1

Svou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Polská republika tím, že neprovedla nebo řádně neprovedla ustanovení čl. 2 písm. a), b) a d) až f), čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, články 6 až 8, čl. 9 odst. 1 a 2 písm. a), čl. 10 odst. 3 a 4, čl. 18 odst. 1 druhý pododstavec a odstavce 3 a 4, čtvrtou odrážku části A přílohy V, první odrážku části B přílohy V a první odrážku části C přílohy V směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/41/ES ze dne 6. května 2009 o uzavřeném nakládání s geneticky modifikovanými mikroorganismy (Úř. věst. L 125, s. 75), nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

2

V souladu s článkem 2 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2003, L 236, s. 33, dále jen „akt o přistoupení“), byla Polská republika od 1. května 2004, dne svého přistoupení, vázána ustanoveními smluv a aktů přijatých před tímto datem orgány Evropské unie.

3

V souladu s článkem 54 aktu o přistoupení nové členské státy uvedou v účinek opatření nezbytná k tomu, aby bylo ode dne přistoupení dosaženo souladu se směrnicemi a rozhodnutími, není-li v přílohách uvedených v článku 24 nebo v jiných ustanoveních tohoto aktu nebo jeho přílohách určena jiná lhůta. Jelikož ani příloha XII téhož aktu, která se týká Polské republiky a která je zmiňována v článku 24 aktu o přistoupení, ani další ustanovení tohoto aktu týkající se tohoto členského státu neobsahují konkrétní ustanovení ohledně směrnice Rady 90/219/EHS ze dne 23. dubna 1990 o uzavřeném nakládání s geneticky modifikovanými mikroorganismy (Úř. věst. L 117, s. 1; Zvl. vyd. 15/01 s. 381), a směrnice Rady 98/81/ES ze dne 26. října 1998, kterou se mění směrnice 90/219 (Úř. věst. L 330, s. 13), byla Polská republika povinna tyto směrnice provést ke dni svého přistoupení k Unii.

4

Směrnice 90/219 stanovila obecná opatření pro uzavřené nakládání s geneticky modifikovanými mikroorganismy se zřetelem k ochraně lidského zdraví a životního prostředí.

5

Tato směrnice byla pozměněna směrnicí 98/81.

6

Směrnice 90/219, ve znění směrnice 98/81 (dále jen „směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků“), byla zrušena a nahrazena směrnicí 2009/41, která vstoupila v platnost dne 10. června 2009.

7

Článek 2 směrnice 2009/41, který je totožný s článkem 2 směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků, uvádí tyto definice:

„[...]

[...]

[...]“

8

Podle čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/41, který odpovídá čl. 4 druhému pododstavci směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků,

„[…] se [směrnice 2009/41] nevztahuje na uchovávání, pěstování, dopravu, ničení, zneškodňování nebo používání GMM, které byly uvedeny na trh v souladu se směrnicí [Evropského parlamentu a Rady] 2001/18/ES [ze dne 12. března 2001 o záměrném uvolňování geneticky modifikovaných organismů do životního prostředí a o zrušení směrnice směrnici Rady 90/220/EHS (Úř. věst. L 106, s. 1; Zvl. vyd. 15/06 s. 77)] nebo podle jiných právních předpisů Společenství, které stanoví specifické postupy posouzení rizika pro životní prostředí podobné postupu posouzení, který stanoví uvedená směrnice, za předpokladu, že uzavřené nakládání je v souladu s podmínkami souhlasu s uvedením na trh, pokud takové podmínky existují.“

9

Článek 6 směrnice 2009/41, který je totožný s článkem 7 směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků, má následující znění:

„Jestliže se má v nějakém zařízení poprvé přistoupit k uzavřenému nakládání, je uživatel před zahájením takovéhoto nakládání povinen předložit příslušným orgánům oznámení obsahující přinejmenším informace uvedené v části A přílohy V.“

10

Článek 7 směrnice 2009/41, kterým byl nahrazen článek 8 směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků, stanoví:

„Po předložení oznámení podle článku 6 může následovat uzavřené nakládání třídy 1 bez dalšího oznámení. Uživatelé GMM ve třídě 1 uzavřeného nakládání jsou povinni vést a uchovat záznamy všech posouzení uvedených v čl. 4 odst. 6 a na požádání tyto záznamy zpřístupnit příslušnému orgánu.“

11

Článek 8 směrnice 2009/41, jehož znění je téměř totožné se zněním článku 9 směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků, stanoví:

„1.   Pro první a další uzavřené nakládání třídy 2, které bude prováděno v zařízeních oznámených podle článku 6, musí být předloženo oznámení obsahující informace uvedené v části B přílohy V.

2.   Jestliže zařízení byla předmětem předchozího oznámení o provádění uzavřeného nakládání třídy 2 nebo vyšší a všechny požadavky pro příslušný souhlas byly splněny, může být uzavřené nakládání třídy 2 zahájeno ihned po tomto novém oznámení.

Žadatel však může požádat příslušný orgán o rozhodnutí o formálním povolení. Toto rozhodnutí musí být vydáno do 45 dnů od předložení oznámení.

3.   Jestliže zařízení nebyla předmětem předchozího oznámení o provádění uzavřeného nakládání třídy 2 nebo vyšší, může být uzavřené nakládání třídy 2, pokud se příslušný orgán nevyjádří v opačném smyslu, zahájeno po uplynutí 45 dnů od předložení oznámení podle odstavce 1 nebo se souhlasem příslušného orgánu i dříve.“

12

Článek 9 směrnice 2009/41, jehož obsah je téměř totožný s článkem 10 směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků, zní takto:

„1.   Pro první a další uzavřená nakládání třídy 3 nebo 4, která mají být prováděna v zařízeních oznámených v souladu s článkem 6, musí být předloženo oznámení obsahující informace uvedené v části C přílohy V.

2.   Uzavřené nakládání třídy 3 a vyšší nelze provádět bez předchozího souhlasu příslušného orgánu, který své rozhodnutí sdělí písemně

13

Článek 10 směrnice 2009/41, který odpovídá článku 11 směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků, stanoví:

„1.   Každý členský stát určí příslušný orgán nebo orgány, které provádějí opatření, jež přijme na základě této směrnice, a které rovněž přijímají oznámení podle článků 6, 8 a 9 a potvrzují jejich přijetí.

2.   Příslušné orgány ověří shodu oznámení s požadavky této směrnice, přesnost a úplnost poskytnutých údajů, správnost posouzení podle čl. 4 odst. 2 a třídu uzavřeného nakládání a popřípadě i vhodnost uzavření a dalších ochranných opatření, opatření pro nakládání s odpady a opatření pro případ nehody.

3.   Pokud je to nezbytné, může příslušný orgán:

4.   Při výpočtu lhůt uvedených v článcích 8 a 9 se nepřihlíží k dobám, během nichž příslušný orgán

14

Článek 16 směrnice 2009/41, jehož znění je téměř totožné s článkem 17 směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků, zní takto:

„Členské státy zajistí, aby příslušné orgány pořádaly inspekce a jiná kontrolní opatření zajišťující, že uživatel jedná v souladu s touto směrnicí.“

15

Článek 18 odst. 1, 3 a 4 směrnice 2009/41, odpovídající čl. 19 odst. 1, 4 a 5 směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků, stanoví:

„1.   V případech, kdy zveřejnění informací může mít nepříznivý vliv na jeden nebo více bodů uvedených v čl. 4 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/4/ES ze dne 28. ledna 2003 o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí [(Úř. věst. L 41, s. 26; Zvl. vyd. 15/07 s. 375)], může oznamovatel v oznámeních předkládaných podle této směrnice označit informace, které mají být považovány za důvěrné. V takových případech musí podat ověřitelné zdůvodnění.

Příslušný orgán po konzultaci s oznamovatelem rozhodne, které informace budou považovány za důvěrné, a o svém rozhodnutí oznamovatele uvědomí.

[...]

3.   Komise a příslušné orgány nesdělí třetím osobám žádnou informaci, o jejíž důvěrnosti bylo rozhodnuto podle odst. 1 druhého pododstavce a která byla oznámena nebo jinak poskytnuta podle této směrnice, a chrání práva duševního vlastnictví týkající se obdržených údajů.

4.   Jestliže oznamovatel z jakýchkoli důvodů oznámení stáhne, musí příslušný orgán respektovat důvěrnost poskytnutých informací.“

16

Článek 3 zákona o geneticky modifikovaných organismech (ustawa o organizmach genetycznie zmodyfikowanych) ze dne 22. června 2001 (Dz. U. 2007 č. 36, částka 233, dále jen „zákon o GMO“) obsahuje tyto definice:

[...]

