Úvod

Rostoucí mobilita občanů v Unii[1] vede k existenci stále většího počtu rodin s mezinárodním prvkem, tedy rodin, jejíž členové mají různou státní příslušnost, žijí v různých členských státech nebo žijí v členském státě, jehož není jeden nebo více členů rodiny státním příslušníkem. Podle článku 81 Smlouvy o fungování Evropské unie přijímá Unie opatření v oblasti soudní spolupráce v občanských věcech, které mají přeshraniční dosah. Rozpadne-li se rodina, je taková spolupráce zvláště nezbytná proto, aby se děti nacházely v bezpečném právním prostředí a mohly udržovat vztahy s osobami majícími vůči nim rodičovskou zodpovědnost, které mohou žít v jiném členském státě.

Nařízení č. 1347/2000, které stanoví pravidla o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí o rozvodu, rozluce a prohlášení manželství za neplatné a rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem, bylo prvním nástrojem Unie, který byl přijat v oblasti justiční spolupráce ve věcech rodinného práva[2]. Toto nařízení bylo zrušeno nařízením č. 2201/2003[3] (jež je obecně známo jako nařízení Brusel IIa, dále jen „nařízení“). Nařízení je úhelným kamenem justiční spolupráce ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti v Unii. Od 1. března 2005 platí pro všechny členské státy s výjimkou Dánska[4].

Nařízení stanoví jednotná pravidla pro řešení kompetenčních sporů mezi členskými státy a usnadňuje volný oběh rozhodnutí, veřejných listin a dohod v Unii tím, že stanoví podmínky pro jejich uznávání a výkon v jiném členském státě.  Nařízení je doplňkem Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí[5] (dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“) a stanoví konkrétní pravidla, pokud jde o její vztah k některým ustanovením Haagské úmluvy ze dne 19. října 1996 o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí[6] (dále jen „Haagská úmluva z roku 1996“)[7].

Součástí nařízení nejsou pravidla určující, které právo je rozhodné při přeshraničních sporech v oblastech, na něž se vztahuje. V souvislosti s platným právem Evropská rada vyzvala již v listopadu 2004 Komisi, aby předložila zelenou knihu o kolizních normách ve věcech rozvodu[8]. V roce 2006 Komise navrhla změnu nařízení, pokud jde o příslušnost, a zavedla pravidla týkající se rozhodného práva ve věcech manželských (dále jen „návrh Komise na změnu nařízení z roku 2006“)[9]. V Radě nebylo možné dosáhnout jednomyslného rozhodnutí, pokud jde o pravidla rozhodného práva, a Komise proto návrh na změnu nařízení z roku 2006[10] stáhla. Na základě nových návrhů Komise[11] souhlasilo 14 členských států s navázáním posílené spolupráce mezi sebou[12] a přijalo nařízení (EU) č. 1259/2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky[13] (dále jen „nařízení Řím III“). Bylo to poprvé, kdy byla v Unii použita posílená spolupráce. Posílená spolupráce je ze své podstaty otevřená pro všechny členské státy a jejím konečným cílem je, aby všechny členské státy přijaly nařízení Řím III. Od přijetí nařízení Řím III se další dva členské státy rozhodly, že se budou podílet na posílené spolupráci[14].

Tato zpráva byla připravena na základě článku 65 nařízení[15]. Sleduje strukturu nařízení a v samostatných oddílech přezkoumává ustanovení o příslušnosti, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci mezi ústředními orgány členských států. Zpráva se rovněž konkrétněji soustředí na řadu mezioborových problémů, a to na navrácení dítěte v případě únosu rodičem, výkon rozhodnutí a umístění dítěte v jiném členském státě.

Zpráva je doposud prvním hodnocením uplatňování nařízení a neklade si za cíl být vyčerpávající. Jejím základem jsou údaje poskytnuté Evropskou justiční sítí v oblasti občanských a obchodních záležitostí (dále jen „EJS“)[16] a dostupné studie[17], zelená kniha Komise o rozhodném právu a příslušnosti soudů v rozvodových záležitostech[18], návrh Komise z roku 2006 na změnu nařízení a práce vykonaná v rámci haagské konference o mezinárodním právu soukromém v návaznosti na Haagské úmluvy z let 1980 a 1996. V neposlední řadě zohledňuje i dopisy občanů, jejich stížnosti, petice a judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) týkající se nařízení.

1.           Příslušnost

1.1.      Věci manželské

Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu mezinárodních párů a k vysoké rozvodovosti v Unii se příslušnost ve věcech manželských týká každoročně značného počtu občanů[19]. Pravidla o příslušnosti uvedená v nařízení pomohla zjednodušit právní rámec v situaci, která je pro dotčené jedince již tak dosti náročná. V souvislosti s těmito pravidly však byly zjištěny některé problémy[20].

Zaprvé, alternativní (nikoli hierarchické) základy příslušnosti stanovené v nařízení společně s neexistenci harmonizovaných kolizních norem v celé Unii mohou způsobit, že jeden z manželů bude vyvíjet „tlak na soud“, to znamená, že bude žádat o rozvod dříve, než druhý, aby měl jistotu, že při rozvodovém řízení budou zachovány jeho zájmy[21]. Nařízení Řím III omezilo možnost, aby jeden z manželů vyvíjel tlak na soud, neboť stanoví harmonizovaná pravidla pro určení rozhodného práva v manželských sporech ve zúčastněných členských státech. Avšak vzhledem k tomu, že nařízení dosud neplatí ve všech členských státech, může se rozhodné právo pro manželské spory lišit v závislosti na kolizních normách (nařízení Řím III nebo vnitrostátní předpisy), které se používají v členském státě, v němž probíhá řízení. Důsledkem „nátlaku na soud“ může být uplatnění práva, s nímž se odpůrce necítí být úzce ztotožněn, nebo které nezohledňuje jeho zájmy. Dále může znesnadňovat snahu o urovnání a nemusí ponechávat dostatek času ke zprostředkování.

Zadruhé, nařízení nestanoví možnost, aby manželé po společné dohodě určili příslušný soud. U nejnovějších nástrojů Unie v občanskoprávních věcech je tendence umožnit stranám určitou samostatnost (viz například nařízení o vyživovací povinnosti z roku 2008[22] nebo nařízení o věcech dědických z roku 2012[23]). Zavedení omezené samostatnosti stran v nařízení, které umožňuje manželům dohodnout se na příslušném soudu, by mohlo být zvláště užitečné v případech rozvodu po vzájemné dohodě, zejména pokud manželé mají podle nařízení Řím III možnost dohodnout se na právu rozhodném pro jejich manželský spor.

Reakce obdržené v souvislosti s návrhem Komise na změnu nařízení z roku 2006 již poukázaly na potřebu posílit právní jistotu a předvídatelnost tím, že by byla zavedena omezená samostatnost stran a zabránilo se tak „tlaku na soud“[24]. Ukázaly rovněž, že článek 6, který potvrzuje výlučnou povahu příslušnosti podle článků 3, 4 a 5 nařízení, by mohl přinést nejasnosti a že je nadbytečný, neboť články 3, 4 a 5 popisují, za jakých okolností má soud výlučnou příslušnost[25].

