte, starších osob a osob se zdravotním postižením a práva na spravedlivý proces.

(67)

Jelikož cíle této směrnice, totiž zavedení minimálních norem pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být z důvodu rozsahu a možných účinků lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje tato směrnice rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(68)

Osobní údaje zpracované při provádění této směrnice by měly být chráněny v souladu s rámcovým rozhodnutím Rady 2008/977/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o ochraně osobních údajů zpracovávaných v rámci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (14) a v souladu se zásadami stanovenými v Úmluvě Rady Evropy ze dne 28. ledna 1981 o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních dat, kterou všechny členské státy ratifikovaly.

(69)

Tato směrnice se nedotýká podrobnějších ustanovení obsažených v jiných aktech Unie, které se cíleněji zabývají zvláštními potřebami některých kategorií obětí, jako jsou oběti obchodování s lidmi a oběti pohlavního zneužívání dětí, pohlavního vykořisťování a dětské pornografie.

(70)

V souladu s článkem 3 Protokolu č. 21 o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na prostor svobody, bezpečnosti a práva, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, oznámily tyto členské státy své přání účastnit se přijímání a používání této směrnice.

(71)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o EU a Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání této směrnice, a tato směrnice pro ně není závazná ani použitelná.

(72)

Evropský inspektor ochrany údajů vydal dne 17. října 2011 stanovisko (15) na základě čl. 41 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (16),