[...]“

17

Článek 14 zákona o GMO stanoví:

„1.   Ministr zveřejní ve Sbírce zákonů, s výhradou odstavce 2, informace týkající se nehod podle článku 33, jakož i jejich účinků a nebezpečí, jež z nich vyplývají.

2.   Ustanovení týkající se přístupu k informacím o životním prostředí se použijí mutatis mutandis v případě přístupu k informacím o GMO.“

18

Článek 14a tohoto zákona stanoví:

„Sdělují se:

19

Článek 16 zmíněného zákona stanoví:

„Uzavřené nakládání s GMO vyžaduje povolení ministra, nestanoví-li se v této kapitole jinak.“

20

V článku 17 odst. 1 téhož zákona se uvádí:

„Podle úrovně rizika pro lidské zdraví a životní prostředí se vymezují čtyři kategorie uzavřeného nakládání s GMO:

21

Článek 21 zákona o GMO stanoví:

„1.   Všechny žádosti o povolení uzavřeného nakládání s GMO podle článku 16 obsahují zejména:

2.   K žádosti o povolení týkající se uzavřeného nakládání s GMO podle odstavce 1 se přiloží:

3.   Každá žádost o povolení nového uzavřeného nakládání s GMO obsahuje rovněž informace o výsledcích předchozího uzavřeného nakládání.“

22

Článek 23 tohoto zákona stanoví:

„1.   Povolení se udělí na dobu určitou nepřesahující pět let po ověření toho, že jsou splněny podmínky pro provedení uzavřeného nakládání s GMO stanovené zákonem, s výhradou odstavce 4.

2.   Před udělením povolení lze:

3.   Náklady spojené s předložením doplňujících informací a stanoviska podle odstavce 2 nese žadatel.

4.   Ministr odmítne udělit povolení pro činnosti kategorií III a IV, existují-li oprávněné důvody k domněnce, že zamýšlená ochranná opatření nedosahují úrovně představující nezbytnou záruku vyloučení veškerých vážných nebo nenapravitelných následků nehody a veškerých rizik takové nehody v rámci zamýšleného uzavřeného nakládání s GMO.“

23

Podle článku 24 zmíněného zákona:

„1.   Povolení k uzavřenému nakládání s GMO je uděleno ve lhůtě tří měsíců od doručení žádosti. Tato lhůta se přeruší v případech uvedených v čl. 23 odst. 2 bodech 1 a 2.

1a.   V případech uvedených v článku 29 se lhůta pro vydání povolení k uzavřenému nakládání s GMO podle odstavce 1 prodlužuje o dobu potřebných konzultací, nejvýše však o 30 dnů.

2.   Je-li konstatováno, že daná činnost byla zařazena do kategorie nižšího rizika, než je ta, do níž by měla být zařazena vzhledem k předloženým dokumentům, lze od uživatele GMO požadovat, aby zařazení činnosti změnil.

3.   V případě odmítnutí změny zařazení činnosti ministr odmítne povolení udělit nebo povolení odejme.

4.   Vyžaduje-li to ochrana lidského zdraví nebo životního prostředí, lze v povolení k uzavřenému nakládání s GMO stanovit další podmínky provádění uzavřeného nakládání s GMO týkající se uplatnění požadavků ohledně stupně a druhu bezpečnostních opatření a bezpečnosti práce, které jsou přísnější než požadavky stanovené na základě článků 17 a 18.“

24

Článek 29 téhož zákona stanoví:

„Účast veřejnosti na postupu, jehož předmětem je vydání povolení k uzavřenému nakládání s GMO, se řídí ustanoveními o účasti veřejnosti na postupech týkajících se ochrany životního prostředí.“

25

Článek 31 zákona o GMO stanoví možnost změnit zařazení do dané kategorie „nového uzavřeného nakládání s GMO zařazeného do kategorie rizika I nebo II“ prováděného na témže místě a za týchž podmínek, [které] nevyžaduje získání nového povolení k uzavřenému nakládání s GMO, s výhradou čl. 24 odst. 2.“

26

Článek 32 tohoto zákona stanoví:

„1.   Uživatel GMO je povinen bezodkladně informovat ministra a orgán uvedený v čl. 19 odst. 5

2.   V případech uvedených v odst. 1 bodu 1 ministr s ohledem na okolnosti týkající se bezpečnosti osob nebo životního prostředí vyzve uživatele GMO k odpovídající změně podmínek nebo k přerušení či ukončení uzavřeného nakládání s GMO a k provedení těchto opatření stanoví uživateli GMO lhůtu.“

27

Článek 34 odst. 1 zmíněného zákona stanoví:

„1.   Ministr vede rejstřík uzavřeného nakládání s GMO.

2.   Rejstřík podle odstavce 1 obsahuje:

2a.   Tento rejstřík je veden v elektronické podobě.

3.   Rejstřík je přístupný veřejnosti; ustanovení čl. 14 odst. 2 a článku 14a se použijí přiměřeně.

4.   Nahlížení do rejstříku není zpoplatněno.“

28

Zákon o přístupu k informacím o životním prostředí a jeho ochraně, o účasti veřejnosti na ochraně životního prostředí a o hodnocení vlivu na životní prostředí (ustawa o udostępnianiu informacji o środowisku i jego ochronie, udziale społeczeństwa w ochronie środowiska oraz o ocenach oddziaływania na środowisko) ze dne 3. října 2008 (Dz. U. č. 199, částka 1277, dále jen „zákon o přístupu k informacím o životním prostředí“) je součástí režimu uplatňovaného na uzavřené nakládání s geneticky modifikovanými mikroorganismy na území Polska.

29

Podle čl. 16 odst. 1 tohoto zákona správní orgány nepovolí veřejnosti přístup k informacím o životním prostředí a jeho ochraně, pokud se tyto informace týkají:

30

Články 33 až 38 zákona o přístupu k informacím o životním prostředí stanoví pravidla týkající se účasti veřejnosti na rozhodovacím procesu.

31

Článek 33 tohoto zákona stanoví:

„Před přijetím nebo změnou rozhodnutí vyžadujících účast veřejnosti orgán příslušný k přijímání tohoto rozhodnutí informuje v co nejkratší lhůtě veřejnost:

32

Dne 23. října 2007 zaslala Komise Polské republice výzvu dopisem, v níž tento členský stát upozornila na nezbytnost zajistit úplné a správné provedení směrnice 98/81 do vnitrostátního práva.

33

Polská republika odpověděla na tuto výzvu dopisem svým dopisem ze dne 13. prosince 2007, v němž odmítla argumenty předkládané Komisí na podporu důvodů vycházejících z neprovedení nebo nesprávného provedení ustanovení této směrnice.

34

Vzhledem k tomu, že Komise nebyla s odpovědí spokojena, zaslala Polské republice dne 25. června 2009 odůvodněné stanovisko.

35

Dopisem ze dne 20. srpna 2009 Polská republika v odpovědi na toto odůvodněné stanovisko zopakovala svou argumentaci, jíž se dovolávala ve své odpovědi na výzvu dopisem zaslanou Komisí.

36

Za těchto okolností podala Komise dne 6. června 2011 tuto žalobu.

37

Úvodem je třeba připomenout, že Komise je oprávněna domáhat se určení, že členský stát nesplnil povinnosti vyplývající z původního znění unijního právního aktu, později změněného či zrušeného, které byly novými ustanoveními zachovány (rozsudky ze dne 5. října 2006, Komise v. Belgie, C-275/04, Sb. rozh. s. I-9883, bod 35; ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Itálie, C‑174/07, bod 31, a ze dne 17. června 2010, Komise v. Francie, C-492/08, Sb. rozh. s. I-5471, bod 31).

38

V projednávané věci je nesporné, že povinnosti vyplývající z článků směrnice 2009/41 dovolávaných Komisí odpovídají povinnostem, jež platily již před vstupem této směrnice v platnost na základě směrnice 90/219 ve znění změn a doplňků. Komise se tedy v rámci tohoto řízení může dovolávat tvrzeného nesplnění povinnosti, i když během postupu před zahájením soudního řízení vycházela z ustanovení odpovídajících směrnici 90/219 ve znění změn a doplňků, která byla tehdy použitelná.

39

Kromě toho je třeba upřesnit, že Komise se ve své replice, když vzala na vědomí argumenty, jichž se dovolávaly polské orgány ve své žalobní odpovědi, rozhodla posléze vzít zpět důvody obsažené v její žalobě, jež se týkaly čl. 2 písm. f), čl. 4 odst. 3, článku 6, čl. 8 odst. 1 a čl. 9 odst. 1, jakož i přílohy V části A třetí odrážky, části B první odrážky směrnice 2009/41 a části C první odrážky, a tudíž již netvoří předmět této žaloby.

