–

za LKW WALTER Internationale Transportorganisation AG, CB, DF a GH, M. Ermanem, R. Grilcem, S. Grilcem, J. J. Janezicem, M. Rancem, G. Schmidtem, M. Škofem a R. Voukem, Rechtsanwälte,

–

za slovinskou vládu A. Vran, jako zmocněnkyní,

–

za Evropskou komisi H. Krämerem a S. Noëm, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 18 prvního pododstavce SFEU, článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (Úř. věst. 2007, L 324, s. 79), jakož i článků 36 a 39 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1), ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a s čl. 4 odst. 3 SEU.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi LKW Walter Internationale Transportorganisation AG na jedné straně a CB, DF a GH na straně druhé ve věci návrhu na náhradu škody z titulu jejich odpovědnosti jakožto advokátů z důvodu, že ve stanovené lhůtě nepodali námitku proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydanému slovinským soudem.

3

Body 2, 10 a 12 odůvodnění nařízení č. 1393/2007 uváděly:

[…]

[…]

4

Článek 5 tohoto nařízení, nadepsaný „Překlad písemností“, stanovil:

„1.   Odesílající subjekt, kterému žadatel odešle písemnost k zaslání, upozorní žadatele na to, že adresát může odmítnout písemnost přijmout, pokud není vyhotovena v jednom z jazyků stanovených v článku 8.

2.   Žadatel nese veškeré náklady na překlad před zasláním písemnosti, aniž je dotčeno jakékoliv případné následné rozhodnutí soudu nebo příslušného orgánu o hrazení těchto nákladů.“

5

Článek 8 uvedeného nařízení, nadepsaný „Odmítnutí přijmout písemnost“, který spadal do oddílu 1 kapitoly II tohoto nařízení, stanovil:

„1.   Přijímající subjekt vyrozumí adresáta pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti v okamžiku jejího doručení nebo že může vrátit písemnost přijímajícímu subjektu do jednoho týdne od doručení, pokud není vyhotovena v jednom z následujících jazyků nebo k ní není připojen překlad do některého z těchto jazyků:

2.   Pokud je přijímající subjekt uvědomen o tom, že adresát odmítá písemnost přijmout podle odstavce 1, neprodleně o tom uvědomí odesílající subjekt […] a vrátí žádost a písemnosti, jejichž překlad se vyžaduje.

3.   Pokud adresát odmítne přijmout písemnost podle odstavce 1, lze provést opravné doručení písemnosti tak, že se adresátovi v souladu s ustanoveními tohoto nařízení doručí dotyčná písemnost spolu s překladem do jednoho z jazyků stanovených v odstavci 1. V takovém případě je datem doručení písemnosti datum, kdy je v souladu s právními předpisy přijímajícího členského státu doručena písemnost spolu s překladem. Má-li však být podle právních předpisů členského státu písemnost doručena v určité lhůtě, je datem, které je třeba vzít ve vztahu k žadateli v úvahu, datum doručení původní písemnosti určené podle čl. 9 odst. 2.

4.   Odstavce 1, 2 a 3 se použijí též na způsoby zasílání a doručování soudních písemností uvedených v oddíle 2.

5.   Pro účely odstavce 1 uvědomí […] orgány či osoby, je-li doručování prováděno v souladu s článkem 14, adresáta o tom, že může odmítnout přijetí písemnosti a že jakákoliv odmítnutá písemnost musí být zaslána uvedeným zástupcům, orgánům nebo osobám.“

6

Článek 14 téhož nařízení, spadající do jeho oddílu 2 kapitoly II, nadepsaný „Doručování prostřednictvím poštovních služeb“, stanovil:

„Každý členský stát může doručovat soudní písemnosti osobám s bydlištěm v jiném členském státě přímo prostřednictvím poštovních služeb, a to doporučeným dopisem s potvrzením o přijetí nebo rovnocenným dokladem.“

7

Jednotný formulář, nadepsaný „Informování adresáta o právu odmítnout přijetí písemnosti“, který se nacházel v příloze II nařízení č. 1393/2007, obsahoval mimo jiné následující informaci pro adresáta písemnosti:

„Můžete odmítnout přijetí písemnosti, není-li vyhotovena v jazyce, kterému rozumíte, nebo v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení nebo k ní není přiložen překlad do jednoho z těchto jazyků.