Pravidla o příslušnosti navržená v návrhu Komise na změnu nařízení z roku 2006, v návrhu Komise týkajícím se majetkových poměrů v manželství a pravidla o příslušnosti obsažená v nedávných nařízeních o občanskoprávních záležitostech[26] by mohla být považována za možný vzor, jak zlepšit stávající pravidla o příslušnosti ve věcech manželských.

1.2.      Věci rodičovské zodpovědnosti

Nařízení se týká veškerých rozhodnutí týkajících se rodičovské zodpovědnosti nezávisle na vazbě na řízení ve věcech manželských za účelem zajištění rovnosti pro všechny děti. To odráží výrazný nárůst podílu dětí narozených mimo manželství v posledních dvaceti letech téměř ve všech členských státech, což značí změnu v modelu tradičního utváření rodiny[27]. Mezi věci rodičovské zodpovědnosti patří právo na péči o dítě a právo na styk s dítětem.

Nařízení stanoví obecné pravidlo příslušnosti na základě obvyklého bydliště dítěte (článek 8), aby bylo zajištěno skutečné propojení mezi dítětem a členským státem, který vykonává příslušnost[28]. Tuto zásadu ještě posilují ustanovení o příslušnosti, která se používají v případech přeshraničního únosu dítěte (článek 10). V těchto případech jsou příslušné soudy členského státu obvyklého bydliště dítěte bezprostředně před únosem (dále jen „soud země původu“), dokud dítě nezíská obvyklé bydliště v jiném členském státě a nejsou splněny některé další podmínky, zejména dokud soud země původu nevydá rozhodnutí o péči o dítě, jehož součástí není navrácení dítěte[29].

Přestože byla pravidla o pokračování příslušnosti, jež napomáhají konsensuálnímu řešení, a především brání tomu, aby byla řízení o rozvodu a o rodičovské zodpovědnosti vedena soudy v různých členských státech (článek 12), shledána odborníky jako užitečná, vyvolala otázky týkající se výkladu podmínek, které musí být splněny[30]. Ustanovení o postoupení příslušnosti k projednání vhodněji umístěnému soudu, je-li to v nejlepším zájmu dítěte (článek 15), přinesla v některých případech problémy s vlastním fungováním, zejména v důsledku skutečnosti, že dožádaný soud často neinformuje včas dožadující soud o tom, že akceptuje příslušnost.

V naléhavých případech může být nutné, aby soudy členského státu přijaly předběžná opatření o přítomnosti dítěte na jejich území, přestože tyto soudy nejsou předmětně příslušné (článek 20). SDEU poskytl poučení, jak uplatňovat předběžná opatření v případě únosu dítěte. Vysvětlil, že soud členského státu, do něhož bylo dítě uneseno, není oprávněn přijmout předběžné opatření, kterým se svěřuje dítě, které se nachází na jeho území, do péče jednoho z rodičů, pokud příslušný soud předběžně svěřil dítě do péče jednoho z rodičů před únosem a pokud bylo rozhodnutí prohlášeno v tomto členském státě za vykonatelné[31].

Pravidlo lis pendens, kdy soud, který zahájil řízení jako druhý, musí zastavit řízení až do rozhodnutí soudu, který zahájil řízení jako první, jež je zavedeno proto, aby nedocházelo k souběžným řízením v různých členských státech a k vydávání rozporných rozhodnutí, vyvolalo otázky výkladu[32]. SDEU vysvětlil, že toto pravidlo se nepoužije, jestliže k soudu, který zahájil řízení jako první ve věcech rodičovské zodpovědnosti k dítěti, je podán návrh pouze za účelem vydání předběžných opatření, a soud, který zahájil řízení jako druhý na základě žaloby, jejímž cílem jsou stejná opatření, je soud jiného členského státu, který je ve věci samé příslušný[33].

Je třeba přezkoumat, do jaké míry by mohl být výklad SDEU začleněn do nařízení a jak by mohlo být zlepšeno praktické uplatňování některých ustanovení.

1.3.      Problematika příslušnosti společná věcem manželským a věcem rodičovské zodpovědnosti

Ve věcech manželských bude soud členského státu příslušný, pokud i) alespoň jeden z manželů má po minimální dobu obvyklé bydliště v tomto členském státě, nebo ii) pokud jsou oba manželé státními příslušníky tohoto členského státu bez ohledu na to, zda žijí v Unii nebo ve třetím státě (článek 3). Podle ustanovení nařízení o zbytkové příslušnosti (článek 7) závisí přístup obou manželů k soudu členského státu, pokud mají různou státní příslušnost Unie a žijí ve třetím státě, na právu každého členského státu[34].

Ve věcech rodičovské zodpovědnosti k dítěti bude soud členského státu zpravidla příslušný, pokud má dítě obvyklé bydliště v tomto členském státě v době, kdy je žaloba podána k soudu (článek 8). Má-li dítě obvyklé bydliště ve třetím státě, může být příslušnost přesto ustavena v členském státě za předpokladu, že rodiče výslovně přijali příslušnost a že je to v zájmu dítěte (článek 12). Pokud rodiče nesouhlasí, závisí možnost zahájit řízení na základě ustanovení o zbytkové příslušnosti před soudem členského státu o dítěti, které má obvyklé bydliště mimo Unii, na právu každého členského státu (článek 14)[35].

Důsledkem skutečnosti, že neexistuje jednotné a vyčerpávající pravidlo o zbytkové příslušnosti, pokud jde o věci manželské a věci rodičovské zodpovědnosti, je nerovný přístup občanů Unie ke spravedlnosti. Pravidla členských států o příslušnosti jsou totiž založena na různých kritériích a nezajišťují vždy účinný přístup k soudu, navzdory úzké vazbě navrhovatele nebo odpůrce k členskému státu. Může tak docházet k situacím, kdy ani členský stát, ani třetí stát, nejsou ve věci příslušné[36], a k praktickým problémům pramenícím z neexistence společných pravidel pro účinky rozhodnutí třetího státu v Unii[37].

Na rozdíl od nejnovějších legislativních nástrojů, jako je nařízení o vyživovací povinnosti nebo nařízení o věcech dědických, toto nařízení neobsahuje forum necessitatis[38]. Tento důvod příslušnosti žádal Evropský parlament ve svém legislativním usnesení ze dne 15. prosince 2010 k návrhu nařízení Řím III[39].

Konečně neexistence ustanovení, která by určovala, v jakých případech mohou soudy členských států odmítnout svou příslušnost ve prospěch soudu ve třetím státu, přináší značnou nejistotu[40]. Nařízení Brusel I[41] bylo v nedávné době změněno přepracovaným nařízením Brusel I[42], jímž bylo kromě jiných změn zavedeno opatření týkající se této záležitosti.

Návrh Komise a nedávný legislativní vývoj v oblasti občanského práva[43] by mohly pomoci při revizi nařízení z hlediska výše uvedené problematiky s přihlédnutím ke skutečnosti, že v oblasti rodičovské zodpovědnosti by měl být určující zásadou zájem dítěte.