40

Úvodem Komise připomíná, že podle ustálené judikatury z požadavků jak jednotného použití unijního práva, tak zásady rovnosti, vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba hledat s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou.

41

Podle Komise lze totiž řádné fungování systému vytvořeného směrnicí 2009/41 zajistit pouze takovým výkladem a věrným provedením definic obsažených v této směrnici, neboť příliš široká definice určitých výrazů by mohla ovlivnit správnost provedení dalších ustanovení zmíněné směrnice. Komise má tudíž za to, že doslovná reprodukce definic obsažených ve směrnici v prováděcích aktech představuje nejlepší prostředek, jenž je s to zabránit nejednotnému uplatňování unijního práva v členských státech.

42

Komise připouští, že zákonem o GMO je do vnitrostátního práva provedeno několik směrnic z téže oblasti, a že tento zákon má tedy širší rozsah působnosti než směrnice 2009/41, zdůrazňuje však, že správné uplatnění každé ze směrnic prováděných zmíněným zákonem, zajištěné dostatečně transparentním způsobem a umožňující vyhnout se veškerým pochybnostem a praktickým obtížím, nicméně vyžaduje, aby byl rozsah osobní a věcné působnosti ustanovení provádějících tyto směrnice jasně definován a aby uskutečněné provedení umožňovalo jasné rozlišení mezi ustanoveními provádějícími směrnici 2009/41 a ustanoveními, jež nespadají do oblasti její působnosti, čehož však v projednávané věci nebylo dosaženo.

43

Komise dále tvrdí, že ačkoli členské státy mohou zajistit ochranu obdobnou ochraně vyplývající ze směrnice 2009/41, co se týče organismů, které nespadají do oblasti její působnosti, nejsou nicméně zmocněny měnit při provádění směrnice v ní obsažené definice, jelikož jednotné uplatňování unijních právních předpisů ve všech členských státech a zásada autonomního a jednotného výkladu pojmů obsažených v těchto předpisech by v opačném případě byly zbaveny veškerého účinku.

44

Komise Polské republice konkrétně vytýká, že v zákoně o GMO použila místo pojmů „mikroorganismus“ a „geneticky modifikované mikroorganismy“, užívaných směrnicí 2009/41, pojmy „organismus“ a „geneticky modifikovaný organismus“, a kromě toho do těchto pojmů obsažených ve vnitrostátní právní úpravě nezahrnula pojem „živočišné a rostlinné buňky v kultuře“.

45

Komise rovněž uvádí, že definice pojmu „geneticky modifikovaný organismus“ obsažená v zákoně o GMO užívá formulaci „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází za přirozených podmínek“, kdežto směrnice 2009/41 užívá formulaci přesnější, tj. „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází [přirozenou] cestou“.

46

V tomto kontextu Komise rovněž tvrdí, že skutečnost, že další definice obsažené v zákoně o GMO neodkazují na „geneticky modifikované mikroorganismy“, ale na „geneticky modifikované organismy“, propůjčuje i ustanovením tohoto zákona, jež vycházejí z těchto definic, širší oblast působnosti. Z toho vyplývá nedostatek právní jistoty i praktické obtíže při uplatňování směrnice 2009/41.

47

Polská republika zpochybňuje argumenty přednesené Komisí. Co se týče tvrzené nepřesnosti definice pojmu „geneticky modifikovaný organismus“ obsaženého v zákoně o GMO“ používající formulaci „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází za přirozených podmínek“, uvedený členský stát zpochybňuje existenci takovéto nepřesnosti, co se týče nejen věci samé, ale i přípustnosti žaloby Komise, jelikož tato výtka byla poprvé vznesena ve stadiu řízení před Soudním dvorem. Zmíněná výtka by tudíž měla být prohlášena za nepřípustnou.

48

Ve věci samé Polská republika mimo jiné tvrdí, že rozsah věcné působnosti zákona o GMO není omezen na ustanovení zajišťující provedení směrnice 2009/41 do vnitrostátního právního řádu, ale obsahuje řadu norem pocházejících z dalších textů unijního práva, z nichž je třeba jmenovat především směrnici 2001/18. V důsledku toho tento zákon upravuje nejen uzavřené nakládání s geneticky modifikovanými mikroorganismy, ale i řadu dalších otázek spojených s tímto nakládáním.

49

Proto se definice pojmů „organismus“ a „geneticky modifikovaný organismus“ obsažené ve zmíněném zákoně týkají jak geneticky modifikovaných mikroorganismů, tak i jiných geneticky modifikovaných organismů, přičemž všechny prvky těchto definic obsažených ve směrnici 2009/41 byly vtěleny do dotyčných ustanovení vnitrostátního práva. Jediný existující rozdíl vyplývá z rozšíření oblasti působnosti zákona o GMO ve srovnání s rozsahem působnosti směrnice 2009/41. Tento rozdíl vychází ze skutečnosti, že definice přijatá polskou právní úpravou byla rozšířena tak, aby zahrnula makroorganismy. Kromě toho se širší oblast působnosti tohoto zákona dotýká otázky, jež nebyla na úrovni Unie harmonizována.

50

Co se týče argumentu Komise, že definice pojmu „organismus“ přijatá v polské právní úpravě nezmiňuje živočišné a rostlinné buňky v kultuře, Polská republika zdůrazňuje, že do této definice obsažené v zákoně o GMO je v souladu s čl. 3 bodem 1 téhož zákona zahrnuta „biologická entita, buněčná nebo nebuněčná, schopná rozmnožování nebo přenosu genetického materiálu, včetně virů a viroidů“. Zmíněná definice zahrnuje tudíž kultivované buňky, jako jsou buňky živočišné a rostlinné. Tyto kultivované buňky jsou totiž součástí rozšířené kategorie, jež je předmětem definice obsažené ve zmíněném zákoně, jelikož patří k biologickým entitám, ať již buněčným či nebuněčným, schopným rozmnožování nebo přenosu genetického materiálu. Polská republika má za to, že požadavky směrnice 2009/41 jsou dodrženy, jelikož tyto buňky spadají do oblasti působnosti ustanovení zákona o GMO týkajících se uzavřeného nakládání s geneticky modifikovanými organismy.

51

Co se týče zjištěného rozdílu mezi formulací „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází za přirozených podmínek“, jež je obsažena v zákoně o GMO, a formulací „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází [přirozenou] cestou“, použitou ve směrnici 2009/41, Polská republika existenci takovéhoto rozdílu popírá a v tomto ohledu upřesňuje, že užití slovesa v příčestí přítomném ve zmíněném polském zákoně jakožto doplňku nemůže odporovat cílům sledovaným touto směrnicí.

52

Co se týče přípustnosti prvního žalobního důvodu v rozsahu, v němž se týká formulace „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází za přirozených podmínek“, je nutno úvodem připomenout, že účastník řízení nemůže v průběhu řízení měnit samotný předmět sporu, takže opodstatněnost žaloby je třeba přezkoumat pouze z hlediska návrhových žádání obsažených v žalobě nebo jiném návrhu, kterým se zahajuje řízení (viz zejména rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, Komise v. Portugalsko, C-543/08, Sb. rozh. s. I-11241, bod 20 a citovaná judikatura).

53

Podle článku 21 statutu Soudního dvora Evropské unie a čl. 38 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora ve znění platném ke dni podání žaloby Komise musela mimoto Komise v každé žalobě podané podle článku 258 SFEU uvést přesné žalobní důvody, o nichž má Soudní dvůr rozhodnout, a alespoň stručně uvést právní a skutkové okolnosti, na kterých se tyto žalobní důvody zakládají (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 31. března 1992, Komise v. Dánsko, C-52/90, Recueil, s. I-2187, bod 17; ze dne 4. května 2006, Komise v. Spojené království, C-508/03, Sb. rozh. s. I-3969, bod 62; ze dne 3. června 2010, Komise v. Španělsko, C-487/08, Sb. rozh. s. I-4843, bod 71, a výše uvedený rozsudek Komise v. Portugalsko, bod 21).

54

V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise ve svých návrhových žádáních v žalobě jasně uvedla, že Polské republice vytýká nesprávné provedení pojmu „geneticky modifikovaný mikroorganismus“, obsaženého v čl. 2 písm. b), směrnice 2009/41, jelikož v zákoně o GMO použila pojem „geneticky modifikovaný organismus“.

55

Je pravda, že Komise se poprvé dovolávala argumentu vycházejícího z nepřesnosti části definice pojmu „geneticky modifikovaný organismus“ obsaženého v zákoně o GMO, jenž se týká organismu, „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází za přirozených podmínek“, až ve své žalobě. Podle Komise je přesnější směrnice 2009/41, která používá formulace „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází [přirozenou] cestou“.