Přejete-li si využít tohoto práva, musíte odmítnout přijetí písemnosti v okamžiku doručení přímo osobě, která písemnost doručuje, nebo písemnost zaslat zpět na níže uvedenou adresu ve lhůtě jednoho týdne s prohlášením, že tuto písemnost odmítáte převzít.“

8

Tento jednotný formulář obsahoval rovněž část nadepsanou „Prohlášení adresáta“, které má adresát v případě, že odmítne přijmout dotčenou písemnost, podepsat a vyplnit políčko označující úřední jazyk (úřední jazyky) Unie, kterému rozumí. Tato část zněla takto:

„Odmítám přijetí připojené písemnosti, neboť není vyhotovena v jazyce, kterému rozumím, nebo v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení, ani k ní není přiložen překlad do jednoho z těchto jazyků.

Rozumím tomuto jazyku (těmto jazykům):

[…]“

9

Nařízení č. 1393/2007 bylo zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1784 ze dne 25. listopadu 2020 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (doručování písemností) (Úř. věst. 2020, L 405, s. 40), použitelným od 1. července 2022. Vzhledem k době rozhodné z hlediska skutkového základu sporu v původním řízení musí být nicméně žádost o rozhodnutí o předběžné otázce zkoumána s ohledem na nařízení č. 1393/2007.

10

Ustanovení § 1295 Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch (všeobecný občanský zákoník, dále jen „ABGB“) v odstavci 1 stanoví:

„Každý má právo požadovat náhradu škody od osoby, která ji svým jednáním zavinila; škoda může být způsobena porušením smluvní povinnosti nebo i jinak než v souvislosti se smlouvou.“

11

Ustanovení § 1299 ABGB stanoví:

„Kdo se veřejně hlásí k určitému úřadu, umělecké činnosti, povolání nebo řemeslu nebo kdo nikoli v tísni převezme určitou záležitost, jejíž provedení vyžaduje zvláštní odborné znalosti nebo mimořádnou pečlivost, dává tím na vědomí, že má potřebné schopnosti a požadované mimořádné znalosti; musí tedy nést odpovědnost za jejich nedostatek. Pokud však ten, kdo mu záležitost přenechal, věděl o jeho nezkušenosti nebo s vynaložením obvyklé péče o ní vědět mohl, pak se i on dopustil nedbalého jednání.“

12

Podle § 1300 ABGB platí:

„Odborník je odpovědný i tehdy, pokud za úplatu poskytne z nedbalosti škodlivou radu v oblasti své odbornosti nebo vědění. S výjimkou tohoto případu nese poradce odpovědnost pouze za škodu, kterou svým poradenstvím vědomě způsobil jinému.“

13

Článek 9 zakona o izvršbi in zavarovanju (zákon o exekučním řízení, Uradni list RS, č. 3/07), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „ZIZ“), je nadepsán „Opravné prostředky a místní příslušnost odvolacího soudu ve věcech výkonu rozhodnutí vydaného na základě veřejné listiny“. Tento článek zní následovně:

„Proti usnesení soudu prvního stupně lze podat odvolání, nestanoví-li zákon jinak.

Opravným prostředkem, kterým může dlužník napadnout usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, kterým bylo návrhu vyhověno, je námitka.

Odvolání a námitka musí být podány ve lhůtě 8 dnů od doručení usnesení soudu prvního stupně, nestanoví-li zákon jinak.

