1)

Musí být čl. 3 odst. 4 a článek 18 směrnice 2009/28 (1) vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, a která pro účely splnění cílů přimíchávání biopaliv stanoví, že hospodářské subjekty mohou splnění těchto kritérií odůvodnit alternativně tím, že i) fyzicky přimíchají biopaliva do fosilního paliva, nebo ii) nakoupí osvědčení o biopalivech od jiných hospodářských subjektů, které jich mají nadbytek?

2)

Musí být čl. 3 odst. 4 a článek 18 směrnice 2009/28 vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, a která omezuje možnost fyzického přimíchání biopaliva na výrobce biopaliv, jež mají status zpracovatelského daňového skladu, čímž odpírá takovou možnost subjektům povinným k přimíchávání, které dovážejí pohonné hmoty v postavení registrovaného příjemce, přičemž tyto subjekty mohou využít možnosti koupit osvědčení o biopalivech, a to pod sankcí zaplacení náhrady (věcně odpovídající pokutě)?

3)

Liší se odpověď na předchozí otázku, pokud v rozhodné době nebyla na trhu k dispozici žádná osvědčení o biopalivech, takže malý hospodářský subjekt je nemohl koupit – nebo je mohl koupit jen se značnými obtížemi – a pokud Direção-Geral de Energia e Geologia (generální ředitelství energetiky a geologie, Portugalsko; dále jen „DGEG“) neorganizovalo příslušné aukce a jedinou možností, která jim zbývala, bylo zaplatit náhradu (věcně odpovídající pokutě)?

4)

Musí být čl. 18 odst. 3 směrnice 2009/28 vykládán v tom smyslu, že ukládá provedení nezávislých auditů (v případě vnitrostátních právních předpisů nezávislá ověření) jako nezbytnou podmínku pro uplatnění udržitelného režimu?

5)

Brání čl. 18 odst. 3 směrnice 2009/28 takovému vnitrostátnímu systému ověřování kritérií udržitelnosti, který sice stanovil akreditaci ověřovacích subjektů k provádění nezávislého ověřování dodržování kritérií udržitelnosti (v souladu s čl. 18 odst. 3 této směrnice), ale v praxi neumožňoval výběr těchto subjektů z důvodu neexistence výběrových řízení, přičemž vyžadoval, aby hospodářské subjekty prokázaly dodržování těchto kritérií, aniž je doprovázel nezávislý audit?

6)

V případě záporné odpovědi na předchozí předběžné otázky, musí být článek 34 SFEU vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, a která je vykládána způsobem popsaným ve výše uvedených předběžných otázkách?

1)

Je třeba operace spočívající v i) nabídce nabytí dluhopisů v hotovosti, ii) vydávání dluhopisů a iii) veřejné nabídce úpisu akcií považovat za „celkové operace“ ve smyslu judikatury SDEU vyplývající z rozsudků Isabele Gielen (C-299/13) (1) a Air Berlin (C-573/16) (2)?

2)

Musí být výraz formality s tím spojené uvedený v čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2008/7/ES ze dne 12. února 2008 (3) vykládán v tom smyslu, že se vztahuje na služby finančního zprostředkování, které jsou poskytovány jako doplňkové služby v souvislosti s operacemi i) nabídky nabytí dluhopisů v hotovosti, ii) vydávání dluhopisů a iii) veřejné nabídky úpisu akcií?

3)

Musí být čl. 5 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2008/7/ES ze dne 12. února 2008 vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby kolkovnému podléhaly provize za služby finančního zprostředkování poskytované bankou v souvislosti s i) odkupem dluhových nástrojů, ii) vydáváním a umisťováním převoditelných cenných papírů na trh a iii) zvyšováním kapitálu veřejným úpisem vydaných akcií, přičemž tyto služby zahrnují povinnost identifikovat a kontaktovat investory za účelem distribuce cenných papírů, přijímání příkazů k úpisu nebo nabytí a v některých případech i nabytí cenných papírů, které jsou předmětem nabídky?

4)

Je odpověď na předchozí otázky odlišná v závislosti na tom, zda je poskytování finančních služeb podle zákona povinné nebo dobrovolné?

1.

Musí být bod 33 odůvodnění, článek 1, článek 3, článek 8 a čl. 2 písm. i) a j) směrnice Rady 2009/119/ES (1) ze dne 14. září 2009, kterou se členským státům ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy nebo ropných produktů, s ohledem na cíl směrnice a čl. 2 písm. d) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1099/2008 (2) ze dne 22. října 2008 o energetické statistice a s ohledem na zásadu proporcionality podle čl. 52 odst. 1 ve spojení s článkem 17 Listiny základních práv Evropské unie, vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, podle níž může být osobám, které uskutečnily vnitrounijní vstupy ropného koksu pro výrobní účely podle bodu 3.4.23 přílohy A nařízení (ES) č. 1099/2008, uložena povinnost vytvořit nouzové zásoby?

2.