56

Je však třeba konstatovat, že se výtka Komise týká stále téže definice, neboť část této definice, jež zní „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází za přirozených podmínek“, představuje součást definice pojmu „organismus“, od níž není oddělitelná, a která tudíž tvoří předmět žalobního důvodu celkově dovolávaného Komisí. Oproti tvrzení Polské republiky tedy Komise pouze upřesnila žalobní důvod, podle něhož tento členský stát nesprávně provedl pojem obsažený ve směrnici 2009/41, přičemž v rámci formulace tohoto žalobního důvodu odkázala na část tohoto pojmu, a to spíše formou doplňujícího argumentu, jenž měl ilustrovat opodstatněnost zmíněného žalobního důvodu.

57

Z toho plyne, že skutečnost, že Komise uvedla podrobnosti žalobního důvodu, který již dříve uplatnila obecněji v rámci postupu před zahájením soudního řízení, nezměnila předmět tvrzeného nesplnění povinnosti, a tedy neměla vliv na rozsah sporu (viz rozsudky ze dne 27. listopadu 2003, Komise v. Finsko, C-185/00, Recueil, s. I-14189, body 84 až 87; ze dne 8. července 2010, Komise v. Portugalsko, C-171/08, Sb. rozh. s. I-6817, bod 29, a výše uvedený rozsudek ze dne 11. listopadu 2010, Komise v. Portugalsko, bod 23).

58

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba námitku nepřípustnosti uplatněnou Polskou republikou zamítnout.

59

Co se týče věci samé, je třeba připomenout, že Komise nezpochybňuje skutečnost, že je Polská republika oprávněna rozšířit oblast působnosti systému ochrany vytvořeného směrnicí 2009/41 na další okruhy, a sice na „organismy“ a na „geneticky modifikované organismy“. Má však za to, že by bylo užitečné zaručit možnost dostatečně jasného rozlišení vnitrostátních ustanovení provádějících tuto směrnici a ustanovení, jež z tohoto unijního aktu nevycházejí, aby se zabránilo nejasnostem v právní rovině, jakož i veškerým praktickým obtížím. Podle tohoto orgánu je tudíž vhodné ve vnitrostátních prováděcích aktech doslovně reprodukovat definice obsažené ve zmíněné směrnici, aby bylo zajištěno jednotné uplatňování unijní právní úpravy ve všech členských státech.

60

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury provedení směrnice do vnitrostátního práva nezbytně nevyžaduje formální a doslovné převzetí jejích ustanovení do výslovné a specifické právní normy, ale může postačovat i obecný právní rámec, jestliže tento účinně zajišťuje úplné uplatnění směrnice dostatečně jasným a přesným způsobem (viz rozsudek ze dne 3. března 2011, Komise v. Irsko, C-50/09, Sb. rozh. s. I-873, bod 46 a citovaná judikatura).

61

Kromě toho je třeba konstatovat, že Komise v projednávané věci pouze odkázala na zvláštní povahu směrnice 2009/41, aniž upřesnila, v čem spočívá tato zvláštní povaha vyžadující doslovné převzetí pojmů definovaných touto směrnicí, či uvedla přesné důvody, proč má za to, že metoda převzetí zvolená Polskou republikou, propůjčující pojmům použitým v zákoně o GMO širší rozsah působnosti, vytváří riziko, že nebudou jasně vymezena pravidla zajišťující provedení zmíněné směrnice, čímž bude ohroženo jednotné uplatňování unijního práva. Komise zejména neuvádí žádný případ, kdy by rozšířené definice použité v zákoně o GMO mohly být zdrojem praktických obtíží nebo nejasností, co se týče použití tohoto zákona jak na mikroorganismy, tak na geneticky modifikované mikroorganismy.

62

Kromě toho Komise vůbec neprokázala, že pouhé užití pojmu „organismus“ namísto pojmu „mikroorganismus“ by mohlo skutečně ohrozit cíle sledované směrnicí 2009/41.

63

Co se týče argumentu dovolávaného Komisí a vycházejícího ze skutečnosti, že nesprávná definice pojmů „mikroorganismus“ a „geneticky modifikovaný mikroorganismus“ se negativně odrazí v jiných pojmech obsažených ve zmíněné směrnici, například v pojmech „nehoda“ nebo „uživatel“, je třeba konstatovat, že Komise nikterak neprokázala, že tato pouhá okolnost zakládá nesplnění povinnosti Polskou republikou.

64

Co se týče argumentu vycházejícího z nezmínění živočišné a rostlinné buňky v kultuře v pojmu „organismus“ obsaženém v zákoně o GMO, je třeba konstatovat, že jak správně uvádí Polská republika, tento pojem, do něhož spadají „mikroorganismy“, nutně zahrnuje živočišné a rostlinné buňky v kultuře. V souladu s čl. 3 bodem 1 tohoto zákona patří totiž tyto kultury k biologickým entitám, ať již buněčným či nebuněčným, schopným rozmnožování nebo přenosu genetického materiálu. V tomto bodě byly požadavky směrnice 2009/41 dodrženy, uvedené ustanovení je dostatečně jasné, a jeho výklad tudíž nemůže vyvolávat pochybnosti.

65

Co se týče argumentu vycházejícího z dovolávaných sémantických rozdílů mezi částí definice pojmu „geneticky modifikovaný mikroorganismus“ obsaženého ve směrnici 2009/41, a sice částí věty „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází [přirozenou] cestou“, a částí definice pojmu „organismus“ použité v zákoně o GMO, a sice výrazu „ve kterém byl genetický materiál změněn způsobem, ke kterému nedochází za přirozených podmínek“, je třeba konstatovat, že Komise pouze tvrdí, že tato směrnice užívá přesnější formulace a že v zájmu zabránění jakékoli nejednoznačnosti nebo nejistotě je nutno tuto formulaci reprodukovat doslovně. Komise však neprokázala, v čem by použití téhož slovesa v příčestí přítomném ve zmíněném polském zákoně jakožto příslovečného určení a výrazu „přirozené podmínky“ místo výrazu „přirozeně“ mohlo odporovat jednak zásadám, jež je třeba dodržovat při provádění směrnic v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 60 tohoto rozsudku, a jednak cílům sledovaným směrnicí 2009/41.

66

V důsledku toho nemůže být argumentace Komise přijata.

67

Komise zaprvé Polské republice vytýká, že v případě pojmu „nehoda“ rozšířila oblast působnosti směrnice 2009/41, neboť měla za to, že tento pojem zahrnuje nejen případy „významného“ uvolnění, ale i všechny události vedoucí k neúmyslnému uvolnění, nezávisle na tom, zda je toto uvolnění významné, či nikoli.

68

Zadruhé Komise uvádí, že tato směrnice v polském znění používá slovesa „moci“ v podmiňovacím způsobu, a zahrnuje tak i případy, kdy by uvolnění představovalo pouze potenciální riziko, kdežto definice obsažená v zákoně o GMO, jež užívá sloveso „moci“ v oznamovacím způsobu a ve spojení s přídavným jménem „přímý“, odkazuje spíše na situace, v nichž je riziko reálnější.

69

Komise v této souvislosti upřesňuje, že odlišná definice pojmu „nehoda“, jež je obsažena v polské právní úpravě, může působit praktické obtíže při provádění článku 15 zmíněné směrnice, který stanoví zejména konzultace jiných členských států ohledně zavádění nouzových plánů, povinnost informovat Komisi o okolnostech každé nehody, jakož i povinnost Komise vést rejstřík nehod.

70

Polská republika zdůrazňuje, že definice pojmu „nehoda“ nemůže působit žádnou praktickou obtíž, čímž vyvrací veškeré argumenty přednesené v tomto ohledu Komisí a hájí svůj výklad směrnice 2009/41, podle něhož neúmyslné uvolnění, které by mohlo vyvolat riziko pro zdraví nebo životní prostředí, jež není významné, představuje „nehodu“ ve smyslu této směrnice. V tomto ohledu uvádí, že výsledkem takovéhoto výkladu je ještě přísnější ochranné opatření, jež mohou členské státy zavést podle článku 193 SFEU.

71

Především je třeba připomenout, že hlavními cíli směrnice 2009/41 jsou ochrana lidského zdraví a ochrana životního prostředí. Rovněž je třeba uvést – jak uznává Komise – že nic nebrání tomu, aby Polská republika ve svých právních předpisech stanovila širší definici pojmu „nehoda“, než je definice stanovená směrnicí 2009/41 zahrnující též nehody týkající se geneticky modifikovaných organismů. Navíc vynechání pojmu „významný“ v čl. 3 bodu 8 zákona o GMO znamená zavedení přísnějšího ochranného opatření v záležitostech nehod spojených s takovýmito organismy, jež má Polská republika rovněž právo zavést. Takovéto vynechání nepředstavuje ohrožení cílů sledovaných směrnicí 2009/41, a tudíž nezakládá její nesprávné provedení.