Včas podané a povolené odvolání se doručí druhému účastníku řízení k vyjádření, pokud bylo posledně uvedenému rovněž doručeno usnesení soudu prvního stupně, proti němuž odvolání směřuje.

Proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o námitce, lze podat odvolání.

Odvolání a námitka nemají odkladný účinek, nestanoví-li zákon jinak.

Rozhodnutí o odvolání je konečné.

[…]“

14

Článek 53 ZIZ, nadepsaný „Námitka jako jediný opravný prostředek dlužníka“, zní:

„Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydanému na základě návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí může dlužník podat námitku, nenapadá-li pouze rozhodnutí o nákladech řízení.

Námitka musí být odůvodněná. V námitce musí dlužník uvést skutečnosti, o které svou námitku opírá, a předložit důkazy, jinak se námitka považuje za neodůvodněnou.“

15

Článek 61 ZIZ, nadepsaný „Námitka proti usnesení vydanému na základě veřejné listiny“, stanoví:

„Námitka proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydanému na základě veřejné listiny se řídí ustanoveními článků 53 a 54 tohoto zákona […].

Směřuje-li námitka podle předchozího odstavce proti té části usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, kterým byla dlužníku uložena povinnost zaplatit pohledávku, považuje se námitka v tomto ohledu za odůvodněnou, pokud dlužník uvede skutečnosti, o které svou námitku opírá, a předloží důkazy prokazující skutečnosti uvedené v námitce.

[…]“

16

Žalobkyně v původním řízení je společností zapsanou v rakouském obchodním rejstříku, která působí v mezinárodní přepravě zboží.

17

Dne 30. října 2019 zaslal Okrajno sodišče v Ljubljani (okresní soud v Lublani, Slovinsko) žalobkyni v původním řízení poštou usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydané na návrh společnosti Transport Gaj d.o.o., kterým bylo nařízeno obstavení 25 pohledávek žalobkyně v původním řízení za různými slovinskými společnostmi za účelem vymožení částky 17610 eur (dále jen „dotčené usnesení“). Toto usnesení bylo vydáno v nepřítomnosti stran na základě autentických listin, a sice faktur, aniž bylo obdrženo vyjádření žalobkyně v původním řízení.

18

Uvedené usnesení došlo právnímu oddělení žalobkyně v původním řízení interní poštou až dne 4. listopadu 2019. Dne 5. listopadu 2019 požádala žalobkyně žalované v původním řízení, jimiž jsou společníci advokátní kanceláře se sídlem v Klagenfurtu (Rakousko), po výměně informací o povaze a důsledcích dotčeného usnesení, aby proti tomuto usnesení podali námitku. Mezi dokumenty, které žalobkyně předala žalovaným v původním řízení, byla i fotokopie obálky, z níž bylo patrné, že žalobkyně v původním řízení uvedené usnesení skutečně obdržela dne 30. října 2019.

19

Dne 11. listopadu 2019 podali žalovaní v původním řízení proti dotčenému usnesení u Okrajno sodišče v Ljubljani (okresní soud v Lublani) odůvodněnou námitku. Uhradili rovněž soudní poplatek požadovaný tímto soudem ve výši 55 eur.

20

Rozhodnutím ze dne 10. prosince 2019 uvedený soud odmítl tuto námitku jako opožděnou s odůvodněním, že byla podána více než osm dní po doručení dotčeného usnesení.

21

Žalovaní v původním řízení podali proti tomuto rozhodnutí jménem žalobkyně v původním řízení žalobu k Višje sodišče v Mariboru (odvolací soud v Mariboru, Slovinsko). Na podporu své žaloby vznesli zejména námitku protiústavnosti osmidenní lhůty pro podání námitky z důvodu, že takto krátká lhůta není v souladu s unijním právem. Rovněž tvrdili, že dotčené usnesení nebylo doručeno v souladu s nařízením č. 1393/2007 zejména proto, že nebylo v souladu s článkem 8 tohoto nařízení a že nebylo provedeno prostřednictvím přijímajícího subjektu ve smyslu článku 2 tohoto nařízení.