Musí být bod 33 odůvodnění, článek 1, článek 3, článek 8 a čl. 2 písm. i) a j) směrnice vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava v původním řízení, která omezuje druhy produktů, jejichž nouzové zásoby musí být vytvořeny a udržovány, jen na některé z druhů produktů uvedených v čl. 2 písm. i) směrnice ve spojení s kapitolou 3.4 přílohy A nařízení (ES) č. 1099/2008?

3.

Musí být bod 33 odůvodnění, článek 1, článek 3, článek 8 a čl. 2 písm. i) a j) směrnice vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava v původním řízení, podle níž má osoba, která uskuteční vnitrounijní vstupy či případně dovozy některého z druhů produktů uvedených v čl. 2 písm. i) směrnice ve spojení s kapitolou 3.4 přílohy A nařízení (ES) č. 1099/2008, zároveň povinnost vytvořit a udržovat nouzové zásoby odlišného druhu produktu?

4.

Musí být bod 33 odůvodnění, článek 1, článek 3, článek 8 a čl. 2 písm. i) a j) směrnice vykládány v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, podle níž je osoba povinna vytvářet a udržovat zásoby produktu, který nepoužívá v rámci své hospodářské činnosti a který s touto činností nesouvisí, přičemž tato povinnost s sebou nese i značnou finanční zátěž (vedoucí v praxi k nemožnosti jejího splnění), protože osoba tímto produktem nedisponuje ani není jeho dovozcem či držitelem?

5.

Je-li odpověď na některou z výše uvedených otázek záporná, musí být bod 33 odůvodnění, článek 1, článek 3, článek 8 a čl. 2 písm. i) a j) směrnice Rady 2009/119/ES ze dne 14. září 2009, kterou se členským státům ukládá povinnost udržovat minimální zásoby ropy nebo ropných produktů, s ohledem na cíl směrnice a s ohledem na zásadu proporcionality podle čl. 52 odst. 1 ve spojení s článkem 17 Listiny základních práv Evropské unie, vykládány v tom smyslu, že dovozci určitého druhu produktu lze uložit pouze povinnost vytvořit a udržovat nouzové zásoby stejného druhu produktu, který byl předmětem dovozu?

1)

Vyplývá za okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, z článku 7 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 2988/95 ze dne 18. prosince 1995 (1) ve spojení s čl. 56 prvním pododstavcem a čl. 54 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 (2), jakož i s čl. 35 odst. 6 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014 ze dne 11. března 2014 (3) právní základ s přímým účinkem, na jehož základě lze vrácení podvodem získané podpory financované Evropským zemědělským fondem pro rozvoj venkova (EZFRV) požadovat od zástupců právnické osoby, jež byla příjemcem, kteří úmyslně uvedli nesprávné údaje s cílem získat podporu podvodným způsobem?

2)

Lze za okolností, jako jsou okolnosti sporu v původním řízení, kdy je podpora, která měla být financovaná z EZFRV, stanovena na základě podvodu a vyplacena společnosti s ručením omezeným (osaühing), považovat za příjemce ve smyslu čl. 54 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 a čl. 35 odst. 6 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014 ze dne 11. března 2014 rovněž zástupce společnosti, jež byla příjemcem podpory, kteří podvod spáchali a v době podvodného získání podpory byli zároveň skutečnými vlastníky této společnosti?

1.

Musí být obrat „právní účinky [elektronického podpisu] jako důkaz[u]“ v ustanovení čl. 25 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 910/2014 (1) ze dne 23. července 2014 o elektronické identifikaci a službách vytvářejících důvěru pro elektronické transakce na vnitřním trhu a o zrušení směrnice 1999/93/ES vykládán v tom smyslu, že toto nařízení ukládá soudům členských států, aby, jsou-li splněny podmínky čl. 3 [bodů] 10, 11 a 12 tohoto nařízení nebo není-li jejich splnění zpochybněno, považovaly již od počátku existenci a tvrzené autorství takového podpisu za nepochybně a nesporně prokázané, a musí být vykládán v tom smyslu, že jsou-li splněny podmínky tohoto ustanovení, jsou soudy členských států povinny uznat, že kvalifikovaný elektronický podpis má důkazní hodnotu / důkazní sílu, která je důkazní hodnotě / důkazní síle vlastnoručního podpisu rovnocenná pouze v tom rámci, který pro tento vlastnoruční podpis stanoví příslušné vnitrostátní právní ustanovení?

2.

Musí být obrat „nesmí být odmítán jako důkaz v […] soudním řízení“ v ustanovení čl. 25 odst. 1 uvedeného nařízení vykládán v tom smyslu, že vnitrostátním soudům členských států ukládá absolutní zákaz použití procesních možností stanovených v jejich právním systému k tomu, aby právnímu účinku elektronického podpisu stanovenému v nařízení upřely důkazně právní význam, nebo musí být vykládán v tom smyslu, že toto ustanovení nebrání tomu, aby podmínky ustanovení čl. 3 [bodů] 10, 11 a 12 nařízení byly vyvráceny tím, že vnitrostátní soudy členských států použijí nástroje použitelné podle svého procesního práva, a tímto způsobem je účastníkům právního sporu vedeného před soudem umožněno, aby stanovenou důkazní sílu a hodnotu elektronického podpisu vyvrátily?