72

Stejně tak je třeba uvést, že použití slovesa „moci“ v oznamovacím způsobu v zákoně o GMO, a nikoli v podmiňovacím způsobu, v němž se toto sloveso vyskytuje v polském znění směrnice 2009/41, nelze považovat za protichůdné cílům sledovaným touto směrnicí, jelikož obsah dotčeného ustanovení není tímto použitím nikterak změněn. Totéž platí pro použití výrazu „přímý“ v tomto zákoně, třebaže zmíněná směrnice používá výraz „bezprostřední“. Také v těchto dvou případech tudíž provedla Polská republika zmíněnou směrnici správně, což umožnuje zajistit její účinné použití, jež je v souladu se sledovanými cíli ochrany.

73

Co se konečně týče případných negativních účinků provedení pojmu „nehoda“ zákonem o GMO ve vztahu k článku 15 směrnice 2009/41, který stanoví zejména konzultace jiných členských států ohledně zavádění nouzových plánů, má Komise za to, že tento zákon jasně nestanoví, v kterém okamžiku mají být tyto konzultace provedeny. Podle tohoto orgánu neumožňují relevantní ustanovení zmíněného zákona určení situací, kdy musí být informován o okolnostech nehody, vzhledem k tomu, že tento zákon vychází z definice pojmu „nehoda“ který se liší od pojmu obsaženého v této směrnici.

74

V tomto ohledu se Komise omezuje zaprvé na tvrzení, že zákon o GMO neumožnuje jasně určit, ve kterém okamžiku mají být provedeny dotyčné konzultace, aniž však uvedla důvody, proč má podle jejího názoru definice pojmu „nehoda“ použitá polským zákonodárcem takovýto důsledek.

75

Zadruhé Komise tvrdí, že použití pojmu „nehoda“ v tomto zákoně má za následek, že se pravidla týkající se výměny informací ohledně nehod stanovená v článku 15 směrnice 2009/41 použijí též ohledně informací týkajících se nevýznamných uvolnění GMO, jež však mohou vést k přímému či pozdějšímu ohrožení lidského zdraví nebo životního prostředí. Jak však již bylo vyloženo v bodě 71 tohoto rozsudku, úprava, pro kterou je příznačná zvýšená úroveň opatrnosti v otázkách nehod spojených s uzavřeným nakládáním s geneticky modifikovanými organismy, nemůže odporovat cílům sledovaným touto směrnicí.

76

V důsledku toho nemůže být argumentace Komise přijata.

77

Komise Polské republice vytýká, že v zákoně o GMO definovala „uživatele“ jakožto „fyzickou nebo právnickou osobu, anebo organizační složku bez právní subjektivity, provádějící na svůj účet uzavřené nakládání s GMO nebo postup spočívající v záměrném uvolňování GMO do životního prostředí, včetně uvádění produktů GMO na trh“. Tato definice, která je širší než definice obsažená ve směrnici 2009/41, je údajně zdrojem nejistot, zejména co se týče povinností uživatelů a jejich kontroly, takže je třeba doslovně převzít definici pojmu „uživatel“ obsaženou v této směrnici.

78

Podle Komise mají rozdíly mezi dotčenými definicemi praktický význam vzhledem k tomu, že „uživatelé“ musí plnit řadu povinností stanovených směrnicí 2009/41, které však nejsou předmětem tohoto řízení. Navíc článek 16 této směrnice podle názoru Komise stanoví, že jsou členské státy povinny organizovat kontroly s cílem zajistit dodržování ustanovení zmíněné směrnice uživateli. Rozdíly zjištěné mezi definicí obsaženou ve zmíněné směrnici a definicí uvedenou v zákoně o GMO proto mohou být zdrojem nejasností a pochybností při uplatňování tohoto zákona.

79

Polská republika uvádí, že Komise nevychází z žádného konkrétního argumentu, a formulace tohoto žalobního důvodu tudíž není dostatečně jasná, přesná a soudržná, aby mohla žalovanému členskému státu umožnit přípravu obrany a Soudnímu dvoru provádění soudní kontroly. Dále uvedený členský stát zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení není porušení četných ustanovení zmíněných v tomto ohledu Komisí.

80

Postačí konstatovat, že se Komise omezuje na tvrzení, že pouze formální a doslovné převzetí definice obsažené ve směrnici 2009/41 umožňuje správné provedení jejích ustanovení, zejména těch, které se týkají pojmu „uživatel“, jako jsou zejména její čl. 4 odst. 2, čl. 5 odst. 1, články 6 a 7, čl. 11 odst. 1 a čl. 14 odst. 1, aniž však uvedla důvody, proč má za to, že způsob zvolený Polskou republikou nezaručuje právním subjektům, jimž jsou na základě zmíněné směrnice ukládány povinnosti, požadovanou jasnost a právní jistotu.

81

Dále Polská republika správně tvrdí, že směrnice neobsahuje definici pojmů „fyzická osoba“ a „právnická osoba“, poněvadž tyto pojmy spadají do pravomoci členských států. Pod pojem „uživatel“ tak musí být zahrnuty entity upravené polským právem, jež nemají právní subjektivitu, avšak mohou být subjekty občanskoprávních vztahů stejně jako fyzické a právnické osoby. Doslovné převzetí definice pojmu „uživatel“ obsaženého ve směrnici 2009/41 by zmíněné entity vymezené polským právním řádem vyvázalo z povinností stanovených unijním právem a zbavilo je možnosti, aby využívaly svá práva stejným způsobem jako fyzické a právnické osoby, jež zmiňuje definice obsažená v unijním právu.

82

Komise má za to, že rozdíly mezi definicí pojmu „uživatel“ obsaženou ve směrnici 2009/41 a definicí použitou v zákoně o GMO jsou, co se týče zavedení kontrolních opatření podle článku 16 této směrnice, zdrojem nejasností a pochybností. Tento orgán nicméně neuvádí žádnou skutečnost, jež by byla s to prokázat, v čem by tato nejasnost měla spočívat.

83

Z toho plyne, že žalobnímu důvodu vycházejícímu z nesprávného provedení čl. 2 písm. a), b), d) a e) směrnice 2009/41 nelze vyhovět.

84

Jelikož první žalobní důvod dovolávaný Komisí není opodstatněný, je třeba jej zamítnout v plném rozsahu.

85

Komise vytýká Polské republice neúplné provedení čl. 10 odst. 3 směrnice 2009/41. Článek 24 odst. 4 zákona o GMO omezuje možnost stanovit pro uzavřené nakládání s GMO doplňující podmínky pouze na případy, kdy to vyžaduje nutnost chránit lidské zdraví a životní prostředí, zatímco zmíněná směrnice žádné omezení tohoto druhu nestanoví.

86

Polská republika namítá, že se Komise dovolává nového žalobního důvodu, který nebyl uplatněn během postupu před zahájením soudního řízení, a uvádí, že je tento důvod nepřípustný. Podpůrně, co se týče věci samé, Polská republika zpochybňuje argumenty předložené Komisí a uvádí, že kritizované ustanovení zákona o GMO stanoví možnost, aby příslušný orgán určil další podmínky provádění uzavřeného nakládání s geneticky modifikovanými organismy.

87

Pokud jde o námitku nepřípustnosti vznesenou Polskou republikou, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je předmět žaloby pro nesplnění povinnosti na základě článku 258 SFEU vymezen odůvodněným stanoviskem Komise, takže žaloba musí být založena na stejném odůvodnění a žalobních důvodech jako toto stanovisko (výše uvedený rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Portugalsko, bod 25 a citovaná judikatura).

88

Tento požadavek nicméně nemůže vést až k vyžadování dokonalé shody ve všech případech mezi zněním vytýkaných skutečností ve výroku odůvodněného stanoviska a návrhovými žádáními v žalobě, pokud předmět sporu, tak jak byl vymezen v odůvodněném stanovisku, nebyl rozšířen nebo změněn (výše uvedený rozsudek ze dne 8. července 2010, Komise v. Portugalsko, bod 26). Komise může zejména upřesnit počáteční vytýkané skutečnosti v žalobě, avšak pod podmínkou, že tím nedojde ke změně předmětu řízení (rozsudek ze dne 11. července 2013, Komise v. Nizozemsko, C‑576/10, bod 35).

