1)

Článek 15 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti [odpovědnosti] a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000

musí být vykládán v tom smyslu, že

soud členského státu, který je příslušný meritorně rozhodnout ve věci rodičovské odpovědnosti podle článku 10 nařízení, může výjimečně požádat o převzetí věci podle čl. 15 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení soud členského státu, do něhož bylo dítě jedním z rodičů neoprávněně přemístěno.

2)

Článek 15 odst. 1 nařízení č. 2201/2003

musí být vykládán v tom smyslu, že

jedinými podmínkami, kterým podléhá možnost soudu členského státu příslušného k meritornímu rozhodnutí ve věci rodičovské odpovědnosti požádat soud jiného členského státu o převzetí věci, jsou podmínky výslovně uvedené v tomto ustanovení. Při posuzování těch z nich, které se týkají jednak existence soudu s lepšími předpoklady pro posouzení věci v posledně uvedeném členském státě a jednak nejvlastnějšího zájmu dítěte, musí soud prvního členského státu zohlednit existenci řízení o navrácení dítěte, které bylo zahájeno na základě čl. 8 prvního pododstavce a čl. 8 třetího pododstavce písm. f) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, uzavřené v Haagu dne 25. října 1980, a v němž dosud nebylo s konečnou platností rozhodnuto v členském státě, do kterého bylo dítě jedním z rodičů neoprávněně přemístěno.