5.7.2008   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 171/27

1)

Může dotčená osoba ve smyslu článku 21 nařízení č. 2201/2003 (1) navrhnout neuznání soudního rozhodnutí, i když nebyl podán návrh na uznání rozhodnutí?

2)

Je-li odpověď na první otázku kladná, jak má vnitrostátní soud použít čl. 31 odst. 1 nařízení č. 2001/2003, který stanoví, že „(…) osoba, vůči níž je výkon navrhován, ani dítě, nejsou v tomto stadiu řízení oprávněny podat k návrhu jakékoli připomínky, posuzuje-li návrhu na neuznání rozhodnutí podaný osobou, vůči níže je rozhodnutí vykonatelné“?

3)

Má vnitrostátní soud, k němuž nositel rodičovské odpovědnosti podal návrh na neuznání rozhodnutí soudu členského státu v té části, jíž bylo nařízeno navrácení dítěte pobývajícího v jeho domácnosti do členského státu původu, k němuž bylo vystaveno osvědčení ve smyslu článku 42 nařízení č. 2001/2003, tento návrh posuzovat na základě ustanovení kapitoly III oddílů 1 a 2 nařízení č. 2201/2003, jak stanoví čl. 40 odst. 2 uvedeného nařízení?

4)

Jaký význam má podmínka stanovená v čl. 21 odst. 3 nařízení č. 2201/2003 „aniž je dotčen oddíl 4“?

5)

Je vydání rozhodnutí o navrácení dítěte a vystavení osvědčení ve smyslu článku 42 nařízení č. 2201/2003 soudem členského státu původu poté, co členský stát, v němž je dítě neoprávněně zadržováno, vydal rozhodnutí o navrácení dítěte do státu původu, v souladu s cíly a postupy nařízení č. 2201/2003?

6)

Znamená zákaz přezkumu příslušnosti soud členského státu původu stanovený článkem 24 nařízení č. 2201/2003, že vnitrostátní soud, k němuž byl podán návrh na neuznání rozhodnutí cizího soudu, který nemůže přezkoumávat příslušnost soudu členské státu původu a který nezjistil, že jsou dány důvody k neuznání rozhodnutí stanovené v článku 23 nařízení č. 2001/2003, musí uznat rozhodnutí o navrácení dítěte vydané soudem členského státu původu, když soud členského státu původu nedodržel postup stanovený nařízením pro účely vyřešení otázky navrácení dítěte?