89

V projednávané věci je třeba připomenout, že Komise jak ve výzvě dopisem, tak v odůvodněném stanovisku uvedla, že Polské republice vytýká, že neprovedla čl. 10 odst. 3 směrnice 2009/41 v plném rozsahu, z toho důvodu, že zákon o GMO neobsahuje ustanovení zmocňující příslušný vnitrostátní orgán, aby od uživatele vyžadoval změnu plánovaných podmínek uzavřeného nakládání s geneticky modifikovanými organismy.

90

Polská republika se již během postupu před zahájením soudního řízení dovolávala několika ustanovení tohoto zákona, aby prokázala, že zajistila správné provedení tohoto čl. 10 odst. 3, mezi nimiž byl i čl. 24 odst. 4 zmíněného zákona.

91

Komise odpověděla, že toto ustanovení zákona o GMO omezuje možnost stanovit pro uzavřené nakládání s geneticky modifikovanými organismy doplňující podmínky pouze na případy, kdy si to vyžádá nezbytnost chránit lidské zdraví a životní prostředí, avšak čl. 10 odst. 3 směrnice 2009/41 žádné omezení takovéhoto druhu nestanoví.

92

Podle judikatury uvedené v bodě 57 tohoto rozsudku tudíž skutečnost, že Komise podrobně rozvedla důvod, kterého se již obecně dovolávala během postupu před zahájením soudního řízení, nezměnila předmět tvrzeného nesplnění povinnosti, a proto nemá žádný vliv na rozsah sporu.

93

Vzhledem k předchozím úvahám je třeba námitku nepřípustnosti vznesenou Polskou republikou zamítnout a prohlásit druhý žalobní důvod uplatňovaný Komisí za přípustný.

94

Co se týče meritorního přezkumu tohoto žalobního důvodu, postačí připomenout, že směrnice 2009/41 sleduje cíle ochrany lidského zdraví a životního prostředí, jež jsou příslušné vnitrostátní orgány povinny při uplatňování této směrnice dodržovat. Výraz „pokud je to nezbytné“, který je obsažen v čl. 10 odst. 3 této směrnice a jehož smysl nebyl zmíněnou směrnicí vymezen, tudíž musí být vykládán tak, že příslušnému vnitrostátnímu orgánu umožňuje, aby od uživatele požadoval podání informací stanovených tímto čl. 10 odst. 3, anebo z vlastního popudu stanovil určitá omezení nebo podmínky, avšak pouze v případě, kdy si to vyžádá ochrana lidského zdraví a životního prostředí.

95

V tomto směru tudíž postačí konstatovat, že Polská republika tím, že ve vnitrostátním právu, konkrétně v čl. 24 odst. 4 zákona o GMO, výslovně upřesnila, že cíle ochrany lidského zdraví a životního prostředí, jež jsou stanoveny též směrnicí 2009/41, musí být zohledněny při provádění této směrnice vnitrostátními orgány, nejednala v rozporu s cíli sledovanými zmíněnou směrnicí, ale zcela v souladu s účelem této směrnice.

96

Kromě toho je nutno konstatovat, že Komise pouze tvrdí, že omezení stanovené v čl. 24 odst. 4 zákona o GMO zbavuje příslušný vnitrostátní orgán významné části práv, jež mu přiznává směrnice 2009/41, aniž však upřesnila, o jaká práva se v projednávané věci jedná, a aniž prokázala, jak jsou tato práva sporným ustanovením omezována.

97

Z toho vyplývá, že žalobní důvod vycházející z nesprávného provedení čl. 10 odst. 3 směrnice 2009/41, jenž není opodstatněný, musí být zamítnut.

98

Komise vytýká Polské republice, že neprovedla čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/41 do polského právního řádu.

99

Polská republika připouští, že toto ustanovení nebylo provedeno doslovně. Tento členský stát však tvrdí, že vzhledem k tomu, že uvedené ustanovení vytváří pravidlo, jehož účelem je zabránit kolizi právních předpisů, je zbytečné, aby se do polského právního řádu takovéto pravidlo zavádělo prostřednictvím zvláštního ustanovení, neboť obecná pravidla pro předcházení kolizím právních předpisů dostatečně zajišťují řešení takových konfliktů v souladu s pravidly obsaženými ve směrnici 2009/41. Proto je plně zajištěna právní jistota, na kterou se tak mohou spolehnout hospodářské subjekty, jimž jsou uloženy povinnosti vyplývající z čl. 3 odst. 3.

100

Polská republika navíc uvádí, že zmíněná obecná pravidla musí být v každém případě uplatňována polskými správními orgány i soudy v souladu se směrnicí 2009/41, aby tak bylo dosaženo cíle sledovaného touto směrnicí.

101

Co se týče argumentu předneseného Polskou republikou, že prostřednictvím dotyčné vnitrostátní úpravy zajistila správné provedení směrnice 2009/41, postačí připomenout, že aby bylo vyhověno požadavku právní jistoty, musí být ustanovení směrnice podle ustálené judikatury provedena s nezpochybnitelným závazným účinkem, s požadovanou specifičností, přesností a jasností (viz zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Irsko, bod 46, jakož i rozsudek ze dne 27. října 2011, Komise v. Polsko, C‑362/10, bod 46 a citovaná judikatura).

102

Jak uvedla Komise, čl. 3 odst. 3, směrnice 2009/41 nepředstavuje pouze pravidlo pro řešení kolize právních předpisů, s jehož pomocí má být určena právní norma použitelná v projednávané věci, ale vymezuje též podmínky, jimž podléhá skladování, pěstování, převážení, ničení a zneškodňování nebo používání geneticky modifikovaných mikroorganismů, jež byly uvedeny na trh v souladu se směrnicí 2001/18 nebo s kterýmkoli jiným unijním právním aktem stanovícím konkrétní posouzení rizik pro životní prostředí, jež je obdobné posouzení stanovenému uvedenou směrnicí.

103

Pokud se tudíž jedná o takovýto unijní právní akt, je třeba určit, zda stanoví toto posouzení, a nezávisle na této podmínce je třeba prokázat, že dotčené uzavřené nakládání odpovídá podmínkám, jimiž je případně podmíněno vydání souhlasu k uvedení na trh. Nejsou-li tyto podmínky splněny, použije se směrnice 2009/41.

104

Polská republika však v odpovědi na tvrzení Komise ani nevysvětlila obecná pravidla pro kolizi právních předpisů stanovená polským právním řádem, ani neprokázala, zda jsou tato pravidla skutečně schopna zaručit právní jistotu tak, aby se na ni mohly spolehnout hospodářské subjekty, jimž jsou ukládány povinnosti vyplývající z dotčené vnitrostátní právní úpravy.

105

V každém případě pouhá správní praxe, svou povahou proměnlivá na základě správního uvážení, a která není dostatečně známá, nemůže být považována za platné splnění povinností provedení směrnice do vnitrostátního právního řádu (viz rozsudek ze dne 12. července 2007, Komise v. Rakousko, C-507/04, Sb. rozh. s. I-5939, bod 162 a citovaná judikatura). Stejně tak výklad vnitrostátních právních předpisů podaný vnitrostátními soudy, konformní s požadavky směrnice, nemůže být sám o sobě charakterizován takovou přesností a jasností, které jsou vyžadovány za účelem splnění požadavku právní jistoty (viz výše uvedený rozsudek Komise v. Irsko, bod 47 a citovaná judikatura).

106

V důsledku toho je žalobní důvod Komise vycházející z neexistence správného provedení čl. 3 odst. 3 směrnice 2009/41 do polského právního řádu opodstatněný.

107

Komise tvrdí, že Polská republika neprovedla článek 7, čl. 8 odst. 2 a 3, jakož i čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2009/41, které stanoví mimo jiné pravidla týkající se oznamování následujících uzavřených nakládání třídy 1 a 2 po oznámení provedeném v souladu s článkem 6 této směrnice, jakož i lhůtu v délce 45 dnů, v níž má být vydáno rozhodnutí příslušného orgánu v případě uzavřeného nakládání třídy 3 nebo některé vyšší třídy v případě zařízení, jež byla předmětem předchozího oznámení.

108

Polská republika zpochybňuje opodstatněnost tohoto důvodu a uvádí, že cíle sledovaného směrnicí 2009/41 bylo dosaženo prostřednictvím polského systému oznamování. Zejména zdůrazňuje, že členské státy mají v rámci provádění těchto ustanovení posuzovací pravomoc, jelikož podle ustanovení článku 7 této směrnice „může následovat uzavřené nakládání třídy 1 bez dalšího oznámení“. Sloveso „moci“ je použito rovněž v čl. 8 odst. 2 zmíněné směrnice. Podle Polské republiky není členský stát povinen zajistit, aby mohlo být následující uzavřené nakládání s geneticky modifikovanými organismy provedeno bez dalšího oznámení. Dále tento členský stát tvrdí, že i za předpokladu, že by ustanovení polského práva ukládající uživatelům geneticky modifikovaných organismů zaslat příslušnému orgánu oznámení ohledně plánovaného opětovného užití geneticky modifikovaných organismů třídy 1 a 2 nebylo v souladu s ustanoveními směrnice 2009/41, muselo by toto ustanovení být považováno za přísnější ochranné opatření přijaté na základě článku 193 SFEU. Konečně, třebaže čl. 8 odst. 3 a čl. 9 odst. 2 písm. a) této směrnice nebyly do polského právního řádu provedeny doslovně, je dosažení cílů sledovaných zmíněnou směrnicí plně zajištěno.