1)

Má být finská právní úprava náhrady škody, která je založena na objektivní odpovědnosti, a která je popsána výše (body 16 až 18 této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce), považována za slučitelnou s čl. 9 odst. 7 směrnice 2004/48 (1)?

2)

V případě záporné odpovědi na první otázku: Na jakém druhu odpovědnosti za škodu se pak zakládá odpovědnost podle čl. 9 odst. 7 směrnice 2004/48? Je nutno mít za to, že tato odpovědnost je určitou formou odpovědnosti za zavinění, určitou formou odpovědnosti za zneužití práva nebo odpovědností z jiného důvodu?

3)

Pokud jde o druhou otázku: K jakým okolnostem je nutno přihlédnout při posuzování otázky existence odpovědnosti?

4)

Musí být, pokud jde o třetí otázku, provedeno posouzení pouze na základě okolností známých při vydání předběžného opatření, nebo lze například zohlednit, že právo duševního vlastnictví, jehož údajným porušením bylo předběžné opatření odůvodněno, bylo později, po vydání tohoto předběžného opatření, prohlášeno od počátku za neplatné, a pokud ano, jaký význam musí být posledně uvedené okolnosti přisouzen?

1)

Musí být pojem nepředvídatelné okolnosti, které vedou ke ztrátám nastalým v režimu s podmíněným osvobozením od daně ve smyslu čl. 7 odst. 4 směrnice 2008/118/ES (1), vykládán, stejně jako v případě vyšší moci, jako okolnosti nezávislé na vůli oprávněného skladovatele, neobvyklé a nahodilé, kterým nešlo zabránit navzdory přijetí všech přiměřených opatření z jeho strany, neboť jsou objektivně mimo jakoukoli možnost jeho kontroly?

2)

Kromě toho, je pro účely vyloučení odpovědnosti v případě nepředvídatelných okolností relevantní pečlivost, a v jakém smyslu, vynaložená při přijímání nezbytných preventivních opatření k zabránění škodné události?

3)

Podpůrně k prvním dvěma otázkám, je takové ustanovení, jako je čl. 4 odst. 1 legislativního nařízení č. 504 ze dne 26. října 1995, které staví nepředvídatelné okolnosti a vyšší moc na roveň s mírnou nedbalostí (na straně samotné osoby nebo třetích osob), slučitelné s pravidly stanovenými v čl. 7 odst. 4 směrnice 2008/118/ES, který nestanoví žádné další podmínky, zejména pokud jde o „nedbalost“ osoby, která jednala, nebo aktivního subjektu?

4)

Konečně, lze slovní spojení rovněž obsažené ve výše uvedeném čl. 7 odst. 4 „nebo na základě povolení příslušných orgánů členského státu“ vykládat tak, že členský stát může určit další obecnou kategorii (mírná nedbalost), která může ovlivnit definici propuštění ke spotřebě v případě zničení nebo ztráty výrobku, nebo tento výraz nemůže obsahovat výhradu tohoto druhu, neboť je třeba jej naopak chápat tak, že se týká konkrétních situací, povolených případ od případu, nebo v každém případě určených pro případy definované z hlediska jejich objektivních složek?

1)

Musí být čl. 8 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 7 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (nařízení o právech cestujících v letecké dopravě), vykládán v tom smyslu, že cestující, který zaplatil let zčásti využitím mil ve věrnostním programu, může v tomto ohledu požadovat od provozujícího leteckého dopravce, který není smluvním partnerem, proplacení výdajů (pouze) v podobě mil ve věrnostním programu? (1)

2)

V případě kladné odpovědi Soudního dvora na první otázku:

Brání nařízení o právech cestujících v letecké dopravě vnitrostátní právní úpravě, podle které v případě neproplacení výdajů ve formě mil ve věrnostním programu lze od provozujícího leteckého dopravce požadovat oproti odpovídající povinnosti vyplývající z čl. 8 odst. 1 písm. a) nařízení o právech cestujících v letecké dopravě náhradu škody namísto plnění, nebo je cestující vázán svou původní žádostí o proplacení výdajů v podobě mil ve věrnostním programu?

3)

V případě záporné odpovědi Soudního dvora na první otázku:

Musí být čl. 8 odst. 1 písm. a) ve spojení s čl. 7 odst. 3 nařízení o právech cestujících v letecké dopravě v případě, že cestující může požadovat nebo obdrží také proplacení výdajů v penězích, vykládán v tom smyslu, že jako pořizovací cenu letenky obdrží cestující od provozujícího leteckého dopravce částku proplacených výdajů v penězích, která by cestujícímu umožnila nebo bývala umožnila získat bez použití mil ve věrnostním programu přesměrování do cílového místa určení za srovnatelných dopravních podmínek při nejbližší příležitosti nebo v pozdější době podle přání cestujícího s výhradou dostupných míst?