22

Vzhledem k tomu, že Višje sodišče v Mariboru (odvolací soud v Mariboru) žalobu žalovaných v původním řízení zamítl, nabylo dotčené usnesení právní moci a stalo se vykonatelným. Žalobkyně v původním řízení uhradila na základě tohoto usnesení celou částku v něm uvedenou.

23

V návaznosti na tato řízení podala žalobkyně v původním řízení u Bezirksgericht Bleiburg (okresní soud v Bleiburgu, Rakousko), který je předkládajícím soudem, žalobu na náhradu škody proti žalovaným v původním řízení z důvodu, že slovinské soudy zamítly pro opožděnost námitku podanou proti dotčenému usnesení, a domáhala se na tomto základě toho, aby jim byla uložena povinnost uhradit částku 22168,09 eura odpovídající částce, kterou zaplatila na základě dotčeného usnesení, navýšené o úroky a náklady řízení.

24

Dne 10. července 2020 vydal tento soud vůči žalovaným v původním řízení platební rozkaz ve výši požadované částky.

25

Žalovaní podali proti tomuto rozkazu odpor k témuž soudu, přičemž tvrdili, že osmidenní lhůta stanovená ZIZ pro podání námitky proti takovému aktu, jako je dotčené usnesení, není v souladu s články 36 a 39 nařízení č. 1215/2012, s článkem 8 a čl. 19 odst. 4 nařízení č. 1393/2007, ani s čl. 18 prvním pododstavcem SFEU a s článkem 47 Listiny, a pokud by tedy slovinské soudy tato ustanovení správně použily, nemohla by být námitka proti dotčenému usnesení odmítnuta jako opožděná.

26

Předkládající soud uvádí, že v rámci odporu, který mu byl předložen, je povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti žalovaných v původním řízení na základě § 1295 a násl. ABGB, zejména zda škoda, jejíž náhradu žalobkyně v původním řízení požaduje, má původ v zaviněném jednání, které jim lze přičíst. Podle tohoto soudu vyžaduje takové posouzení s ohledem na argumenty předložené žalovanými v původním řízení výklad jednak některých ustanovení nařízení č. 1393/2007, jelikož se spor v původním řízení týká doručení soudní písemnosti, a jednak nařízení č. 1215/2012, neboť předmětem diskuse je rovněž otázka požadavku na včasné předání návrhu na zahájení řízení.

27

Předkládající soud má za to, že osmidenní lhůta stanovená ZIZ pro podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí vydanému ve zkráceném řízení zahájeném elektronickou cestou pouze na základě tvrzení navrhovatele o existenci autentické listiny, například faktury, aniž se návrh mimoto opírá o pravomocné a vykonatelné rozhodnutí, může vést k riziku, že odpůrce nebude moci proti takovému usnesení podat včas odůvodněnou námitku. Na podporu svého názoru odkazuje uvedený soud na věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 13. září 2018, Profi Credit Polska (C‑176/17, EU:C:2018:711), v němž Soudní dvůr rozhodl, že čtrnáctidenní lhůta není slučitelná s právem na účinnou právní ochranu, jelikož vyvolává nezanedbatelné riziko, že spotřebitel nebude moci v této lhůtě podat odpor proti platebnímu rozkazu.

28

I když na rozdíl od věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, která se týkala řízení mezi podnikem a spotřebitelem ve věci platebního rozkazu vydaného na základě směnky, je tento spor veden mezi dvěma podniky, nic to nemění na tom, že riziko překročení lhůty, jímž se zabýval Soudní dvůr v uvedeném rozsudku, je ještě větší, je-li odpůrce usazen v jiném členském státě, jako je tomu v projednávané věci. Předkládající soud se proto domnívá, že osmidenní lhůta stanovená ZIZ by mohla být v rozporu s články 36 a 39 nařízení č. 1215/2012 ve spojení s článkem 47 Listiny.

29

Pokud jde o výklad článku 8 nařízení č. 1393/2007, předkládající soud si klade otázku ohledně počátku běhu osmidenní lhůty stanovené ZIZ pro podání námitky proti písemnosti doručené v jiném jazyce, než je jazyk, u něhož se má za to, že mu adresát rozumí, což byl případ v projednávané věci. V tomto ohledu má za to, že za účelem určení, zda bylo právo na opravný prostředek uplatněno ve lhůtě stanovené právní úpravou členského státu orgánu, který vydal doručovanou písemnost, je třeba vyčkat uplynutí lhůty jednoho týdne pro uplatnění práva odmítnout přijetí této písemnosti.

30

Tento soud má rovněž pochybnosti o slučitelnosti ustanovení ZIZ upravujících lhůtu pro podání námitky proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí s článkem 18 SFEU, jelikož takovou právní úpravou jsou více dotčeni odpůrci usazení v jiných členských státech, kteří jsou nuceni podniknout další kroky související s překladem doručených aktů.

31

Za těchto podmínek se Bezirksgericht Bleiburg (okresní soud v Bleiburgu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba zkoumat na prvním místě, je, zda čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, jehož orgán vystavil doručovanou písemnost, podle níž se počátek běhu lhůty v délce jednoho týdne stanovené v tomto čl. 8 odst. 1, ve které může adresát takové písemnosti odmítnout její přijetí z některého z důvodů uvedených v tomto ustanovení, shoduje s počátkem lhůty pro podání opravného prostředku proti této písemnosti v tomto členském státě.

33

Je třeba připomenout, že v souvislosti s výkladem ustanovení unijního práva je podle ustálené judikatury nutné vzít v úvahu nejen znění takového ustanovení, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 10. června 2021, KRONE – Verlag, C‑65/20, EU:C:2021:471, bod 25 a citovaná judikatura).

34

Jak vyplývá ze znění čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, toto ustanovení stanoví, že adresát doručované písemnosti může odmítnout její přijetí, pokud není vyhotovena nebo k ní není připojen překlad buď v jazyce, kterému rozumí, nebo v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo případně v jednom z úředních jazyků místa doručení, což jsou jazyky, u nichž se očekává, že je adresát zná.

35

Tato možnost odmítnout přijetí doručované písemnosti představuje právo adresáta této písemnosti (rozsudek ze dne 6. září 2018, Catlin Europe, C‑21/17, EU:C:2018:675, bod 32, jakož i citovaná judikatura). Tento adresát může toto právo využít v okamžiku doručení uvedené písemnosti nebo do jednoho týdne, pokud tutéž písemnost v této lhůtě vrátí.

36

Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že toto právo odmítnout přijetí doručované písemnosti umožňuje chránit právo jejího adresáta na obhajobu v souladu s požadavky spravedlivého procesu zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny. Platí totiž, že i když je účelem nařízení č. 1393/2007 v prvé řadě zlepšení účinnosti a rychlosti soudních řízení, jakož i zajištění řádného výkonu spravedlnosti, nelze uvedených cílů dosáhnout tak, že bude, ať již jakýmkoli způsobem, oslabeno právo adresátů dotčených písemností na obhajobu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2018, Catlin Europe,C‑21/17, EU:C:2018:675, bod 33 a citovaná judikatura).

37

V této souvislosti je kromě toho třeba uvést, že uvedené právo adresáta doručované písemnosti odmítnout její přijetí odpovídá informované volbě žadatele neprovést předběžný překlad této písemnosti.

38

V souladu s čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 musí totiž odesílající subjekt žadatele upozornit na to, že adresát může odmítnout písemnost přijmout, pokud není vyhotovena v jednom z jazyků stanovených v článku 8 tohoto nařízení. Přísluší však žadateli, aby rozhodl, zda je třeba dotčenou písemnost nechat přeložit, přičemž mimoto nese náklady na překlad v souladu s čl. 5 odst. 2 téhož nařízení (rozsudek ze dne 16. září 2015, Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 35).

39

Je tedy třeba zajistit, aby adresát doručované písemnosti, vyhotovené v jiném jazyce, než o kterém se má za to, že mu rozumí, mohl účinně uplatnit právo odmítnout přijetí této písemnosti, které, jak vyplývá z bodu 36 tohoto rozsudku, je součástí jeho základního práva na účinnou právní ochranu.

40

Pokud jde o informaci, kterou je třeba v této věci poskytnout adresátovi při doručení písemnosti v systému zavedeném nařízením č. 1393/2007, je třeba připomenout, že toto nařízení nestanoví žádnou výjimku z používání jednotného formuláře obsaženého v jeho příloze II. Závazná a systematická povaha používání tohoto formuláře se vztahuje nejen na zasílání písemností mezi odesílajícími a přijímajícími subjekty určenými členskými státy, ale rovněž, jak výslovně vyplývá ze znění čl. 8 odst. 4 uvedeného nařízení, na způsoby zasílání a doručování uvedené v oddíle 2 kapitoly II téhož nařízení, mezi něž patří i způsob doručování uvedený v jeho článku 14, který spočívá v doručování prostřednictvím poštovních služeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. března 2017, Henderson, C‑354/15, EU:C:2017:157, body 55, 59 a 61, jakož i usnesení ze dne 5. května 2022, ING Luxembourg, C‑346/21, nezveřejněné, EU:C:2022:368, body 32 a 35). Uvedený formulář představuje, jak vyplývá z bodu 12 odůvodnění nařízení č. 1393/2007, nástroj, jehož prostřednictvím je adresát informován o právu odmítnout přijetí doručované písemnosti.

41

Užitečný účinek práva odmítnout přijetí doručované písemnosti vyžaduje, aby byl adresát informován o existenci tohoto práva a aby měl k dispozici celou lhůtu jednoho týdne pro zvážení, zda má písemnost přijmout nebo odmítnout, a v případě odmítnutí pro její vrácení.

42

V projednávané věci činila lhůta pro podání námitky proti dotčenému usnesení podle článku 9 ZIZ osm dní od jeho doručení. Na základě slovinských procesněprávních předpisů, jejichž působnost upřesnila slovinská vláda v odpovědi na otázky k písemné odpovědi položené Soudním dvorem, se přitom tato lhůta počítala nikoli ode dne uplynutí lhůty jednoho týdne uvedené v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, ale ode dne doručení tohoto usnesení žalobkyni v původním řízení, tedy dne 30. října 2019, takže se obě tyto lhůty téměř zcela překrývají. Žalobkyně v původním řízení nemohla tedy fakticky využít celou lhůtu v délce jednoho týdne, kterou jí toto nařízení poskytovalo, ke zvážení, zda přijme či odmítne dotčenou soudní písemnost, neboť na základě této právní úpravy měla v téže lhůtě rovněž povinnost podat námitku proti tomuto soudnímu aktu pro případ, že by tuto písemnost přijala.

43

Taková právní úprava, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, vede navíc fakticky k tomu, že adresátovi písemnosti spadající do působnosti nařízení č. 1393/2007 bude odepřena možnost plně využít lhůtu stanovenou vnitrostátním právem pro podání opravného prostředku, a sice v projednávané věci lhůtu osmi dnů pro podání námitky proti dotčenému soudnímu aktu. V situacích, na které se vztahuje právo na účinnou právní ochranu zakotvené v článku 47 Listiny, musí mít přitom jednotlivci k dispozici celé lhůty přiznané vnitrostátním právem členského státu pro využití procesního práva proti doručované písemnosti (obdobně viz rozsudek ze dne 14. května 2020, Staatsanwaltschaft Offenburg, C‑615/18, EU:C:2020:376, bod 50, jakož i citovaná judikatura).

44

Pokud se navíc tak jako v projednávané věci počátky běhu uvedených lhůt shodují a adresát písemnosti vyhotovené v jazyce, u něhož se neočekává, že mu bude rozumět, nemá tedy fakticky k dispozici celou tuto lhůtu, a to bez ohledu na délku lhůty pro podání opravného prostředku proti této písemnosti, upravené právními předpisy členského státu, jehož orgán tuto písemnost vydal, je tento adresát znevýhodněn oproti ostatním adresátům, kteří rozumí jazyku, v němž byla písemnost jim určená vyhotovena, a mohou tedy fakticky využít celou uvedenou lhůtu k uplatnění svých práv.

45

Cíl zamezit jakékoli diskriminaci mezi těmito dvěma kategoriemi adresátů, sledovaný čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, přitom vyžaduje, aby adresáti, kteří obdrží písemnost v jiném jazyce, než jsou jazyky uvedené v tomto ustanovení, mohli využít svého práva odmítnout přijetí této písemnosti, aniž budou z důvodu své přeshraniční situace z procesního hlediska znevýhodněni.

46

Z toho vyplývá, že pokud není doručovaná písemnost vyhotovena nebo přeložena do jednoho z jazyků uvedených v tomto ustanovení, nemůže být počátek lhůty jednoho týdne, kterou stanoví čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, nemá-li být ohrožen užitečný účinek uvedeného ustanovení ve spojení s článkem 47 Listiny, totožný s počátkem běhu lhůty pro využití práva na opravný prostředek podle právní úpravy členského státu, jehož orgán písemnost vydal, přičemž tato lhůta musí v zásadě začít běžet po uplynutí lhůty jednoho týdne stanovené v tomto čl. 8 odst. 1.

47

Tento výklad splňuje rovněž účel nařízení č. 1393/2007. Kdyby totiž bylo unijní právo vykládáno v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle níž lhůta pro podání opravného prostředku proti písemnosti, která spadá do působnosti čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení, začíná běžet počátkem běhu lhůty stanovené tímto ustanovením pro zvážení, zda přijmout nebo odmítnout tuto písemnost, hrozilo by, že adresát této písemnosti bude ve snaze vyhnout se znevýhodnění uvedenému v bodě 45 tohoto rozsudku nucen zvolit si možnost spočívající v odmítnutí uvedené písemnosti.

48

Taková motivace by byla v rozporu s cílem uvedeného nařízení, kterým je, jak vyplývá zejména z bodu 2 jeho odůvodnění, usnadnit rychlé předávání soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních za účelem doručení, aniž je dotčeno právo adresáta těchto písemností na obhajobu. Kromě toho bod 10 odůvodnění téhož nařízení zdůrazňuje, že k zajištění účinnosti tohoto nařízení by měla být možnost odmítnout doručení uvedených písemností omezena na výjimečné situace.

49

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, jehož orgán vystavil doručovanou písemnost, podle níž se počátek běhu lhůty v délce jednoho týdne stanovené v tomto čl. 8 odst. 1, ve které může adresát takové písemnosti odmítnout její přijetí z některého z důvodů uvedených v tomto ustanovení, shoduje s počátkem běhu lhůty pro podání opravného prostředku proti uvedené písemnosti v tomto členském státě.

50

S ohledem na odpověď na druhou otázku není namístě odpovídat na první a třetí otázku.

51

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 8 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie

musí být vykládán v tom smyslu, že:

brání právní úpravě členského státu, jehož orgán vystavil doručovanou písemnost, podle níž se počátek běhu lhůty v délce jednoho týdne stanovené v tomto čl. 8 odst. 1, ve které může adresát takové písemnosti odmítnout její přijetí z některého z důvodů uvedených v tomto ustanovení, shoduje s počátkem běhu lhůty pro podání opravného prostředku proti uvedené písemnosti v tomto členském státě.