109

Úvodem je třeba tento žalobní důvod rozdělit do dvou částí, přičemž první vychází z neprovedení článku 7 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2009/41 a druhý z neprovedení čl. 8 odst. 3 a čl. 9 odstavec 2 písm. a) téže směrnice.

110

Co se týče první části tohoto důvodu, je nutno konstatovat, že argumentace Polské republiky vychází z nesprávného výkladu dotčených ustanovení. Z článku 7 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2009/41 jasně a jednoznačně vyplývá, že se týkají uživatelů, jimž byla přiznána možnost provést činnosti zmíněné v těchto ustanoveních, aniž je zapotřebí dalšího oznámení příslušnému orgánu. Tento výklad nejen že vyplývá z doslovného výkladu těchto ustanovení, ale je též potvrzen jejich teleologickým výkladem.

111

V tomto ohledu postačí konstatovat, že účel této úpravy spočívá v tom, že umožňuje uživatelům, kteří již oznámili užívání v souladu s článkem 6 směrnice 2009/41, uskutečnit bezprostředně poté další uzavřené nakládání, aniž by museli čekat na nové povolení příslušného orgánu. Proto se jak druhá věta článku 7 této směrnice, stanovící, že uživatelé geneticky modifikovaných mikroorganismů ve třídě 1 uzavřeného nakládání jsou povinni vést a uchovat záznamy všech posouzení uvedených v čl. 4 odst. 6 zmíněné směrnice a na požádání tyto záznamy zpřístupnit příslušnému orgánu, tak i čl. 8 odst. 2 téže směrnice, stanovící, že jestliže zařízení byla předmětem předchozího oznámení o provádění uzavřeného nakládání třídy 2 nebo vyšší a všechny požadavky pro příslušný souhlas byly splněny, může být uzavřené nakládání třídy 2 zahájeno ihned po tomto novém oznámení, týkají uživatelů.

112

V každém případě se nejeví, že by dotčený členský stát přistoupil k provedení zmíněných článků směrnice 2009/41. Toto zjištění je potvrzeno prohlášením Komise nesoucím se v tomto smyslu a jejím nezpochybněním ze strany Polské republiky, jakož i tím, že Polská republika nepoukázala na existenci ustanovení provádějících tytéž články.

113

Dokonce ani článek 31 zákona o GMO, který není Komisí v rámci této žaloby zpochybňován, nepředstavuje provedení čl. 8 odst. 2 směrnice 2009/41. Tento článek 31 – odkazující na kategorie rizika I nebo II, kdežto čl. 8 odst. 2 této směrnice odkazuje na nakládání třídy 2 nebo vyšší – má jiný rozsah působnosti.

114

Co se dále týče čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce zmíněné směrnice, podle něhož žadatel může požádat příslušný orgán o rozhodnutí o formálním povolení a toto rozhodnutí musí být vydáno do 45 dnů od předložení oznámení, je třeba konstatovat, že Polská republika v tomto ohledu nezpochybnila výtku Komise. Článek 24 zákona o GMO, jediné ustanovení, které je v tomto ohledu relevantní, se netýká konkrétní situace, jež je předmětem tohoto ustanovení zmíněné směrnice, a nestanoví podobnou lhůtu.

115

Co se konečně týče argumentu Polské republiky vycházejícího z použití článku 193 SFEU, postačí zjištění, že jak bylo konstatováno v bodech 111 a 112 tohoto rozsudku, nejeví se, že by článek 7 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2009/41 byly, byť jen částečně, provedeny do vnitrostátního práva, takže nelze provést srovnání ustanovení této směrnice s ustanoveními představujícími přísnější ochranné opatření. Použití článku 193 SFEU se proto v projednávané věci nelze dovolávat.

116

Co se týče druhé části čtvrtého žalobního důvodu, Polská republika připouští, že čl. 8 odst. 3 a čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2009/41 nebyly do vnitrostátního právního řádu provedeny doslovně, a omezuje se na tvrzení, že cíle sledovaného touto směrnicí bylo zákonem o GMO dosaženo.

117

Ze spisu však vyplývá, a ostatně to nebylo Polskou republikou zpochybněno, že v zákoně o GMO ani v jiném prováděcím aktu není obsažena zmínka o žádném písemném řízení, jako je to, jež je stanoveno v čl. 9 odst. 2 písm. a) směrnice 2009/41. Rovněž je třeba konstatovat, že ani postup podrobně popsaný v čl. 8 odst. 3 zmíněné směrnice nemá obdobu v polském právu.

118

Z předchozích úvah vyplývá, že čtvrtému žalobnímu důvodu je třeba vyhovět.

119

Komise uvádí, že čl. 24 odst. 1a zákona o GMO zavedl lhůtu v trvání nejvýše 30 dnů, o niž lze prodloužit lhůtu k vydání povolení k uzavřenému nakládání s geneticky modifikovanými organismy v případě účasti veřejnosti na postupu, jehož předmětem je takovéto vydání, ačkoli takováto lhůta není v čl. 10 odst. 4 směrnice 2009/41 stanovena. Kromě toho Komise tvrdí, že zákon o přístupu k informacím o životním prostředí, na který v tomto ohledu odkazuje Polská republika, jí nebyl nikdy oznámen jakožto opatření k provedení této směrnice.

120

Polská republika zpochybňuje tvrzení Komise, podle něhož zmíněný zákon nebyl nikdy oznámen Komisi jako opatření k provedení směrnice 2009/41. Co se dále týče věci samé, uvádí zejména to, že lhůtu ohledně konzultačního období mohou stanovit členské státy, jelikož tato směrnice ji nestanoví. Vzhledem k tomu, že délka trvání veřejné konzultace není omezena, mohlo by být udělení povolení k uzavřenému nakládání s geneticky modifikovanými organismy příslušným orgánem v rozporu se zásadou právní jistoty zablokováno.

121

Ačkoliv Polská republika neuplatnila námitku nepřípustnosti tohoto žalobního důvodu, je třeba úvodem poznamenat, že Soudní dvůr může i bez návrhu zkoumat, zda jsou splněny podmínky stanovené v článku 258 SFEU pro podání žaloby pro nesplnění povinnosti (viz zejména rozsudky ze dne 8. března 2012, Komise v. Portugalsko, C‑524/10, bod 64, a ze dne 15. listopadu 2012, Komise v. Portugalsko, C‑34/11, bod 42).

122

Z tohoto pohledu je třeba zkoumat, zda odůvodněné stanovisko a žaloba uvádějí vytýkané skutečnosti souvisle a přesně, aby Soudní dvůr mohl přesně pochopit rozsah vytýkaného porušení unijního práva, což je podmínka nezbytná k tomu, aby Soudní dvůr mohl ověřit existenci tvrzeného nesplnění povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. března 2011, Komise v. Slovinsko, C‑365/10, bod 19, a výše uvedený rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Komise v. Portugalsko, bod 43).

123

Z článku 38 odst. 1 jednacího řádu, ve znění platném ke dni podání této žaloby, a z judikatury týkající se tohoto ustanovení totiž zejména vyplývá, že každý návrh na zahájení řízení musí uvádět předmět sporu a stručný popis žalobních důvodů a tyto údaje musí být natolik jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obhajobu a Soudnímu dvoru vykonávat přezkum. Z toho vyplývá, že hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, musí uceleně a srozumitelně vyplývat z textu samotné žaloby a že návrhová žádaní žaloby musí být formulována jasně, aby se předešlo tomu, že Soudní dvůr rozhodne nad rámec návrhových žádání nebo opomene rozhodnout o některém z žalobních důvodů (viz zejména rozsudky ze dne 26. ledna 2012, Komise v. Slovinsko, C‑185/11, bod 29, ze dne 19. dubna 2012, Komise v. Nizozemsko, C‑141/10, bod 15, a výše uvedený rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Komise v. Portugalsko, bod 44).

124

V projednávané věci se však připomínky Komise týkají pouze průzkumu veřejného mínění nebo konzultace, jež jsou zmiňovány v čl. 10 odst. 4 písm. b) směrnice 2009/41, aniž tento orgán upřesnil, zda se jeho žalobní důvod vycházející z nesprávného provedení tohoto čl. 10 odst. 4 týká také lhůt pro vyčkání dalších údajů zmiňovaných v čl. 10 odst. 4 písm. a) této směrnice.