1.

zrušil rozsudek Tribunálu ze dne 1. června 2022 ve věci Fundación Tatiana Pérez de Guzmán el Bueno a SFL – Stiftung für Forschung und Lehre (SFL) v. Jednotný výbor pro řešení krizí (T-481/17, EU:T:2022:311) v rozsahu, v němž Tribunál prohlásil žalobu na neplatnost podanou v prvním stupni za přípustnou;

2.

prohlásil žalobu na neplatnost podanou ve věci T-481/17 v prvním stupni za nepřípustnou a v důsledku toho ji v plném rozsahu odmítl; a

3.

uložil Fundación Tatiana Pérez de Guzmán el Bueno a SFL, Stiftung für Forschung und Lehre (SFL) (žalobkyním v prvním stupni) náhradu nákladů řízení vynaložených Komisí jak v řízení před Tribunálem, tak v tomto řízení.

—

nesprávný výklad čl. 263 odst. 4 SFEU a čl. 18 odst. 7 nařízení o řešení krizí (1), pokud jde o kvalifikaci programu řešení krize jako napadnutelného aktu (první důvod),

—

nesprávný výklad čl. 263 odst. 4 SFEU a porušení práva Komise na obhajobu, pokud jde o nesměřování žaloby na neplatnost proti autorce konečného právně závazného aktu (druhý důvod), a

—

rozporné odůvodnění napadeného rozsudku, které vyplývá z rozhodnutí Tribunálu, že žaloba na neplatnost směřující proti výroku napadeného rozhodnutí je přípustná, ačkoliv Tribunál dospěl k závěru, že uvedený program řešení krize nabývá účinnosti a vyvolává závazné právní účinky pouze prostřednictvím rozhodnutí Komise (třetí důvod).

—

určil, že smluvní závazky, které pro ni vyplývaly z projektu SANAD byly řádně splněny a zrušil inkasní příkaz č. 3242113938, jelikož porušuje použitelné právní předpisy tím, že prohlašuje zamítnuté náklady za nezpůsobilé; a

—

uložil REA náhradu nákladů řízení před Tribunálem, nebo v případě, že návrhovým žádáním uvedeným v této žalobě nebude vyhověno, neuložil náhradu nákladů řízení žalobkyni, a to s ohledem na složitost projednávané věci.

1.

První žalobní důvod vycházející z toho, že „závěrečná zpráva o auditu“, která se týká příspěvků vyslaných pracovníků žalobkyně na sdílení znalostí a meziodvětvovou mobilitu, by měla být považována za dokument nespadající do působnosti dohody (GA) z důvodu, že ji REA provedla výjimečně vzhledem k paušálnímu financování, které je vlastní výzkumu založeném na výstupech a výsledcích, a které tedy nepodléhá ověřování ex post, a také z důvodu, že byla tato zpráva vypracována zjevně inkvizičním způsobem, když předpokládala systematické chyby, které však nejsou za systematické považovány, a vycházela tedy z podmínek specifických pro různé typy řízení.

2.

Druhý žalobní důvod vycházející podpůrně z toho, že pokud takováto kontrola měla být považována za kontrolu spadající do působnosti GA, měla být provedena schvalující osobou jako ověřování ex ante na základě důkazů vycházejících z elektronických kontrolních mechanismů zavedených v hostitelské organizaci (KU), která je konkrétně pověřena shromažďováním údajů o vyslaných pracovnících ve vlastních prostorách, a pod dohledem žalované. Jelikož žalovaná tak neučinila, porušila podmínky GA při správném posouzení podle platných právních předpisů.

3.

Třetí žalobní důvod vycházející z toho, že pokud by se mělo mít za to, že audit spadá do působnosti smlouvy a že důkazní břemeno v zásadě nese žalobkyně, zamítnutím nákladů na vyslané pracovníky při ověřování ex post z důvodu systematických chyb, které je při takovém ověřování nevhodné, jelikož se vztahuje na paušální financování, byla porušena zásada dobré víry nejen při použití finančního nařízení 2018/1046 (1), v platnosti v době auditu (čl. 181 odst. 2), ale také při obecném provádění smlouvy: auditorský subjekt svou neoprávněnou diskreční pravomocí odmítl dostatečnost auditu výkonnosti paušálního financování za účelem jeho posouzení na základě certifikovaných nebo auditem ověřitelných historických údajů o příjemci grantu a místo toho upřednostnil druhy důkazů týkající se událostí vedoucích k činnostem, na které se vztahuje paušální financování. Takové obrácení pořadí důkazů zbavilo žalobkyni práva na výklad jejích smluvních povinností k jejímu prospěchu v právním kontextu vágních podmínek vytvořených v té době použitelným finančním nařízení (966/2012) (2) a protichůdným chováním žalované při dohlížení nad plněním GA.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vycházející z toho, že při náležitém hodnocení různých navzájem si odporujících důkazů jak interních, tak externích, ale také zavádějících pokynů před prováděním GA a během něj, by se nedostatky a mezery zjištěné v důkazech neměly zohledňovat, nebo by se alespoň měly zohlednit poměrně k jejich skutečnému významu, nemohou však vést k úplnému zamítnutí z důvodu, že jsou systematické, zejména tam, kde by se k nim nemělo v souladu s obecnou zásadou proporcionality přihlížet vzhledem k jejich nevýznamnému či zanedbatelnému účinku.

—

na základě článku 264 SFEU určil, že rozhodnutí SRB ze dne 1. března 2022 o nepřijetí programu řešení krize v souvislosti se žalobkyní je neplatné;

—

uložil SRB náhradu nákladů řízení vynaložených žalobkyní.

1.

První žalobní důvod vycházející z toho, že SRB přijetím rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni namísto toho, aby v souladu se svým zjištěním, že nebyly splněny podmínky podle článku 18 nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí (1), jednoduše nedělal nic, překročil své pravomoci.

2.

Druhý žalobní důvod vycházející z toho, že SRB upřel žalobkyni její právo být vyslechnuta.

3.

Třetí žalobní důvod vycházející z toho, že SRB neuvedl dostatečné odůvodnění.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vycházející z toho, že SRB řádně nezohlednil požadavky stanovené článkem 18 odst. 1 písm. b) nařízení o jednotném mechanismu pro řešení krizí.

5.

Pátý žalobní důvod vycházející z toho, že SRB a ECB nezohlednily skutečnost, že žalobkyně pozastavila platby.

6.

Šestý žalobní důvod vycházející z toho, že SRB tím, že nevzal v úvahu několik zjevných a méně zatěžujících alternativ, včetně převedení žalobkyně pod jiného investora, porušil zásadu proporcionality.

7.

Sedmý žalobní důvod vycházející z toho, že SRB nepostupoval podle plánu pro řešení krize, aniž tuto skutečnost věrohodně vysvětlil.

—

zrušil nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2022/692 ze dne 16. února 2022, kterým se pro účely přizpůsobení vědeckotechnickému pokroku mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí (dále jen „napadené nařízení“) (1), v rozsahu, v němž zavádí harmonizovanou klasifikaci a označování tří látek, a sice {[(karboxymethyl)imino]bis(ethylennitrilo)}tetraoctové kyseliny a jejích pentasodných a pentadraselných solí (společně dále jen „DTPA“ nebo „látka“), tj. body 2 a 3 odůvodnění, články 1 a 2 a přílohu napadeného nařízení v rozsahu, v němž se týkají DTPA, a zejména ustanovení zavedená přílohou napadeného nařízení do části 3 přílohy VI nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1272/2008 ze dne 16. prosince 2008 o klasifikaci, označování a balení látek a směsí, o změně a zrušení směrnic 67/548/EHS a 1999/45/ES a o změně nařízení (ES) č. 1907/2006 (dále jen „nařízení CLP“) (2), ve vztahu k těmto látkám:

—

uložil žalované náhradu nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod vychází z toho, že napadené nařízení bylo přijato v rozporu s klasifikačními kritérii stanovenými v čl. 36 odst. 1 a oddílu 3.7.2.2.1 přílohy I nařízení CLP, jelikož DTPA nemá „vnitřní, specifickou vlastnost vyvolat nepříznivý účinek na reprodukci“. Ačkoliv byly pozorovány určité účinky na vývoj u zvířat, která byla vystavena velmi vysokým dávkám DTPA, takové účinky představují „nespecifické sekundární účinky na vývoj“, které nejsou důvodem pro klasifikaci látky jako toxické pro reprodukci.

2.

Druhý žalobní důvod vychází z toho, že napadené nařízení bylo přijato v rozporu s oddílem 3.7.2.2.2 přílohy I nařízení CLP, jelikož unijní orgány při klasifikaci DTPA řádně neposoudily a nevzaly do úvahy možný vliv mateřské toxicity. DTPA způsobuje deficit zinku, čímž narušuje homeostázi u matky v případě potkanů, a právě tato mateřská toxicita způsobuje pozorované nespecifické sekundární účinky na vývoj. V souladu s požadavky obsaženými v nařízení CLP právě uvedené nelze namítat na podporu klasifikace DTPA coby látky toxické pro reprodukci.

3.

Třetí žalobní důvod vychází z toho, že napadené nařízení bylo přijato v rozporu s oddílem 3.7.2.1.1 a tabulkou 3.7.1 a) uvedenou v příloze I nařízení CLP, jelikož na základě dostupných důkazů nelze „předpokládat“, že DTPA může mít účinky na reprodukci u člověka, ani neexistují „jednoznačné důkazy“, že DTPA může mít při neexistenci jiných toxických účinků (tj. mateřské toxicity) účinky na vývoj. Žalobkyně tedy opět tvrdí, že bez takových důkazů je klasifikace DTPA coby látky toxické pro reprodukci (kategorie 1B) nedůvodná.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vychází z toho, že napadené nařízení bylo přijato v rozporu s povinností, kterou má Komise na základě čl. 37 odst. 5 nařízení CLP a kterou je prokázat, že navrhovaná harmonizovaná klasifikace je „vhodná“. Komise akceptovala stanoviska Výboru pro posuzování rizik (dále jen „VPR“), aniž ověřila, zda jsou konzistentní a spolehlivá a zda mohou podpořit navrhovanou klasifikaci. Kdyby Komise zohlednila všechny relevantní informace o vlastnostech DTPA, jak ji k tomu předkladatel dokumentace v letech 2018 až 2022 opakovaně vyzýval, neklasifikovala by DTPA jako látku toxickou pro reprodukci (kategorie 1B).

5.

Pátý žalobní důvod vychází z toho, že napadené nařízení bylo přijato v rozporu s procesním požadavkem obsaženým v čl. 37 odst. 4 nařízení CLP, podle kterého je třeba konzultovat samotná stanoviska VPR, a nejen návrh harmonizované klasifikace a označování, který předložil předkladatel dokumentace.

6.

Šestý žalobní důvod vychází z toho, že Komise při přijímání napadeného nařízení bez předchozího posouzení dopadů a dokumentace tohoto posouzení porušila své povinnosti vyplývající z interinstitucionální dohody o zdokonalení tvorby právních předpisů a zásadu řádné správy.

—

zrušil prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2022/908 ze dne 8. června 2022, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (oznámeno pod číslem C(2022) 3543), zveřejněné v Úř. věst. Evropské unie ze dne 10. června 2022, L 157, s. 15, v rozsahu, v němž z financování Unií vyloučilo výdaje uvedené v příloze k tomuto rozhodnutí pod položkou 6200, řádky 1 až 8, vykázané Rakouskou republikou v rámci EZZF, po odečtení částek uvedených pod položkou 08020601, představující celkovou částku ve výši 68 146 449,98 euro.

—

uložil žalované náhradu nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod

Žalovaná porušila čl. 52 odst. 1 nařízení (EU) č. 1306/2013 (1) tím, že napadeným rozhodnutím uložila finanční opravu, ačkoli žalobkyně použila koeficient snížení pro přidělení platebních nároků zemědělcům hospodařícím na alpských pastvinách v souladu s čl. 24 odst. 6 nařízení (EU) č. 1307/2013 (2). Z tohoto důvodu byla s tím související finanční oprava provedena nesprávně.

2.

Druhý žalobní důvod

Žalovaná porušila čl. 52 odst. 1 nařízení (EU) č. 1306/2013 tím, že uložila finanční opravu, ačkoli použití národní rezervy pro stanovená nápravná opatření pro zemědělce hospodařící na pastvinách, jakož i lineární snížení k zamezení překročení národního stropu bylo slučitelné s unijním právem. Žalobkyně byla oprávněna opřít se při tomto postupu o čl. 30 odst. 7 písm. b), příp. o článek 7 nařízení (EU) č. 1307/2013. Z tohoto důvodu byla s tím související finanční oprava provedena nesprávně.

3.

Třetí žalobní důvod

Žalovaná porušila čl. 52 odst. 4 písm. a) nařízení (EU) č. 1306/2013 tím, že odmítla financování i pro takové výdaje v rámci EZZF, které byly uskutečněny před 26. listopadem 2016 – a tedy více než 24 měsíců před datem, kdy žalovaná předala dopisem ze dne 27. listopadu 2018 výsledky šetření.

4.

Čtvrtý žalobní důvod

Žalovaná porušila povinnost uvést odůvodnění podle čl. 296 odst. 2 SFEU tím, že zcela opomněla posoudit argumentaci žalobkyně ohledně klasifikace alpských pastvin založené na zákonech jednotlivých spolkových zemí o pastvinách a tím dostatečně a náležitě neodůvodnila porušení zásad objektivity a rovného zacházení vytýkané žalobkyni při použití odchylky stanovené v čl. 24 odst. 6 nařízení (EU) 1307/2013.

—

částečně zrušil napadené rozhodnutí;

—

změnil napadené rozhodnutí;

—

uložil společnosti Pitk Pelotas, SL náhradu nákladů řízení, které vznikly společnosti CrossFit, LLC v tomto řízení, jakož i v řízení před odvolacím senátem a řízení před námitkovým oddělením.

—

Porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001, jelikož první odvolací senát nesprávně došel k závěru, že neexistuje nebezpečí záměny se staršími ochrannými známkami CROSSFIT;

—

Porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001, jelikož první odvolací senát nesprávně došel k závěru, že neexistuje nebezpečí záměny se starší ochrannou známkou CROSS;

—

Porušení čl. 8 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001, jelikož odvolací senát nesprávně došel k závěru, že přihlašovatel neprokázal dobré jméno své starší ochranné známky CROSSFIT v EU v souvislosti se službami obsaženými v třídě 41.

—

napadené rozhodnutí zrušil;

—

určil, že rozhodnutí ukládající žalobkyni náhradu nákladů řízení vynaložených druhým účastníkem řízení před odvolacím senátem je neplatné;

—

rozhodl, že EUIPO a vedlejší účastnice řízení nahradí veškeré náklady řízení vynaložené v řízení před Tribunálem a veškeré náklady řízení vynaložené v řízení před odvolacím senátem.

—

Porušení článku 8 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001;

—

Porušení článku 109 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001.

—

zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc EUIPO k novému rozhodnutí nebo

—

změnil napadené rozhodnutí tak, že existují relativní důvody pro zamítnutí přihlášky ochranné známky č. 18 174 721 pro všechny výrobky a služby ve třídách 5, 35 a 44 a že ochranná známka nemůže být zapsána,

—

přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

—

Porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001;

—

Porušení zásady posouzení podobnosti ochranných známek,

—

Porušení zásad ochrany legitimního očekávání a právní jistoty.

—

napadené rozhodnutí zrušil;

—

uložil EUIPO náhradu nákladů řízení.

—

Porušení čl. 47 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001;

—

Porušení čl. 8 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001.

—

zrušil prováděcí rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/881 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí rozhodnutí 2012/642/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Bělorusku a k zapojení Běloruska do agrese Ruska vůči Ukrajině (1),

—

zrušil prováděcí nařízení Rady (EU) 2022/876 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí čl. 8a odst. 1 nařízení (ES) č. 765/2006 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Bělorusku a k zapojení Běloruska do ruské agrese proti Ukrajině (2) (dále jen „napadené akty“), v rozsahu, v němž se týkají žalobce, a

—

rozhodl, že Rada ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady vynaložené žalobcem v tomto řízení.

1.

První žalobní důvod vychází z porušení práva na obhajobu. Žalobce zaprvé poukazuje na nedostatečnost odůvodnění. V napadených aktech není dostatečně jasně uvedeno, jak Rada dospěla k závěru, že se na žalobce vztahují alternativní kritéria stanovená v čl. 3 odst. 1 písm. b) a v čl. 4 odst. 1 písm. b) rozhodnutí Rady 2012/642/SZBP ze dne 15. října 2012 o omezujících opatřeních vůči Bělorusku (3), a proto tyto akty odporují čl. 296 druhému pododstavci SFEU. Žalobce zadruhé namítá porušení zásady osobní odpovědnosti, k němuž mělo dojít tím, že v napadených aktech není uvedeno, jaké výhody získal žalobce od běloruského režimu nebo jakou podporu mu poskytl; tyto akty proto porušují základní práva žalobce v rozporu se zásadou osobní odpovědnosti.

2.

Druhý žalobní důvod vychází ze zjevně nesprávného posouzení. Zaprvé žalobce tvrdí, že nebyly prokázány výhody získané od Lukašenkova režimu nebo podpora poskytnutá tomuto režimu. Napadené akty jsou stiženy zjevně nesprávným posouzením, jelikož byly přijaty navzdory absenci dostatečných důkazů. Zadruhé žalobce tvrdí, že nebylo prokázáno časově relevantní jednání. Napadené akty jsou pouze sankční, a proto protiprávní, jelikož důkazy, které jsou uvedeny na jejich podporu, poukazují pouze na historické okolnosti.

3.

Třetí žalobní důvod vychází z nepřiměřeného zásahu do základních práv žalobce. Cíle napadených aktů bylo dosaženo jinými legislativními opatřeními; tyto akty proto představují nepřiměřený zásah do základních práv žalobce.

—

zrušil prováděcí rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/881 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí rozhodnutí 2012/642/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Bělorusku a k zapojení Běloruska do agrese Ruska vůči Ukrajině (1), v rozsahu, v němž se týká žalobce (příloha A.2);

—

zrušil prováděcí nařízení Rady (EU) 2022/876 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí čl. 8a odst. 1 nařízení (ES) č. 765/2006 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Bělorusku a k zapojení Běloruska do ruské agrese proti Ukrajině (2), v rozsahu, v němž se týká žalobce (příloha A.3);

—

uložil Radě náhradu nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod vycházející z porušení zásady legality.

2.

Druhý žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení.

3.

Třetí žalobní důvod vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vycházející z nepřiměřeného porušení vlastnických práv.

5.

Pátý žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

6.

Šestý žalobní důvod vycházející z porušení zásady dodržení práva na obhajobu.

—

zrušil rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/883 ze dne 3. června 2022, kterým se mění rozhodnutí (EU) 2014/145/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (1) (dále jen „pozměněné rozhodnutí“) v rozsahu, v němž se týká žalobce a dále prováděcí nařízení Rady (EU) 2022/878 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí nařízení (EU) č. 269/2014 o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem narušujícím nebo ohrožujícím územní celistvost, svrchovanost a nezávislost Ukrajiny (2) (dále jen „pozměněné nařízení“) v rozsahu, v němž se týká žalobce;

—

uložil Radě náhradu veškerých nákladů tohoto řízení.

1.

První žalobní důvod vychází z porušení článku 2 pozměněného rozhodnutí a článku 3 pozměněného nařízení z důvodu, že se Rada dopustila nesprávného právního posouzení tím, že na žalobce nesprávně uplatnila kritérium g) č. 2 odst. 1 pozměněného rozhodnutí a čl. 3 odst. 1 pozměněného nařízení, aniž důkladně přezkoumala skutkové okolnosti a poskytla dostatečné důvody pro přijetí omezujících opatření vůči určité osobě.

2.

Druhý žalobní důvod vychází z porušení článku 296 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), čl. 41 odst. 2 Listiny základních práv (dále jen „Listina“) a článků 2 a 4 pozměněného rozhodnutí z důvodu, že Rada neuvedla dostatečně konkrétní důvody, které by odůvodňovaly přijetí omezujících opatření vůči žalobci podle článku 4 rozhodnutí a článku 3 nařízení; dopustila se zjevně nesprávných posouzení a neprokázala, proč by se na žalobce vztahovalo jedno z kritérií stanovených v pozměněném rozhodnutí, aniž důkladně přezkoumala skutkové okolnosti a poskytla dostatečné důvody pro přijetí omezujících opatření vůči určité osobě.

3.

Třetí žalobní důvod vychází z porušení článků 41 a 48 Listiny z důvodu, že Rada neposkytla žalobci důkazní dokumentaci v dostatečném časovém předstihu, aby mohl hájit svá práva; že Rada uložila čtrnáctidenní lhůtu pro předložení vyjádření a že důkazní dokumentaci předložila pouze jeden den před uplynutím lhůty; že žalobce neměl čas na přezkoumání důkazní dokumentace a předložení vyjádření, kdy Rada měla žalobci poskytnout dostatek času na přezkoumání důkazního spisu a předložení jeho vyjádření a zajistit, aby byla dodržena všechna práva na obhajobu.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení článku 296 SFEU, článků 16 a 45 Listiny z důvodu, že Rada přijala vůči žalobci nepřiměřená omezující opatření na základě nepodložených skutkových tvrzení, která každopádně nemohou být nadále odůvodněna.

—

zrušil prováděcí rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/881 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí rozhodnutí 2012/642/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Bělorusku a k zapojení Běloruska do agrese Ruska vůči Ukrajině (1), v rozsahu, v němž se týká žalobkyně;

—

zrušil prováděcí nařízení Rady (EU) 2022/876 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí čl. 8a odst. 1 nařízení (ES) č. 765/2006 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Bělorusku a k zapojení Běloruska do ruské agrese proti Ukrajině (2), v rozsahu, v němž se týká žalobkyně (dále jen společně „napadené akty“); a

—

uložil Radě náhradu nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod vycházející z porušení zásady legality.

2.

Druhý žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení.

3.

Třetí žalobní důvod vycházející z porušení zásady zákazu diskriminace.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality.

5.

Pátý žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění.

—

prohlásil tuto žalobu za přípustnou a opodstatněnou;

a v důsledku toho,

—

zrušil rozhodnutí ze dne 28. září 2021 o vymáhání částky 61 186,61 eur a rozhodnutí ze dne 20. května 2022, kterým se zamítá stížnost žalobce;

—

uložil EIB povinnost vrátit vymožené částky, jejichž výše musí být navýšena o úroky z prodlení stanovené na základě sazby Evropské centrální banky navýšené o dva procentní body;

—

uložil EIB náhradu veškerých nákladů řízení.

1.

První žalobní důvod vycházející z nedostatku pravomoci orgánu, který akt vydal.

2.

Druhý žalobní důvod vycházející z porušení pětileté promlčecí lhůty stanovené v článku 16.3 správních předpisů pro zaměstnance EIB (dále jen „správní předpisy“).

3.

Třetí žalobní důvod vycházející z porušení článku 16 správních předpisů v tom, že kromě pětileté promlčecí lhůty nejsou naplněny podmínky pro vymáhání.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vycházející z porušení článků 2.2.3 a 2.2.4 správních předpisů a ze zjevně nesprávného posouzení.

—

zrušil prováděcí rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/881 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí rozhodnutí 2012/642/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Bělorusku a k zapojení Běloruska do agrese Ruska vůči Ukrajině (1), v rozsahu, v němž se týká žalobkyně;

—

zrušil prováděcí nařízení Rady (EU) 2022/876 ze dne 3. června 2022, kterým se provádí čl. 8a odst. 1 nařízení (ES) č. 765/2006 o omezujících opatřeních vzhledem k situaci v Bělorusku a k zapojení Běloruska do ruské agrese proti Ukrajině (2), v rozsahu, v němž se týká žalobkyně (dále jen společně „napadené akty“); a

—

uložil Radě náhradu nákladů řízení, včetně nákladů, které vynaložila žalobkyně na svou obhajobu.

1.

První žalobní důvod: napadené akty porušují zásadu legality.

2.

Druhý žalobní důvod vycházející z porušení práva na účinnou soudní ochranu a povinnosti uvést odůvodnění.

3.

Třetí žalobní důvod vycházející ze zjevně nesprávného posouzení.

4.

Čtvrtý žalobní důvod vycházející z porušení zásady proporcionality.