2.           Uznávání a výkon

Ochrana zájmů dítěte je jedním z hlavních cílů kroků Unie v souvislosti s uznáváním a výkonem ustanovení, zejména tím, že konkrétního vyjádření dochází základní právo dítěte na udržování styku s oběma rodiči, jak je stanoveno v článku 24 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „listina“). Cílem nařízení je kromě toho i dosažení volného pohybu rozhodnutí ve všech věcech manželských a věcech rodičovské zodpovědnosti[44]. Ve Stockholmském programu[45] a Stockholmském akčním plánu[46] bylo zrušení exequatur v oblasti občanského práva a možné zavedení společných minimálních norem, pokud jde o výkon rozhodnutí v oblasti rodičovské zodpovědnosti, stanoveno jako klíčové pro budoucí práci Komise v oblasti občanských záležitostí.

Nařízení je prvním nástrojem Unie, který v občanskoprávních věcech zrušil exequatur u některých rozhodnutí, zejména u ověřených rozhodnutí o styku s dítětem a u ověřených rozhodnutí o navrácení v případech únosu dítěte. Nařízení rovněž rozšířilo zásadu vzájemného uznávání rozhodnutí na veškerá rozhodnutí týkající se rodičovské zodpovědnosti (ochrana dítěte bez ohledu na existenci manželského svazku mezi rodiči), čímž v souladu se Stockholmským programem dokončilo první fázi programu vzájemného uznávání, a konečným cílem zůstává zrušení exequatur u všech rozhodnutí.

Skutečnost, že některé kategorie rozhodnutí nemají ze zrušení exequatur prospěch, vede ke složitým, zdlouhavým a nákladným řízením, zejména pokud jde o rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Může vést i k rozporuplným situacím, kdy členský stát musí uznat práva na styk s dítětem podle nařízení (a požadavky na výživné pro dítě podle nařízení o vyživovací povinnosti), zatímco by zároveň mohl odmítnout uznat práva péče o dítě udělená tímtéž rozhodnutím. Je tomu tak proto, že v jiných oblastech, než je právo na styk s dítětem a na navrácení dítěte v některých případech únosu, může být uznání stále odmítáno na základě důvodů stanovených v nařízení a před výkonem rozhodnutí v jiném členském státě musí být obdrženo prohlášení vykonatelnosti[47].

Pokud jde o uznávání rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské odpovědnosti, je používání důvodu „veřejného pořádku“ pro neuznání vzácné. Ve věcech rodičovské zodpovědnosti se však v praxi vyskytly významné rozdíly, pokud jde o širší nebo užší uplatňování tohoto důvodu[48]. Ve věcech rodičovské zodpovědnosti bývá navíc častým důvodem odmítnutí skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno, aniž by dítě mělo příležitost být vyslechnuto[49]. V této souvislosti se objevují mimořádné problémy v důsledku skutečnosti, že členské státy mají odlišná pravidla pro vyslechnutí dítěte.

Komplikace rovněž plynou ze skutečnosti, že členské státy nevykládají jednotně termín „výkon“, což vede k tomu, že přijímají nesourodé politiky, pokud jde o to, která rozhodnutí ve věcech rodičovské zodpovědnosti vyžadují prohlášení vykonatelnosti. To má významné důsledky, pokud například soud členského státu stanoví osobu poručníkem dítěte a tento poručník vyžaduje vydání pasu v jiném členském státě. V těchto případech vyžadují některé členské státy pouze uznávání rozhodnutí o poručnictví, zatímco jiné, budeme-li považovat vydání pasu za akt výkonu, vyžadují prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí o poručnictví dříve, než může být vydán pas.

Lze uvažovat o vhodnosti rozšíření zrušení exequatur na další kategorie rozhodnutí v souladu s nejnovějšími právními předpisy Unie[50]. V této souvislosti je třeba brát v úvahu fungování stávajících důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu rozhodnutí tak, aby mohly být zřízeny nezbytné záruky. Zavedení společných minimálních procedurálních norem týkajících se zejména výslechu dítěte[51] by navíc mohlo posílit důvěru mezi členskými státy, a tím i uplatňování ustanovení týkajících se uznávání a výkonu.

3.           Spolupráce mezi ústředními orgány

Nařízení stanoví ustanovení o spolupráci mezi ústředními orgány ve věcech rodičovské zodpovědnosti. Tato spolupráce je důležitá pro účinné uplatňování nařízení. Ústřední orgány musí například shromažďovat a vyměňovat si informace o situaci dítěte (například v souvislosti s řízením o péči o dítě nebo o navrácení dítěte), pomáhat nositelům rodičovské zodpovědnosti při uznávání a výkonu jejich rozhodnutí (zejména pokud jde o právo na styk s dítětem a navrácení dítěte) a při umožnění mediace.   Ústřední orgány se rovněž pravidelně setkávají v rámci EJS, aby si vyměnily názory na své postupy, a na dvoustranné úrovni, aby projednávaly právě probíhající případy[52].

Spolupráce mezi ústředními orgány, zejména ve dvoustranných diskusích, se ukázala jako velmi užitečná ve spojitosti s případy přeshraničních únosů dětí. Pokud jde o tyto případy, Stockholmský program výslovně uvádí, že kromě účinného uplatňování stávajících právních nástrojů v této oblasti by měla být prozkoumána možnost použít rodinnou mediaci mezinárodní úrovni s přihlédnutím k osvědčeným postupům v členských státech. Pracovní skupina vytvořená v rámci EJS tak byla pověřena, aby navrhla účinné prostředky pro lepší využívání rodinné mediace v případech mezinárodních únosů dětí rodiči[53].

Navzdory jejich celkově pozitivnímu fungování jsou ustanovení o spolupráci považována za nedostatečně konkrétní. Odborníci udávají zejména problémy ve spojitosti s povinností shromažďovat a vyměňovat si informace o situaci dítěte[54]. Největší obavy se týkají výkladu tohoto ustanovení, skutečnosti, že žádosti o informace nebyly vždy včas vyřízeny, a překladu vyměňovaných informací. Mezi členskými státy existují rovněž velké rozdíly, pokud jde o pomoc, již poskytují ústřední orgány nositelům rodičovské zodpovědnosti, kteří usilují o výkon rozhodnutí o právu na styk s dítětem.

Účinnost ustanovení o spolupráci by bylo možno zlepšit, pokud bychom se inspirovali jinými nástroji rodinného práva (zejména nařízením o vyživovací povinnosti), nebo vypracovali příručky osvědčených postupů v souladu s příručkou EJS pro případy únosů dětí[55]. Komise bude kromě toho nadále přispívat k budování důvěry mezi členskými státy, včetně orgánů členských států na ochranu dětí, za účelem posílení přeshraniční souvislosti a přijímání rozhodnutí přijatých v jiném členském státě.

4.           Přeshraniční únosy dětí rodiči: vydání rozhodnutí o navrácení

Když rodiče žijí spolu, obvykle vykonávají rodičovskou zodpovědnost ke svým dětem společně. V případě odluky nebo rozvodu se musí rodiče rozhodnout, na základě vzájemné dohody nebo u soudu, jak budou vykonávat svou zodpovědnost v budoucnosti. Jedním z největších nebezpečí, kterým je ale dítě vystaveno v případě odluky nebo rozvodu, je to, že bude jedním z rodičů odvezeno ze země, v níž má obvyklé bydliště. Škodlivý dopad únosu dítěte rodičem na dítě a na druhého rodiče je dostatečně významný na to, aby byla přijata opatření na mezinárodní úrovni a na úrovni Unie.

Jedním z hlavních cílů nařízení je odradit od únosů dětí mezi členskými státy a chránit dítě před škodlivými dopady únosu zavedením postupů, které zaručí rychlé navrácení dítěte do členského státu, kde mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před únosem[56]. Nařízení v tomto ohledu doplňuje Haagskou úmluvu ze dne 1980 tím, že vysvětluje některé její aspekty, zejména výslech dítěte, lhůtu na vydání rozhodnutí poté, co byla podána žádost o navrácení, a důvody pro nenavrácení dítěte. Zavádí rovněž ustanovení, jimiž se řídí vzájemně si odporující rozhodnutí o navrácení a o nenavrácení vydaná v různých členských státech.

SDEU a Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) stanovily ve svých judikaturách řadu zásad týkajících se mezinárodních únosů dětí, v nichž jsou prvotním kritériem zájmy dítěte. SDEU prosazuje zásadu, že cílem nařízení je odrazovat od únosů dětí mezi členskými státy a dosáhnout neprodleného navrácení dítěte v případě, že k únosu dojde[57]. ESLP rozhodl[58], že jakmile je zjištěno, že dítě bylo neoprávněně odebráno, jsou členské státy povinny vyvinout odpovídající a účinné úsilí, aby zajistily navrácení dítěte, a že pokud nevyvinou takové úsilí, dopustí se porušení práva na rodinný život tak, jak je stanoveno v článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“)[59].

Nařízení stanoví, že soud, jemuž byla předložena žádost o navrácení dítěte, musí vydat rozhodnutí nejpozději do šesti týdnů ode dne, kdy je žádost podána. Soudy členských států nejsou vždy schopny tuto lhůtu dodržet[60]. Jak však odborníci potvrdili, je zřejmé, že šestitýdenní lhůta, v níž musí být přijato rozhodnutí, naznačuje, jak je důležité zajistit rychlé navrácení dítěte.

V případě rozporu mezi rozhodnutím o nenavrácení, které je vydáno soudem členského státu, do něhož bylo dítě uneseno, a následným rozhodnutím o navrácení, které je vydáno soudem země původu, nařízení řeší situaci ve prospěch země původu, aby bylo zajištěno navrácení dítěte[61]: pokud je rozhodnutí o navrácení osvědčeno soudem země původu, využívá zrušení exequatur, to znamená, že je přímo uznávané a vykonatelné v členském státě, do něhož bylo dítě uneseno, aniž by bylo nutné prohlášení vykonatelnosti a aniž by bylo možné oponovat jeho uznání[62]. Takovému rozhodnutí o navrácení nemusí předcházet konečné rozhodnutí o péči o dítě, neboť cílem rozhodnutí o navrácení je rovněž přispět k řešení záležitosti péče o dítě[63].

Soud země původu vydá osvědčení k rozhodnutí o navrácení pouze v případě, že v průběhu řízení před tímto soudem byly uplatněny určité procesní záruky, zejména pokud účastníci a dítě dostali příležitost být vyslechnuti[64]. Ve fázi výkonu by se mohly objevit problémy jako výsledek rozdílů mezi členskými státy při uplatňování těchto záruk, zejména pokud jde o výslech dítěte.

V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi by bylo možno přezkoumat, zda by zapracování příslušné judikatury SDEU do nařízení usnadnilo uplatňování ustanovení týkajících se vydávání rozhodnutí o navrácení. Na podporu účinnosti rozhodnutí o navrácení by mohlo být zváženo i přijetí minimálních společných norem týkajících se výslechu dítěte.

5.           Obecné problémy s výkonem

V oblasti rodičovské zodpovědnosti a rozhodnutí o navrácení v případech únosu dítěte rodičem se průřezově objevuje řada problémů s výkonem.

Nařízení stanoví, že rozhodnutí vydané soudem jiného členského státu a prohlášené za vykonatelné v členském státě výkonu musí být vykonáno za stejných podmínek, jako kdyby v něm bylo vydáno[65].

Vzhledem k tomu, že vykonávací řízení se řídí právem členského státu výkonu a mezi právem jednotlivých států existují rozdíly, objevují se problémy s výkonem rozhodnutí v oblasti rodičovské zodpovědnosti. Některé vnitrostátní systémy neobsahují zvláštní pravidla pro výkon rozhodnutí v rámci rodinného práva a účastníci řízení musí používat řízení určená pro běžná rozhodnutí v občanskoprávních a obchodních věcech, která nezohledňují skutečnost, že plynutí času je v oblasti rodičovské zodpovědnosti nevratné[66]. Používání různých řízení v jednotlivých členských státech (například pokud jde o právo na odvolání, které má odkladný účinek na rozhodnutí) tak nemůže zaručit účinný a rychlý výkon rozhodnutí.

Pokud jde zejména o výkon rozhodnutí o navrácení v případech únosu dítěte rodičem, nařízení stanoví, že osvědčené rozhodnutí o navrácení vydané soudem země původu musí být vykonáno v členském státě výkonu za stejných podmínek, jako by v něm bylo vydáno, a že rozhodnutí nelze vykonat, pokud je neslučitelné s později vydaným vykonatelným rozhodnutím[67].

SDEU ve své judikatuře posílil postavení soudů země původu. V souladu s tím nemůže být u soudů členského státu výkonu uplatněn žádný žalobní důvod, který by napadal osvědčené rozhodnutí o navrácení, a později vydané vykonatelné rozhodnutí tudíž odkazuje pouze rozhodnutí vydané soudem země původu. Soudy země původu jsou navíc jediné, které mohou přezkoumávat napadení své příslušnosti, žádost o odložení výkonu osvědčeného rozhodnutí o navrácení a změnu okolností následující po osvědčeném rozhodnutí o navrácení, které by mohly vážně poškodit zájem dítěte[68]. Stejně tak soud v členském státě výkonu nemůže napadat výkon osvědčeného rozhodnutí o navrácení na základě toho, že soud země původu mohl porušit ustanovení, jimiž se řídí osvědčení vykládané podle článku 24 listiny o právech dítěte, neboť posouzení, zda došlo k porušení, spadá výhradně do příslušnosti soudu země původu[69]. ESLP použil ve své judikatuře podobnou argumentaci[70].

V praxi přetrvávají překážky v souvislosti se skutečným výkonem rozhodnutí o navrácení[71] bez ohledu na to, zda jde o výkon rozhodnutí o navrácení vydaného soudem členského státu, na jehož území bylo dítě uneseno[72], nebo o výkon osvědčeného rozhodnutí o navrácení vydaného členským státem země původu na území členského státu, na jehož území bylo dítě uneseno. Vzhledem k tomu, že vykonávací řízení se řídí právem členského státu výkonu, liší se v jednotlivých členských státech prostředky výkonu. V některých členských státech může vykonávací řízení trvat i déle než jeden rok, neboť vykonávací soudy přezkoumávají podstatu věci[73], zatímco rozhodnutí o navrácení by měla být vykonána ihned. V této souvislosti SDEU uvedl, že i když cílem nařízení není sjednotit hmotná a procesní pravidla členských států, je nicméně důležité, aby uplatňování vnitrostátních pravidel nepoškozovalo užitečný účinek nařízení[74]. ESLP stejně tak zdůraznil, že řízení týkající se navrácení dítěte a výkonu konečného rozhodnutí, které se týká navrácení dítěte, vyžadují naléhavé vyřízení, neboť plynutí času může mít nenapravitelné důsledky pro vztahy mezi dítětem a rodičem, s nímž dítě nežije. Přiměřenost opatření tak musí být posuzována podle rychlosti jeho provádění[75].

Hlavním cílem politiky Unie v oblasti občanského procesního práva je, aby hranice členských států nepředstavovaly překážku při výkonu rozhodnutí v občanskoprávních věcech. Komisi, aby více zefektivnila uplatňování tohoto nařízení, a to zejména v kritické oblasti navracení dítěte, přezkoumá rozhodnutí o výkonu v této oblasti, včetně vhodnosti zavedení společných minimálních norem pro výkon.

6.         Umístění dítěte v jiném členském státě

Součástí nařízení jsou v článku 56 zvláštní ustanovení o umístění dítěte do ústavní péče nebo do pěstounské rodiny v jiném členském státě. Pokud soud členského státu zvažuje umístění dítěte v jiném členském státě a v hostitelském státě se vyžaduje zásah orgánu veřejné moci u domácích případů umístění dítěte, musí soud provést konzultace s ústředním orgánem nebo s jiným příslušným orgánem v hostitelském státě a dříve než přijme rozhodnutí o umístění, musí získat souhlas příslušného orgánu v tomto státě. V současné době se řízení spojené s konzultacemi a souhlasem řídí vnitrostátním právem hostitelského členského státu, což znamená, že se uplatní rozdílné interní postupy jednotlivých členských států. Pokud jsou ústřední orgány požádány, musí spolupracovat při poskytování informací a pomoci[76].

SDEU potvrdil, že rozhodnutí o umístění musí být v hostitelském státě nejdříve prohlášeno za vykonatelné a poté může být tomto státě vykonáno. Jedním z důvodů, který může být namítnut proti prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí o umístění dítěte v jiném členském státě, je nedodržení postupu stanoveného v článku 56 nařízení[77], čímž je možno vyhnout se uložení opatření o umístění hostitelskému státu. Aby nedošlo ke ztrátě účinnosti nařízení, SDEU dodal, že rozhodnutí o žádosti o prohlášení vykonatelnosti musí být vykonáno zvláště rychle a že odvolání podaná proti tomuto rozhodnutí nebudou mít odkladný účinek[78]. Bez ohledu na tyto připomínky odborníci uvádí, že uplatňování postupu exequatur na rozhodnutí o umístění je z hlediska potřeb dítěte velmi těžkopádné.

Jako prostředek k překonání uvedených problémů by tak mohlo být přezkoumáno uplatňování společného jednotného postupu, které umožní rychlejší a účinnější uplatňování ustanovení o umístění dítěte v jiném členském státě.

Závěr

Nařízení je dobře fungujícím nástrojem, který přinesl občanům značné výhody. Usnadňuje vyřešení narůstajícího počtu přeshraničních sporů ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti prostřednictvím komplexního systému pravidel o příslušnosti, účinného systému spolupráce mezi ústředními orgány členských států, předcházení paralelním řízením a umožnění volného pohybu rozhodnutí, veřejných listin a dohod. Ustanovení o navrácení dítěte, která doplňují Haagskou úmluvu z roku 1980 a jejichž cílem je odradit rodiče od únosů dětí mezi členskými státy, jsou považována za velmi užitečná.

Na základě údajů a předběžné zpětné vazby od odborníků však existují náznaky, že stávající pravidla je možno zlepšit. Komise má v úmyslu komplexně přezkoumat problematické otázky, které byly zjištěny v této zprávě, a za tím účelem zahájí další hodnocení stávajících pravidel a jejich dopadu na občany. Za tím účelem Komise zahájí rovněž veřejné konzultace. Na základě hodnocení a reakcí na veřejné konzultace přijme Komise vhodná opatření.

Příloha

Studie z roku 2012 o evropském rámci pro mezinárodní právo soukromé: současné nedostatky a budoucí perspektivy, autoři Prof. Dr. Xandra Kramer (odborná ředitelka), Michiel de Rooij, LL.M. (vedoucí projektu), Dr. Vesna Lazić, Dr. Richard Blauwhoff a Lisette Frohn, LL.M., k dispozici na:

http://www.europarl.europa.eu/document/activities/cont/201212/20121219ATT58300/20121219ATT58300EN.pdf

Studie z roku 2010 o rodičovské zodpovědnosti, právu péče o dítě a návštěvách pří přeshraničních rozlukách, vypracoval Institut Suisse de droit comparé (ISDC), k dispozici na:

http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/etudes/join/2010/425615/IPOL-PETI_ET(2010)425615_EN.pdf

Studie z roku 2010 o přeshraničním výkonu práva na návštěvy, autorka Dr. Gabriela Thoma-Twaroch, předsedkyně okresního soudu v Josefstadtu, Vídeň, k dispozici na:

http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/note/join/2010/432735/IPOL-JURI_NT(2010)432735_EN.pdf

Studie z roku 2010 o výkladu výjimky veřejného pořádku, jak je uvedena v nástrojích EU o mezinárodním soukromém a procesním právu, autoři Prof. Burkhard Hess a Prof. Thomas Pfeiffer, Univerzita v Heidelbergu, k dispozici na:

http://www.europarl.europa.eu/RegData/etudes/etudes/join/2011/453189/IPOL-JURI_ET(2011)453189_EN.pdf

Zpráva o studii z roku 2007 o zbytkové příslušnosti, autor Prof. A. Nuyts, k dispozici na:

http://ec.europa.eu/justice_home/doc_centre/civil/studies/doc_civil_studies_en.htm

Srovnávací studie z roku 2007 o postupech při výkonu rodinného práva, vypracoval T.M.C. ASSER Institut, k dispozici na:

http://ec.europa.eu/justice_home/doc_centre/civil/studies/doc_civil_studies_en.htm

Studie z roku 2006 o následném posouzení dopadu na návrh Komise o příslušnosti a rozhodném právu ve věcech rozvodu, kterou vypracovalo Evropské konsorcium pro hodnocení politiky (EPEC) – pracovní dokument útvarů Komise – posouzení dopadu SEK(2006) 949.

Hodnocení praktických problémů vyplývajících z absence harmonizace výběru právních pravidel ve věcech rozvodu z roku 2002, vypracoval T.M.C. ASSER Institut, k dispozici na:

http://ec.europa.eu/justice_home/doc_centre/civil/studies/doc_civil_studies_en.htm

[1]               V roce 2011 mělo v Unii-27 bydliště 33,3 milionů zahraničních občanů, tedy 6,6 % celkové populace. Většina, tedy 20,5 milionů, byli občané ze států mimo Unii, zbývajících 12,8 milionů byli občané jiných členských států Unie. Vzhledem k tomu, že státní příslušnost se může v průběhu času měnit, je vhodné uvádět informace také podle místa narození. V roce 2011 mělo v Unii bydliště 48,9 milionů osob narozených v zahraničí, tedy 9,7 % celkové populace. Z nich bylo 32,4 milionů narozeno mimo Unii a 16,5 milionů bylo narozeno v jiném členském státě Unie (statistiky Focus, 31/2012: „Nearly two-thirds of the foreigners living in EU Member States are citizens of countries outside the EU-27“ (Téměř dvě třetiny cizinců žijících v členských státech EU jsou občany států mimo EU-27), Eurostat).

[2]               Nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 ze dne 29. května 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem, Úř. věst. L 160, 30.6.2000, ve znění nařízení Rady (ES) č. 2116/2004 ze dne 2. prosince 2004, Úř. věst. L 367, 14.12.2004.

[3]               Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, Úř. věst. L 338, 23.12.2003, s. 1.

[4]               V souladu s články 1 a 2 Protokolu o postavení Dánska připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování Evropské unie se Dánsko neúčastní tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné. Pro účely této zprávy termín „členské státy“ nezahrnuje Dánsko.

[5]               Úmluva je platná ve všech členských státech.

[6]               Rozhodnutí Rady ze dne 19. prosince 2002, kterým se opravňují členské státy v zájmu Společenství k podpisu Haagské úmluvy z roku 1996 o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, Úř. věst. L 48, 21.2.2003, s. 1. Úmluva je platná ve všech členských státech s výjimkou Belgie a Itálie, které úmluvu podepsaly, ale dosud ji neratifikovaly.

[7]               Nařízení platí: i) v případě, že dítě má své obvyklé bydliště v členském státě, a ii) pokud jde o uznání a výkon rozhodnutí vydaného v členském státě, i když dítě má své obvyklé bydliště ve třetím státě, který je smluvní stranou úmluvy; článek 61.

[8]               Haagský program: posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské Unii, přijatý Evropskou radou ve dnech 4.–5. listopadu 2004.

[9]               Návrh nařízení Rady, kterým se mění nařízení (ES) č. 2201/2003 ohledně příslušnosti a pravidel o právních předpisech použitelných v manželských věcech (KOM (2006) 399 v konečném znění).

[10]             Úř. věst. C 109, 16.04.2013, s. 7.

[11]             Návrh rozhodnutí Rady č. …/2010/EU, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (KOM(2010) 105 v konečném znění – 2010/0066 (APP)); návrh nařízení Rady, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (KOM(2010) 105 v konečném znění-2010/0067 (CNS)).

[12]             Rozhodnutí Rady ze dne 12. července 2010, kterým se povoluje posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (2010/405/EU), Úř. věst. L 189, 22.7.2010, s. 12. Čtrnáct členských států, které mezi sebou navázaly posílenou spolupráci, jsou Belgie, Bulharsko, Německo, Španělsko, Francie, Itálie, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Rakousko, Portugalsko, Rumunsko a Slovinsko.

[13]             Nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky, Úř. věst. L 343, 29.12.2010, s. 10. Nařízení Řím III platí pro všech 14 členských států od 21. června 2012.

[14]             Nařízení Řím III bude od 22. května 2014 platné v Litvě (Úř. věst. L 323, 22.11.2012, s. 18) a od 29. července 2015 v Řecku (Úř. věst. L 23, 28.1.2014, s. 41).

[15]             Článek 65 stanoví, že k 1. lednu 2012 Komise předloží Evropskému parlamentu, Radě a Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru zprávu o uplatňování nařízení na základě informací poskytnutých členskými státy.

[16]             Zejména diskuse v rámci zasedání EJS a odpovědi EJS na dotazník Komise z roku 2013. Viz rovněž pokyny k osvědčeným postupům a společné minimální normy EJN, které jsou k dispozici na: https://e-justice.europa.eu/content_parental_responsibility-46-cs.do.

[17]             Viz příloha této zprávy.

[18]             KOM(2005) 82 v konečném znění

[19]             Z přibližně 122 milionů manželství v Unii má přibližně 16 milionů (13 %) přeshraniční rozměr. Z 2,4 milionu manželství uzavřených v Unii v roce 2007 jich přibližně 300 000 spadalo do této kategorie. Stejně tak 140 000 (13 %) z 1 040 000 rozvodů, k nimž došlo v Unii ve stejném roce (viz sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Odstranění nejistoty ve věci majetkových práv mezinárodních párů, KOM(2011) 125 v konečném znění). Podle údajů Eurostatu z roku 2010 je každoročně v Unii uzavřeno více než 2,2 milionu nových manželství a dojde přibližně k jednomu milionu rozvodů.

[20]             Objevily se například problémy u výkladu příslušnosti na základě „státní příslušnosti manželů“ (čl. 3 odst. 1 písm. b), kdy jsou oba manželé státními příslušníky stejných dvou členských států. SDEU připomněl, že jedinec si může zvolit příslušný soud, zejména v případech, kdy bylo uplatněno právo na volný pohyb osob, a uvedl, že toto ustanovení nelze vykládat tak, že je možné brát v úvahu pouze „skutečnou“ státní příslušnost. Soudy členských států, jejichž státními příslušníky jsou oba manželé, jsou příslušné, a manželé se mohou obrátit na soud členského státu dle vlastního výběru. Věc C-168/08 Hadadi [2009] Sb. rozh. I-06871, odstavce 52, 53, 58.

[21]             Jedním z cílů návrhu Komise z roku 2006 na změnu nařízení bylo předcházet takovému „tlaku na soud“ tím, že ve všech členských státech budou zavedeny harmonizované kolizní normy. Zavedení harmonizovaných kolizních norem by snížilo riziko „tlaku na soud“, neboť jakýkoli soud v EU, který by záležitost vyřizoval, by musel uplatnit právo stanovené společnými pravidly. Vzhledem k tomu, že nařízení Řím III o rozhodném právu ve věcech rozvodu a rozluky neplatí pro všechny členské státy, „tlak na soud“ přetrvává.

[22]             Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 ze dne 18. prosince 2008 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností, Úř. věst. L 7, 10.1.2009, s. 1 (dále jen „nařízení o vyživovací povinnosti“).

[23]             Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, Úř. věst. L 201, 27.7.2012, s. 107 (dále jen „nařízení o věcech dědických“).

[24]             Návrh Komise na změnu nařízení z roku 2006, s. 5.

[25]             Návrh Komise na změnu nařízení z roku 2006, s. 8. Viz rovněž věc C-68/7 Sundelind Lopez, [2007] Sb. rozh. I-10403.

[26]             Návrh nařízení Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství, KOM(2011) 126 v konečném znění (dále jen „nařízení o majetkových poměrech v manželství“), nařízení o vyživovací povinnosti, nařízení o věcech dědických.

[27]             V Unii-28 se každoročně narodí více než 5 milionů dětí (statistiky Eurostatu 2004-2011). V roce 2010 se přibližně 38,3 % dětí narodilo mimo manželství, zatímco v roce 1990 to bylo 17,4 % (Eurostat).

[28]             SDEU poskytl vodítko pro výklad pojmu obvyklého bydliště ve věci C-523/07 A., [2009] Sb. rozh. I-02805 a ve věci C-497/10 PPU Mercredi, [2010] Sb. rozh. I-14309. Pokud jde o články 8 a 10, SDEU zejména uvedl, že obvyklé bydliště dítěte odpovídá místu, které odráží určitý stupeň integrace dítěte do společenského a rodinného prostředí, a že je věcí vnitrostátního soudu, aby stanovil obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem faktickým okolnostem příznačným pro každý jednotlivý případ.

[29]             Výklad druhé podmínky objasnil SDEU ve věci C-211/10 PPU Povse [2010] Sb. rozh. I-06673. SDEU rozhodl, že dočasné opatření vydané soudem původu nepředstavuje „rozhodnutí o péči o dítě, jehož součástí není navrácení dítěte“, a proto nemůže být základem pro přesun příslušnosti na soudy členského státu, do něhož bylo dítě nezákonně přemístěno. Pokud by důsledkem dočasného opatření byla skutečně ztráta příslušnosti ve věci péče o dítě, mohl by být příslušný soud v členském státě, kde dítě mělo obvyklé bydliště, odrazován od přijímání dočasných opatření, přestože by to bylo v zájmu dítěte (odstavce 47 a 50).

[30]             Zejména podle čl. 12 odst. 3.

[31]             Věc C-403/09 PPU Detiček, [2009] Sb. rozh. I-12193.

[32]             V souvislosti s tímto pravidlem SDEU uvedl ve věci C-497/10 PPU Mercredi [2010] Sb. rozh. I-14309, že rozhodnutí soudu členského státu, v nichž je odmítnuto nařízení navrácení dítěte podle Haagské úmluvy z roku 1980 do příslušnosti soudu jiného členského státu a které se týkají rodičovské zodpovědnosti k danému dítěti, nemají žádný účinek na rozhodnutí soudu, která mají být vydána v tomto jiném členském státě v řízeních týkajících se rodičovské zodpovědnosti, jež byla zahájena dříve a v tomto jiném členském státě stále čekají na projednání.

[33]             Věc C-296/09 Purrucker II, [2010] Sb. rozh. I-11163.

[34]             Viz návrh Komise na změnu nařízení z roku 2006, pracovní dokument útvarů Komise SEK(2006) 949 – Posouzení dopadů a studie o zbytkové příslušnosti, na niž se odkazuje v příloze této zprávy.

[35]             Studie o zbytkové příslušnosti, na niž se odkazuje v příloze této zprávy, ukazuje, že mezi pravidly pro příslušnost jsou v jednotlivých členských státech velké rozdíly. Nejvýznamnější rozdíl spočívá v tom, že přibližně v polovině členských států je státní příslušnost dítěte (nebo každého z rodičů, která bude v mnoha případech totožná se státní příslušností dítěte) dostatečná k ustavení příslušnosti v členském státě, jehož je dítě státním příslušníkem, zatímco ve druhé polovině členských států tomu tak není. Přestože v některých z těchto posledně jmenovaných států mohou za určitých okolností jiné důvody zbytkové příslušnosti umožnit provádění právních kroků v Unii, není tento postup zaručen.

[36]             K tomu může docházet například ve věcech manželských, pokud oba manželé žijí ve třetím státě, kde jsou pravidla o příslušnosti založena výhradně na státní příslušnosti manželů, nebo pokud oba manželé žijí v různých třetích státech a bydliště jen jednoho z manželů nestačí k ustavení příslušnosti a v posledním obvyklém bydlišti manžela není příslušnost dostupná. Jako praktický případ viz aktuální případ uvedený ve studii o evropské síti pro mezinárodní právo soukromé, na niž se odkazuje v příloze této zprávy, kdy jde o italského občana a jeho nizozemskou manželku, kteří uzavřeli sňatek v jednom africkém státě a řadu let v něm žili. Manželka, diplomatka, se z profesních důvodů přestěhovala s manželem do asijské země. V určitou chvíli se pár chtěl rozvést, ale ukázalo se, že v asijské zemi, v níž měli bydliště, to není možné. Dostupná nebyla ani příslušnost podle nizozemských nebo italských pravidel o zbytkové příslušnosti ve věcech rozvodových. Za těchto okolností by soud členského státu byl podle nařízení příslušný pouze v případě, že by oba manželé byli státními příslušníky stejného členského státu.

[37]             Viz studie o zbytkové příslušnosti, na niž se odkazuje v příloze této zprávy.

[38]             Základ příslušnosti, který ve výjimečných případech umožňuje, aby soud členského státu byl příslušný ve věci, která má spojitost se třetím státem, za účelem nápravy, a to zejména situací, kdy je odepřena spravedlnost, například pokud se ukáže, že řízení je v daném třetím státě nemožné (například z důvodu občanské války); viz bod odůvodnění 16 nařízení o vyživovací povinnosti. Tradičně se má za to, a v průběhu parlamentních diskusí v některých členských státech na to bylo poukazováno, že tato příslušnost „v nutných případech“ je založena, nebo je dokonce ukládána, na právu na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech – studie o zbytkové příslušnosti, s. 64.

[39]             Usnesení P7_TA(2010)0477, bod 3.

[40]             Zejména pokud jde o záležitosti rodičovské zodpovědnosti ve třetích státech, které nejsou smluvní stranou Haagské úmluvy z roku 1996. Viz studie o zbytkové příslušnosti, na niž se odkazuje v příloze této zprávy.

[41]             Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. L 12, 16.1.2001, s. 1).

[42]             Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), Úř. věst. L 351, 20.12.2012, s. 1 (dále jen „přepracované znění nařízení Brusel I“).

[43]             Nařízení o vyživovací povinnosti; návrh Komise na změnu nařízení z roku 2006; návrh Komise ve věci majetkových poměrů v manželství; návrh Komise o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových důsledků registrovaného partnerství (KOM(2010)127 v konečném znění); nařízení o věcech dědických; přepracované znění nařízení Brusel I.

[44]             Nařízení stanoví, že veřejné listiny a dohody musí být prohlášeny za vykonatelné za stejných podmínek, jako jsou vykonatelné v členském státě původu. Skutečnost, že osvědčení užívaná v postupu exequatur se týkají pouze „rozhodnutí“, způsobila problémy.

[45]             Stockholmský program (dokument Rady č. 17024/09 JAI 896), odstavce 3.1.2 a 3.3.2.

[46]             Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Poskytování prostoru svobody, bezpečnosti a práva evropským občanům – Akční plán provádění Stockholmského programu ze dne 20. dubna 2010, KOM(2010) 171 v konečném znění, s. 10, 12, 23.

[47]             Ve věci C-195/08 PPU Rinau, [2008] Sb. rozh. I-05271 SDEU objasnil, že kromě ověřených rozhodnutí, které mají prospěch ze zrušení exequatur, může jakákoli zúčastněná strana požádat o neuznání rozhodnutí, přestože předtím nebyla podána žádná žádost o uznání rozhodnutí. Ve věci C-256/09 Purrucker I, [2010] Sb. rozh. I-07353 SDEU potvrdil, že ustanovení o uznání a výkonu se nevztahují na předběžná opatření týkající se práva péče o dítě, jež spadá do působnosti článku 20.

[48]             Studie o výkladu výjimky veřejného pořádku, na niž se odkazuje v příloze této zprávy.

[49]             Dalšími častými důvody pro neuznání rozhodnutí je doručování písemností, pokud bylo rozhodnutí vydáno bez přítomnosti odpůrce u soudu, nesplnění postupu stanoveného v nařízení pro umístění dítěte v jiném členském státě a skutečnost, že rozhodnutí bylo vydáno, aniž by dotčený rodič měl možnost být vyslechnut. Toto jsou významné úvahy týkající se práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces zaručený článkem 47 listiny.

[50]             Nařízení č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky; nařízení č. 1896/2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu; nařízení č. 861/2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích; nařízení o vyživovací povinnosti, přepracované znění nařízení Brusel I.

[51]             Viz rovněž například úvahy o budoucích minimálních normách pro doručování písemností – zpráva Komise Evropskému parlamentu, Radě a Hospodářskému a sociálnímu výboru o uplatňování nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech.

[52]             Od roku 2010 bylo na dvoustranných setkáních projednáno 155 případů.

[53]             Viz dokument Rady 16121/10, JUSTCIV, 194 ze dne 12. listopadu 2010, závěry ministerského semináře organizovaného belgickým předsednictvím rodinného zprostředkování v případech mezinárodních únosů dětí, k dispozici na http://register.consilium.europa.eu.

[54]             Čl. 55 písm. a).

[55]             Příručka EJS o osvědčených postupech a společných minimálních normách:

                https://e-justice.europa.eu/content_parental_responsibility-46-cs.do.

[56]             V roce 2008 bylo mezi členskými státy vydáno 706 žádostí o navrácení. Statistiky ukazují, že celková míra návratnosti mezi členskými státy byla v roce 2008 52 %, zatímco pokud byl žádajícím státem třetí stát, byla návratnost 39 %: statistická analýza žádostí podaných v roce 2008 podle Haagské úmluvy z 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí – část II – regionální zpráva, prel. dok. č. 8 B – aktualizace z listopadu 2011 pro zvláštní výbor z června 2011, k dispozici na http://www.hcch.net.

[57]             Věc C-195/08 PPU Rinau, [2008] Sb. rozh. I-05271,bod 52.

[58]             Viz například věci Šneersone and Kampanella v. Itálie (žádost č. 14737/09), bod 85(iv); Iglesias Gil a A.U.I. v. Španělsko (žádost č. 56673/00); Ignaccolo-Zenide v. Rumunsko (žádost č. 31679/96), Maire v. Portugalsko (žádost č. 48206/99); PP v. Polsko (žádost č. 8677/03) a Raw v. Francie (žádost č. 10131/11).

[59]             ESLP se v některých případech rovněž domníval, že navrácení dítěte může být porušením článku 8 EÚLP, zejména pokud shledal, že dožadovaný soud dostatečně nevyhodnotil závažnost problémů, s nimiž by se dítě pravděpodobně setkalo při navrácení do svého státu původu, že dožadovaný soud nemohl informovaným způsobem určit, zda existuje riziko ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, nebo že dožadovaný soud neprovedl účinný přezkum tvrzení žadatele podle čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980. Viz například věci Šneersone a Kampanella v. Itálie (žádost č.. 14737/09), bod 95; B v. Belgie (žádost č. 4320/11), bod 76; X v. Lotyšsko (žádost č. 27853/09), bod 119.

[60]             V roce 2008 bylo do šesti týdnů rozhodnuto o 15 % žádostí mezi členskými státy: viz statistická analýza, na kterou odkazuje poznámka pod čarou č. 56.

[61]             Čl. 11 odst. 8 a článek 42.

[62]             Vzhledem k tomu, že cílem nařízení je zajistit rychlé navrácení dítěte, nemůže být vydání osvědčení soudem země původu v souvislosti s navrácením dítěte předmětem odvolání, a jediné žalobní důvody, na něž je možné spoléhat v souvislosti s osvědčením, jsou ty, jejichž cílem je náprava nebo vyjádření pochybností o jeho pravosti na základě práva členského státu původu; čl. 43 odst. 2 a věc C- 211/10 PPU Povse, [2010] Sb. rozh. I-06673, bod 73.

[63]             Věc C-211/10 PPU Povse, [2010] Sb. rozh. I-06673, bod 53. Ve věci C-195/08 PPU Rinau, [2008] Sb. rozh. I-05271 jakmile je vydáno rozhodnutí o nenavrácení dítěte a předloženo soudu země původu, není pro vydání osvědčeného rozhodnutí o navrácení soudem země původu rozhodující, že rozhodnutí o nenavrácení není konečné nebo je zrušeno, nedošlo-li ve skutečnosti k navrácení dítěte.

[64]             Podobné záruky se uplatní na osvědčená rozhodnutí týkající se práva na péči o dítě.

[65]             Článek 47.

[66]             Viz srovnávací studie o vykonávacích řízeních rodinných práv, na niž se odkazuje v příloze této zprávy.

[67]             Stejné ustanovení o vykonatelnosti se použije i u osvědčených rozhodnutí týkajících se práv na styk s dítětem, článek 47.

[68]             Věc C- 211/10 PPU Povse, [2010] Sb. rozh. I-06673, body 74-83.

[69]             Věc C-491/09 Purrucker II, [2010] Sb. rozh. I-14247.

[70]             Věc Povse v. Austria (žádost č. 3890/11), body 81-82.

[71]             Stížnosti občanů se týkají většinou obtížného vykonávacího řízení, zdlouhavých postupů a různých postupů vnitrostátních orgánů.

[72]             Viz například věci ESLP PP v. Polsko (žádost č. 8677/03); Shaw v. Maďarsko (žádost č. 6457/09); Raw a ostatní v. Francie (žádost č. 10131/11).

[73]             Například ustanovení o výkonu v některých členských státech umožňují podání odvolání proti rozhodnutím o výkonu.

[74]             Věc C-195/08 PPU Rinau, [2008] Sb. rozh. I-05271, odst. 82.

[75]             Viz například Shaw v. Maďarsko (žádost č. 6457/09) a Raw v. Francie (žádost č. 10131/11).

[76]             Čl. 55 písm. d).

[77]             Čl. 31 odst. 2 a čl. 23 písm. g).

[78]             Věc C-92/12 PPU Health Service Executive.