125

Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že tato výtka vycházející z nesprávného provedení čl. 10 odst. 4 písm. a) směrnice 2009/41, které nevyhovuje požadavkům soudržnosti, jasnosti a přesnosti, a tedy nesplňuje povinnosti, které vyplývají z judikatury citované v bodech 122 a 123 tohoto rozsudku, neumožňuje Soudnímu dvoru provést přezkum této žaloby pro nesplnění povinnosti (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Komise v. Portugalsko, bod 48), a tudíž musí být prohlášena za nepřípustnou.

126

Co se týče opodstatněnosti výtky vycházející z nesprávného provedení čl. 10 odst. 4 písm. b) směrnice 2009/41, je třeba konstatovat, že se Komise omezuje na tvrzení, že lhůta zavedená článkem 24 odst. 1a zákona o GMO není stanovena touto směrnicí, avšak nepředložila argumenty na podporu svého tvrzení, že toto ustanovení vnitrostátního práva představuje nesprávné provedení čl. 10 odst. 4 zmíněné směrnice.

127

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 10 odst. 4 písm. b) směrnice 2009/41 stanoví, že při výpočtu lhůt uvedených v článcích 8 a 9 se nepřihlíží k dobám, během nichž příslušný orgán provádí průzkum veřejného mínění nebo konzultace. Naproti tomu je třeba konstatovat, že žádné ustanovení této směrnice neupřesňuje délku trvání tohoto průzkumu veřejného mínění nebo konzultací. Členské státy tedy v zásadě mohou při dodržení unijního práva tuto délku stanovit, pokud to považují za potřebné.

128

Polská republika této možnosti využila a přijala pravidlo omezující délku trvání takovéto konzultace na dobu 30 dnů, takže lhůta stanovená pro vydání povolení může být prodloužena nanejvýše o 30 dnů. Tento členský stát uvádí, že podnětem pro zavedení této lhůty byly úvahy mající za cíl zajištění řádného průběhu správního řízení. Navíc by podle Polské republiky nebyla v případě neexistence takovéto lhůty omezena maximální délka trvání konzultace, čímž by mohlo být zablokováno vydání povolení příslušným orgánem. Polská republika dodává, že takováto lhůta je nezbytná též z důvodů právní jistoty.

129

Je třeba konstatovat, že cíle sledované dotčenou vnitrostátní úpravou nejsou neslučitelné s cíli, jež sleduje směrnice 2009/41. Zaručují totiž efektivní zpracovávání žádostí o povolení a zároveň berou ohled jak na zájmy a práva oznamovatele, tak na potřeby vnitrostátního orgánu.

130

Za těchto podmínek je třeba zamítnout pátý dovolávaný žalobní důvod, který je zčásti nepřípustný a zčásti neopodstatněný.

131

V rámci tohoto žalobního důvodu Komise zejména vytýká Polské republice, že v kontextu důvěrného zacházení s určitými informacemi sdělenými oznamovatelem nestanovila ani konzultaci s oznamovatelem v souladu s čl. 18 odst. 1 směrnice 2009/41, ani výmaz těchto údajů z rejstříku uzavřených nakládání s geneticky modifikovanými organismy v případě zpětvzetí žádosti o povolení.

132

Polská republika namítá, že relevantní ustanovení unijního práva byla správně provedena zákonem o GMO. Článek 14a tohoto zákona totiž vyjmenovává informace, jež jsou veřejně přístupné, a umožňuje tak určit, které informace nesmějí být nikdy zveřejněny, takže vnitrostátní právní předpisy dovolují odlišit údaje, jež nesmějí zůstat důvěrnými, od údajů, jež nemohou být zveřejněny. Veškeré informace, jež byly získány v rámci oznámení a jež nesmějí být zveřejněny, jsou obsaženy v tomto rejstříku. V případě zpětvzetí žádosti o povolení se tyto údaje ze zmíněného rejstříku vymažou.

133

Je třeba připomenout, že Polská republika uvádí, že ochrana informací poskytnutých oznamovatelem v souladu s čl. 18 odst. 1 směrnice 2009/41 je omezena pouze na údaje, u nichž může oznamovatel požadovat důvěrné zacházení. Podle Polské republiky je totiž tato ochrana vyloučena, co se týče informací vyjmenovaných v čl. 18 odst. 2 této směrnice, takže zorganizování konzultace s oznamovatelem je nadbytečné, jelikož nutnost zajistit přístup k těmto informacím vyplývá z právní úpravy. Zmíněný členský stát dodává, že je rovněž zbytečné organizovat konzultace za účelem určení informací, s nimiž má příslušný orgán nakládat důvěrně, pokud již jiné právní předpisy stanoví, že dotčené informace nesmějí být zveřejněny zejména z důvodu nutnosti zaručit ochranu osobních údajů nebo vyšší zájem státu.

134

Je však třeba konstatovat, že tyto argumenty vycházejí z nesprávného výkladu dotyčných ustanovení unijního práva.

135

Postačí totiž uvést, že čl. 18 odst. 2 směrnice 2009/41 podává výčet informací, jež v žádném případě nesmějí zůstat důvěrnými. Z toho plyne, že s ostatními informacemi může být nakládáno důvěrně na žádost oznamovatele, který má v tomto ohledu nárok na předchozí konzultaci podle čl. 18 odst. 1 druhého pododstavce této směrnice.

136

Výklad, podle něhož by nezveřejnění informací, které spadají do oblasti působnosti čl. 18 odst. 1 směrnice 2009/41, mohlo mít automatickou povahu, tudíž nelze přijmout.

137

Stejně tak není opodstatněný argument dovolávaný Polskou republikou, který vychází z toho, že je taktéž zbytečné organizovat konzultace za účelem určení, se kterými informacemi musí příslušný orgán nakládat důvěrně, pokud již jiné právní předpisy stanoví, že dotčené informace nesmějí být zveřejněny, zejména z důvodu nutnosti zaručit ochranu osobních údajů nebo vyššího zájmu státu. K zajištění právní jistoty a práv oznamovatele je totiž nezbytné provést s ním v rámci postupu stanoveného v článku 18 směrnice 2009/41 konzultace, které nelze nahradit použitím pravidel obsažených v jiných pramenech vnitrostátního práva, jejichž souvislostem a vzájemnému působení může oznamovatel jen nesnadno porozumět.

138

Kromě toho odkaz Polské republiky na čl. 16 odst. 1 bod 7 zákona o přístupu k informacím o životním prostředí není relevantní, jelikož se toto ustanovení týká pouze určitých citlivých obchodních informací a výslovně nestanoví předběžnou konzultaci s oznamovatelem.

139

Konečně Polská republika ve svém vyjádření uvádí, že pokud oznamovatel vezme zpět svou žádost o povolení uzavřeného nakládání s geneticky modifikovanými organismy, tyto údaje se z rejstříku zmíněného v bodě 131 tohoto rozsudku vymažou. Tento členský stát se však nedovolává žádného ustanovení vnitrostátního práva umožňujícího potvrdit tuto informaci a omezuje se na tvrzení, že ministr životního prostředí, který je jakožto státní orgán odpovědný za vedení tohoto rejstříku, by nesplnil svou funkci, kdyby neprovedl tento výmaz, jelikož údaje obsažené ve zmíněném rejstříku by mohly uvést zúčastněné osoby v omyl.

140

V tomto ohledu postačí připomenout, že v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 105 tohoto rozsudku samotnou správní praxi, jež je ze své podstaty změnitelná správními orgány a nemá odpovídající publicitu, nelze považovat za základ platného splnění povinností provedení směrnice.

141

Šestý žalobní důvod je tudíž opodstatněný.

142

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že je třeba konstatovat, že Polská republika tím, že neprovedla čl. 3 odst. 3, článek 7, čl. 8 odst. 2 a 3, čl. 9 odst. 2 písm. a), jakož i čl. 18 odst. 1 druhý pododstavec a čl. 18 odst. 3 a 4 směrnice 2009/41, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z této směrnice.

143

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 138 odst. 3 první věty téhož řádu platí, že pokud měl každý účastník ve věci částečně úspěch i neúspěch, ponesou jednotliví účastníci vlastní náklady řízení.

144

V tomto řízení je třeba zohlednit skutečnost, že žalobním důvodům Komise vycházejícím z nesprávného provedení čl. 2 písm. a), b), d) a e), jakož i čl. 10 odst. 3 a 4 směrnice 2009/41 nebylo vyhověno.

145

Je tudíž důvodné rozhodnout, že Komise a Polská republika ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: